Jedním z ikonických okamžiků uplynulé golfové sezony se stala rána, která se nepovedla. V historii to není zdaleka poprvé. Pojďme se ohlédnout za jedním ze zásadních golfových momentů roku 2024.

Na co si Rory McIlroy vzpomene za deset let, když se řekne US Open 2024? Můžete se vsadit, že to bude jeho předposlední rána v turnaji, pat na osmnácté jamce finálového kola, jen o něco delší než jeden metr. A především pat neproměněný, který severoirského golfistu stál šanci na dodatečný rozstřel o titul s Brysonem DeChambeauem. Místo paru bogey, o tuhle jedinou ránu druhé místo a další prodloužení série, kterou McIlroyovi všichni fandové i odborníci předhazují už tak dlouho – deset let bez výhry na majoru.

Jistě, historie tohoto sportu zná podobných momentů celou řadu. A pozor, pro některé hráče to klidně znamenalo první a zároveň poslední promarněnou šanci na vítězství v jednom z turnajů velké čtyřky. Nezvládli to a další šanci už prostě nedostali. Rory McIlroy oproti tomu patří dlouhodobě k nejlepším hráčům světa a jeho kariéra zdaleka nekončí, takže by asi nemusel panikařit, přesto ho tenhle moment brutálně mrzel – a mrzet bude, dokud své čekání na další velký titul konečně nezlomí.

Jen pro připomenutí, pokud vás snad tenhle příběh minul. Letošní US Open hostil slavný areál Pinehurts v Severní Karolíně a do finálového kola vstupoval 16. června na prvním místě domácí bombarďák DeChambeau, který stejný turnaj vyhrál už v roce 2020. Jeho vyzyvatelé? Trojice Cantlay, Pavon a právě McIlroy s odstupem tří ran: ne úplně málo, ale jistě nic nemožného.
Severoirská hvězda hraje v předposledním flajtu a lídra turnaje má za sebou, přičemž na odpaliště závěrečné osmnáctky nastupují oba hráči po sobě už s totožným skóre šest pod par. A málokdo tuší, jaké zvraty tahle jediná jamka přinese.

McIlroy se po ne právě ideálním odpalu druhou ranou jen tak tak vyhne obávanému bankru a třetí přihrává z docela výhodné pozice na green. Míček běží až nad jamku – přesto se ale zdá, že jde o docela v pohodě hratelný pat do paru. Akcie slavné značky z britských ostrovů rázem letí nahoru, tím spíš, že DeChambeau za ním kazí ránu z týčka ještě víc a druhou musí hrát krkolomně zpod stromu na levé straně. Jeho míč pak končí přesně v tom bankru, kam nechtěl McIlroy ani nikdo jiný. Odtud zatím toho dne par nezachránil vůbec nikdo!
Jenže už pár desítek vteřin předtím to nahoře na greenu mezi diváky zděšeně zašumí. Ano, McIlroyův pat jamku sotva lízne a míří pryč. Takže nikoli par, ale zbytečné bogey. Na tváři světové dvojky je dobře vidět, že tuší, co to může znamenat. Už v klubovně sleduje na televizní obrazovce svého rivala, kterak fantastickou ranou z onoho až dosud prokletého bankru posílá míček do zhruba stejné vzdálenosti od jamky, jako před ním McIlroy, ovšem pod ni.
DeChambeau i díky tomu nezaváhá, proměňuje pat do paru a jeho vítězný řev může severoirský hráč slyšet snad až v útrobách budovy, zatímco sám zdrceně opouští scénu.

„Věděl jsem dobře, kde Bryson leží po ráně z týčka. Jenže tenhle můj pat byl mnohem záludnější, než to mohlo vypadat, musel jsem ho hrát opatrně, aby případně nesjel moc dolů. Kdyby už na té další ráně tolik nezáleželo, napálil bych ho prudčeji, ale nemohl jsem v tu chvíli vědět, jestli Bryson zahraje par," líčil Rory osudný okamžik o pěkných pár týdnů později, když se mu obrovské zklamání konečně trochu rozleželo v hlavě.
„Mířil jsem zhruba o dvě nebo dvě a půl jamky nalevo, byl tam na tak krátkou vzdálenost opravdu velký brejk, obzvlášť při tak pomalém tempu. Jak jsem řekl, kdyby to bylo v turnaji na jamky, prostě přitlačím, ale takhle jsem prostě chtěl mít jistotu, že budu na případné bogey moct hrát zblízka," litoval McIlroy.

Připomněl i to, že předchozí třetí rána měla být o něco kratší. „Ten čip jsem nechal na špatné straně jamky, měl skončit pod ní, ne nad ní," věděl zpětně. A samozřejmě nešlo také nezmínit, že obdobně krátký pat neproměnil už na šestnáctce – možná ještě snadnější než ten osudový předposlední. Historii je ale jedno, kde se stala chyba. Eviduje zkrátka McIlroye opět „až" na druhém místě. Další šanci zlomit letitou kletbu tak dostane v dubnu na příštím Masters.

Jak už jsme podotkli v úvodu, ne všichni nešťastníci golfových dějin takovou možnost měli. Vzpomenete si ještě na jméno Scott Hoch? Golfista, pocházející mimochodem právě ze Severní Karolíny, je dnes už trochu pozapomenutý, ačkoli nasbíral úctyhodných 11 titulů na PGA Tour. Bohužel mezi nimi nebyl žádný major, ačkoli mohl být – vlastně spíš měl.
V roce 1989, ve svých třiatřiceti, měl Hoch v Augustě kratičký pat na výhru v nejslavnějším golfovém turnaji světa! V play-off proti Nicku Faldovi mu stačilo na první dodatečné jamce číslo osmnáct jen „dohrát" ani ne půlmetrový pat. Jenže znervóznělý Hoch k úžasu všech včetně přihlížejícího Falda minul, přičemž míčku snad ani nedal šanci cíl trefit. Hned na další jamce pak už zlomený prakticky odevzdal zelené sako z Masters soupeři -–a nikdy v kariéře už na žádném majoru tak vysoko nebyl, o výhře ani nemluvě.

Snad ještě smutnější je příběh Douga Sanderse, který zářil na hřištích v šedesátých letech. Rodák z Georgie má na PGA Tour dokonce dvacet titulů, ovšem na majorech si postupně vybudoval doslova mindrák. Druhá místa bral postupně na PGA Championship 1959, US Open 1961 a The Open 1966, v tom roce mimochodem skončil v TOP 10 na všech kláních velké čtyřky, což se v historii nepovedlo jen tak někomu. Právě nejstarší turnaj světa, britské Open, pak v roce 1970 hostilo slavné hřiště v St. Andrews. Už už to tehdy vypadalo, že Sanders prolomí svou smůlu, stylově na téhle posvátné půdě.
V souboji s legendárním Jackem Nicklausem si vedl skvěle a ve finálovém kole si dokázal na osmnácté jamce přihrát ani ne na metr od jamky. Stačilo tuhle ránu proměnit a titul byl jeho! Záznam téhle situace je k dohledání na youtube, jestli ovšem míváte problém „dodělat" důležité jamky a rány, snad si ho raději ani nepouštějte.

Američan, viditelně vystresovaný z obrovské šance, která se před ním na sklonku kariéry otevřela, si banální pat nekonečně dlouho přeměřuje, pak se k ráně postaví, znovu se napřímí, zvedne jakési imaginární stéblo trávy ležící snad v cestě. Znovu založí, dlouhé čekání, pak opatrný úder, vykročí v naději za míčem – a ten zamíří mimo jamku...
Šokovaný Sanders jej dohraje a musí do play-off s Nicklausem, diváci a snad i on sám ale už dopředu tuší, jak to dopadne. Ano, The Open 1970 je jedním z osmnácti vítězných korálků historického rekordmana v počtu vítězných majorů, zatímco Sanders má v kariéře už navěky zapsána jen druhá místa.

Jak tedy vidno, McIlroy v tom není zdaleka sám, na rozdíl od výše uvedených ale na kontě čtyři majorové tituly už má. A odborníci pořád věří, že ještě přeci jen alespoň jednu velkou výhru přidá. Bude to už napřesrok? Když nic jiného, snad jej nepotká podobně srdcervoucí konec, jako letos v červnu v Pinehurst...

Text: Lukáš Pařenica, foto: Getty Images
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2024