V nepříliš vzdálené minulosti stačilo k tomu, aby se člověk stal kedíkem, mít dvě ramena a schopnost zamručet „jo, dojdu v sedm". Věci se však změnily. Role caddieho je dnes vysoce technická, respektovaná a – v některých případech – velmi dobře placená. Ve světě, kde vás jedna rána může připravit o stovky tisíc dolarů, špičkoví hráči rychle pochopili, že na golf jsou potřeba dva. A mít u bagu spolehlivého parťáka může rozhodnout o tom, zda projdete, či neprojdete cutem nebo zda vyhrajete turnaj.

Na rozdíl od hráčů, kteří toho často moc nenamluví, jsou kedíci sdílnější. Jedním z těch, kdo o životě caddieho na PGA Tour vědí hodně a jsou ochotní se rozpovídat, je Terry Mundy. Už deset let nosí bag Ianu Poulterovi, prošel s ním dobré i zlé. Jeho chlebodárce o něm tvrdí, že rozhodně nejde o muže, jenž by mu neustále přitakával, nebojí se vyslovit svůj názor, pakliže má pocit, že se golfista mýlí. Více už prozradí na následujících řádcích.

Začneme pěkně postupně, jak jste se dostal k roli caddieho?

Začal jsem s tím v roce 1989. Pracoval jsem jako tiskař a v hospodě, kam jsem chodil, jsem se seznámil s několika hráči i kedíky. Nejprve jsem pomáhal hráčce, která se s caddiem rozešla, zprvu občas, jenže pak se v tiskárně propouštělo, takže jsem si řekl, že se půl roku „budu toulat" po Evropě a pak se vrátím k tiskařině. Byl jsem vcelku obstojný hráč, golfu jsem rozuměl.

Ovšem asi se něco změnilo...

Po pár turnajích přišel nečekaný úspěch, skončili jsme druzí a já obdržel slušný šek. Uvědomil jsem si, že pokud seženu dobrého hráče, vydělám si víc než v tiskárně. Přišlo pár dalších dobrých výsledků, načež jsem dostal nabídku od Alison Nicholas, tehdy jedné z předních hráček Ladies Tour. Výsledky byly stále lepší a tomu odpovídaly i šeky. Pak jsem pracoval pro Trish Johnson, Lauru Davies a pár dalších, až jsem skončil u Iana Poultera.

Co znamená „byl jsem vcelku obstojný hráč"?

Hrával jsem tak tři nad. Nikdy jsem nebyl tak dobrý, abych pomýšlel na to, že bych se golfem živil, ale hrával jsem v prvním týmu klubu. Teď hraju tak šest sedm nad, ale to hlavně proto, že se hodně vyznám v taktice ran. Zahraju si tak dvakrát za rok. Když na golfu pracujete a jste na hřišti od rána do večera, pak jít na golf i ve dnu volna je ta poslední věc, jaká by vás napadla.

Co všechno obnáší příprava před turnajem?

Když hrajeme na hřišti, které dobře znám, není potřeba moc velká příprava. Mám za deset let hromady knížek (yardage book) plných poznámek, takže jen hledám, jestli se tam něco nezměnilo. Na novém hřišti mám naopak práce spoustu. Dnes už dostáváme profesionálně zpracované yardage books, kdysi jsem vyměřoval hřiště celé pondělí, třeba deset hodin. Ale yardage book jsou pořád jen čísla, takže musím doplnit další informace. Yardage book je nejpřesnější uprostřed ferveje, když však hráč zahraje na kraj nebo mimo, stejně chce znát metry. Musím získat co nejvíc informací, třebaže jich většinu nepoužijeme.

Co všechno si zaznamenáváte?

Měřím třeba i délku a kvalitu rafu. Někdy je raf na jedné straně výrazně horší než na druhé. Zkoumám, jestli je hřiště tvrdé nebo měkké, abych věděl, kam mířit, a jak daleko kde míček poběží. Na složitějších jamkách se snažím promyslet strategii, při které se bude Ian cítit komfortně. Zkouším si představit, zda na té či oné jamce použije drajvr nebo trojku dřevo, vytvářím plán hry, takže když sem hráč přijde, mohu mu poradit. On pak mou radu buď přijme, nebo o tom diskutujeme. Ve středu večer musím mít hotový plán pro každou eventualitu.

Můžete hráče polekat, když ho upozorňujete na možná nebezpečí?

Je umění podat informace se správnou mírou varování. Nesmím ho vystrašit. Nedá se to formulovat slovy „když zahraješ doleva, je po tobě", i když je to pravda. Otáčím negativa v pozitiva. Řeknu mu, když zahraješ kratší doprava, budeš v nejlepší pozici na pat, místo toho, abych zdůrazňoval, jak špatné to bude, když zahraje delší doleva.

Jak se rozhodujete, kdy hrát agresivně a kdy bezpečně?

Golf se hodně změnil. Doba Nicka Falda je dávno pryč. Dnes se tolik netvarují rány, přístup se změnil spolu s vybavením. Hraje se co nejagresivněji. Jako caddie přitom pořád musím myslet na to, co se stane, když to nevyjde. Nosíme v hlavě negativní myšlenky a hledáme řešení nepovedených situací, které by mohly nastat. A když dojde k chybě vinou špatného rozhodnutí, musím si ji zapamatovat, aby k ní už nikdy v budoucnu v tomto místě nedošlo.

A co když uděláte chybu?

Tihle špičkoví hráči si neberou servítky. Řeknou něco ve stylu „Co to mělo být? Tvůj džob je být si jistý, že k něčemu takovému nedojde, a podívej, kde jsme". Zní to tvrdě, nicméně je to fér, protože to je moje práce. Naštěstí se to stává jen málokdy. Někteří hráči to hodně prožívají a jsou naštvaní čtyři pět jamek, Ian naštěstí ne. Dá mi to vědět, ale další ranou se vracíme zpátky k obvyklé spolupráci. Umí se přes věci rychle přenést, zatímco někteří hráči ještě na osmičce mumlají o tom, jakou hůl jsem jim dal na trojce do ruky.

Co se stane, když se neshodnete ve výběru hole?

Dobrý hráč většinou poslouchá, co řeknu, a spolehne se na to, ale nakonec on je šéf, takže finální rozhodnutí je vždy na něm. Musí udělat to, co sám chce. Když je to špatně, nemůže vinit caddieho.

Vzpomněl byste si ještě na něco, co vám pomáhá v přípravě?

Ohromnou spoustu se toho můžete naučit z televize. Zvlášť na turnajích jako je třeba The Open. Když hrajeme až odpoledne, sedím od osmi ráno u televize s otevřenou yardage book. Na základě toho mu pak mohu radit, tady hraj víc doleva, všichni míjeli jamku vpravo. To může znamenat rozdíl mezi trefou a minelou. Spousta turnajů se vyhrává o ránu, takže pořád hledáte tu, která může rozhodnout. A počítá se každá...

Jak často vás požádá, abyste mu přečetl pat?

Je si hodně jistý svým vlastním úsudkem. Někdy se zeptá dvakrát za kolo, jindy jednou za týden. Je s tím problém, protože když už se mě zeptá, je jasné, že pat se čte obtížně. Nemůže najít brejk nebo se nedokáže rozhodnout. Někdy hráč chce jen další pár očí, aby se utvrdil v tom, co si myslí, a když to vidím jinak, nemůžu mlčet a přikyvovat. Čeká se ode mě, že řeknu „ne, já to tak nevidím. Kdybych to měl hrát já, budu mířit semhle". Nabídnu své řešení a je na hráči, jestli to přijme.

Kolik ran mu můžete zachránit?

To vůbec nejde změřit. Uděláte určité rozhodnutí, a nikdy se nedozvíte, co by bylo, kdyby hrál jinak. Rozhodujete, jestli zatočit ránu kolem stromu nebo čipnout do boku. Když čipne a zahraje bogey, nevíte, jestli ztratil ránu nebo kolik by ztratil, kdyby hrál tu zatočenou ránu. Mohl to být par, takže vlastně ztratil ránu, ale mohlo to ťukat mezi stromy a zahrál by sedmičku, takže jsem mu uspořil dvě rány.

Jaké nároky klade vaše práce na fyzickou připravenost?

Nejtěžší je to ve chvílích, kdy hrozí špatné počasí. Nesu Ianovu soupravu proti dešti, deštník, několik náhradních ručníků na gripy plus všechno ostatní, bag má najednou dost přes dvacet kilo a musíte ho nést šest mil. Když hrajete kopcovité hřiště, třeba Augustu nebo některá asijská hřiště, dá to zabrat. Další problém je extrémní horko. V Malajsii je problém vůbec to ujít, natož s bagem na zádech.

Jak se k vám chová na PGA a EPGA Tour okolí?

Určitě by to mohlo být lepší. Postupně se to zvedlo, ale ještě na nás stále ulpívá to velmi staré stigma z dob, kdy v golfu nebyly skoro žádné peníze a hole nosila většinou jen individua, která nedokázala vydržet v normálním zaměstnání. Na túrách platilo „tyto hochy nechceme tady nebo tady, tamhle ať taky nevstupují". A to se na obou túrách ještě zcela vymýtit nepodařilo.
Kedíci dnes mají velmi profesionální zaměstnání, berou ho velmi seriózně, řada z nich vydělá slušné peníze. Dovolí si dobře jíst, dobře cestovat i spát, a pak přijedete na turnaj, kde kedíci vnímají, jak se s nimi špatně zachází. Někde je strava pro hráče výborná, zatímco pro nás je o mnoho stupňů horší. Jinde zase jíme to, co hráči. Nechceme jíst koblihy celý turnaj.

Nedávno došlo na Honda Classic k ostudné události, kdy kedíky při bouřce nepustili do klubovny...

To je velký problém. Zažil jsem to, pro kedíky neměli žádnou ochranu. Přišla pořádná bouřka a všichni směli do klubovny, vyjma kedíků... Hráči, jejich rodiny, diváci, dávno zapomenutí synovci z druhého kolena, spolužáci. Jste ale caddie? V tom případě na tomto turnaji zůstaňte venku. Poslali nás do plátěného přístřešku s železnou konstrukcí, podotýkám – v bouřce!

Na jakou částku si za rok kedík může přijít?

Záleží na tom, kolik váš hráč vyhraje. Když vydělá ročně dva, tři, pět, deset milionů, má se dobře i caddie. Ale žádnou záruku nemáte. Když hráč neprojde cutem, nevydělá nikdo nic, on ani já. Ba co víc, hráč prodělá, neboť platí cesty a ubytování. Týden pracoval, a ještě prodělal, což platí pro oba. Musíte si spočítat, zda se vám práce za rok vyplatila. Nikdo nebude pracovat celý rok, když prodělá. Kedíci obecně investují, práci i čas, do svého hráče a jen doufají, že se to vyplatí. Každý čekáme na to své vítězství, na velký týden, na velký rok.

Když spolupráce nefunguje, jak dlouho čekáte, než se pohnete o dům dál?

Každý má rodinu, splátky a podobně. Když pracujete, a nic z toho nemáte, musíte udělat, co je potřeba. Já ten problém naštěstí zatím řešit nemusím. I když Ian občas bojoval, vždycky šlo o dočasnou záležitost. Jsem přesvědčený, že špatné časy přejdou. Museli bychom zažít celou neúspěšnou sezonu nebo spíš dvě, abych o takovém kroku začal důkladně uvažovat.

Jsou hráči, kterým byste bag určitě nechtěl nosit?

Samozřejmě, ale jména po mně nechtějte. (smích) Na túře jsou takové džoby, kdy si pomyslíte, že byste na tom musel být hodně špatně, abyste to vzal, protože se s daným hochem jedná extrémně špatně. Jsem si jist, že většina lidí, kteří to čtou, ví, o kom mluvím.

Býváte na hřišti nervózní?

Jako caddie působím už dlouho, takže nervozitou netrpím. Když ale jdete v neděli na hřiště a vedete o ránu, je to pořádné vzrušení a určitě vám trochu tečou nervy. Hráč to má podobně a najednou střílí každým železem o šest metrů dál než jindy, toho si musím být také vědom.

Na závěr vás poprosím o jednu užitečnou radu amatérům.

Každou středu hrajeme pro-am, kde vídám stále ty stejné chyby. Nejčastěji je to volba špatné rány. Většina borců s hendikepem kolem deseti se pouští do ran, na které by si ani profík netroufl. A když si na to netroufne ani Tour Pro, neměl by to rozhodně zkoušet žádný amatér. Pro vyhodnocení situace používám pravidlo deseti míčků. Kdybyste měl deset míčků, kolik byste jich asi poslal zamýšlenou ranou na green? Pokud odpověď zní „tři", pak na to rychle zapomeňte, jestli „sedm", jděte do toho.
Samozřejmě profík na túře může ztratit mnohem víc. Když ránu pokazí, může přijít o tisíce. Když se ráda nepovede amatérovi, nic to neznamená. Zahrál špatnou rundu, zanadává si, dá si pivo s kamarády a nazítří jde s čistou hlavou do práce. Kdyby hrál o své živobytí, rozhodoval by se zcela jinak. Proto hráči ušetří tolik ran. Rozhodují se důkladně, s rozvahou, kalkulují údery i rizika složitěji než amatéři.

Převzato z časopisu Golf 2/2019
Připravil: Ivo Doušek, foto: Globe Media/Reuters