V golfu není žádný náskok dost velký. A přesvědčit se o tom v minulosti mohla i řada slavných jmen. Připomeňte si s námi nejznámější selhání těch, kteří přitom doslova sahali po vítězství.

Když letos v červnu Tommy Fleetwood promarnil na Travelers Championship luxusní náskok tří ran čtyři jamky před koncem a přenechal titul domácímu Keeganu Bradleymu, zdálo se, že britský nešťastník snad nikdy nezíská svůj první titul na PGA Tour. Povedlo se mu to nakonec o dva měsíce později a stylově při velmi prestižním fedexcupovém finále Tour Championship. Jeho předchozí fiasko ale znovu připomnělo, že sebevětší náskok nemusí ještě pro výsledek turnaje nic znamenat. Historie je totiž podobných – ba ještě mnohem větších – kolapsů plná.

Vodní svět Jordana Spiethe
Osobně patřím k těm, kterým v tomto kontextu vždy jako první přijde na mysl spektakulární zhroucení Jordana Spiethe na Masters 2016. Dnešní respektovaný třicátník byl tehdy na počátku kariéry, bylo mu teprve dvaadvacet a rok předtím senzačně získal zelené sako, přidal další majorový titul na US Open a nádavkem výhru na Tour Championship. Do Augusty tedy dorazil jako jeden z hlavních favoritů a nikoho nepřekvapilo, když se hned po prvním kole ujal vedení.
To si udržel i v pátek a v sobotu, a ani v neděli naprosto nic nenasvědčovalo nějakým problémům, koneckonců do karet mu hrála vítězná zkušenost a také fakt, že leaderboard za ním nenabízel žádná velká jména – mimochodem, na druhém místě byl tehdy dnešní oblíbený televizní spolukomentátor Smylie Kaufman, pro kterého šlo bez nadsázky o vrcholný moment kariéry. Spieth tedy mohl bez větších nervů kráčet za dalším titulem a také tak činil – než dorazil na jamku číslo dvanáct.

Ikonický trojpar samozřejmě umí pozlobit, ne nadarmo je součástí proslulého úseku hřiště přezdívaného Amen Corner, ale Američan v tu chvíli naprosto nepotřeboval nikam spěchat, protože měl tři rány náskok na nezkušeného Angličana Dannyho Willetta, a plných pět na – přeci jen o poznání nebezpečnější – dvojici Justin Rose a Dustin Johnson. Řeklo by se: zahrát par, klidně i bogey, a pryč odsud. Jenže se semlelo něco, z čeho se divákům na hřišti u obrazovek tajil dech.
Rodák z Dallasu nechal ránu z odpaliště kratší a míček se odrazil zpátky do vody. Komplikace, ale pořád to nemuselo být žádné drama, to by ale náhle nervozitou ochromený Spieth nesměl třetí úder po dropu trefit míček „tlustou". Další voda a pokus číslo pět. Tady už tribuny šuměly zděšením a samotný hráč to samozřejmě nemohl neslyšet. Tentokrát se do rány opřel, takže letěla až do bankru za greenem. Přetěžkou příhru pak sice zvládl velmi dobře, ale sedmička byla stejně na světě, a Masters mělo rázem nového lídra.

Do té doby málo známý Willett nakonec celý turnaj vyhrál a připsal si bezkonkurenčně největší výsledek svého golfového života. Každoročně si v Augustě užívá večeři šampionů po boku Tigera Woodse, Jacka Nicklause, Phila Mickelsona a dalších legend. A samozřejmě také po boku Jordana Spiethe, který se už nikdy znovu nestal stejným hráčem jako předtím. Dokázal sice o rok později ještě přidat britské The Open, nicméně jeho kariéra postupně přešla ve výsledkovou stagnaci trvající prakticky dodnes.

Selhání australského krokodýla
Kruté jizvy na srdci si z Masters odnesl také australský matador Greg Norman, a to shodou okolností přesně o dvacet let dříve, tedy v roce 1996. Když nastupoval do nedělního finálového kola s náskokem šesti ran, nepochybně se mu už musely honit hlavou myšlenky na to, jak jej vítěz předchozího ročníku Ben Crenshaw navléká do nejslavnějšího golfového saka světa.
Jenže blonďák s charakteristickým kloboukem a la Krokodýl Dundee uměl být velký trémista. Na prvních sedmi jamkách ještě zuby nehty držel aspoň čtyřbodový náskok, pak se ale mu ale hra úplně rozpadla a následovalo pět bogey v řadě!

Jeho hlavní konkurent Nick Faldo se vlastně ani nemusel do ničeho nutit, stačilo nekazit a hrát na jistotu, protože zoufalý Norman se v podstatě porazil sám. Britský golfista byl dokonce viditelně sám trochu rozpačitý, když si šel na osmnáctém greenu potřást se zdeptaným rivalem rukou. Australan zapsal hrozivých 78 ran oproti Faldovým 67 a z náskoku šesti úderů se stala – za pouhých osmnáct jamek – propastná ztráta pěti ran!
I na Normanově golfové duši zanechal tenhle zážitek pořádnou stopu, tím spíše, že Masters nikdy předtím ani potom nevyhrál. Jeho kariérní majorová sbírka čítá dva tituly z The Open, na ostatních kláních velké čtyřky byl pokaždé nejlépe druhý – tohle umístění v Augusty navíc rodáka z Queenslandu zapsalo nesmazatelně do dějin. Přebilo to snad až jiné angažmá činorodého bývalého hráče, a to kontroverzní projekt LIV Golf, jehož ústřední postavou ještě donedávna byl.

Trenére, co jsem to provedla?
Přesuňme se teď na chvilku do dámského golfu. Říká vám něco jméno In-Kyung Kim? Pokud ne, není asi moc divu, korejských hráček se na LPGA Tour pohybují desítky a tahle asijská země je jednoznačnou golfovou velmocí. Dnes už velezkušená osmatřicetiletá veteránka navíc při vší úctě nepatří k těm úplně nejlepším, jakkoli má na kontě hezkých sedm turnajových prvenství.

V roce 2012 ale sahala po svém prvním majorovém, a výraz sahala je ještě slabé slovo. Hráčce, která je známější pod zkratkou IK Kim, k němu totiž chyběla naprostá formalita – proměnit pat ze vzdálenosti pouhopouhých třiceti centimetrů! Ano, čtete správně, ne dva metry, ne metr, ba ani půl metru.
Na Kraft Nabisco Championship (dnes se hrává pod názvem Chevron Championship) si tehdy ve třiadvaceti letech Korejka vedla skvěle a na osmnáctém greenu měla takřka dokonalou pozici – poslední kratičký úder, žádný brejk ani zakřivení, což by se ostatně na takovou vzdálenost stejně dalo řešit jen trochu silnější ranou.
Však si také poté, co míček zamarkovala, už dovolila vítězné zapumpování rukou a úlevný úsměv. Jenže za pár desítek vteřin, k naprostému šoku publika i televizních komentátorů, ránu minula. Míček pravda zlomyslně zakroužil kolem jamky, však ji také ze třiceti čísel jen těžko úplně netrefíte, uvnitř ale zkrátka neskončil. Asijská hráčka si ve vteřině vylekaně zakryla ústa rukou a obrátila se na trenéra v nevěřícném gestu: co jsem to provedla?!

Úsměv byl pryč, vystřídaly ho slzy na krajíčku a šlo se do play-off. To se ale vlastně ani nemuselo hrát, IK Kim byla na první pohled psychicky natolik otřesená, že o šanci definitivně přišla hned na první dodatečné jamce. Na rozdíl od Spiethe a Normana má však její příběh alespoň částečně šťastný konec.
Na první majorový titul si sice musela počkat dlouhých pět let, v roce 2017 si ho ale vybojovala na Women's British Open, a přeci jen tak má příběh, který může jednou vyprávět vnoučatům – pokud tedy potomky nebude stejně víc zajímat ten původní, s šílenou koncovkou a zlomeným srdcem.

Furiant s drajvrem Mickelson
Náš výčet brutálních výsledkových selhání by samozřejmě nebyl kompletní bez příběhu věčného vyzyvatele US Open Phila Mickelsona. Slavný levoruký hráč je už dávno golfovou legendou a vyhrál téměř vše, co bylo k mání, chybí mu snad jen aspoň jediný týden na pozici světové jedničky: tohle místo se ale v časech vrcholné formy Tigera Woodse získávalo těžko. Populárního Leftyho tak stoprocentně mrzí víc skutečnost, že jeho kariérní majorová sbírka není kompletní, protože mu v ní schází domácí mistrovství.
Hned šestkrát tam nešťastník Mickelson skončil druhý, jeden ročník se ovšem i z téhle pozoruhodné bilance vymyká. V roce 2006 (povšimněte si prosím těch prokletých šestek na konci letopočtů) to rodák ze San Diega dotáhl ve Winged Foot Golf Clubu až na úplně poslední jamku celého turnaje. Čtyřparová osmnáctka pojmenovaná Revelations, tedy Odhalení, Mickelsonovi na ní stačilo zahrát par k tomu, aby konečně setřásl prokletí. Pro hráče jeho kvalit a zkušeností to neměl být větší problém.

Jenže Mickelson je nenapravitelný egoista. K údivu mnohých se na odpališti vytasil s drajvrem, ačkoli se přímo nabízela bezpečnější konzervativní varianta s trojkou dřevem. Těžko říci, zda si víc věřil delší holí, nebo chtěl všem ukázat, kdo je tady pánem, v každém případě to nedopadlo dobře. Notně do strany vyhozená rána skončila na plachtě konstrukce stanu pro dobrovolníky, druhý úder z komplikované pozice pro změnu trefil strom a třetí zamířil do bankru.
Místo paru tak zapisoval Lefty na osmnáctce double bogey, a výhra po jednom z nejdivočejších závěrů majorové historie doslova spadla do klína Geoffu Ogilvymu. Pro Australana jde mimochodem o jediný titul z turnajů velké čtyřky, dost možná tak každoročně v červnu posílá Mickelsonovi děkovné dopisy. A Američan? Jak už bylo řečeno, triumfu na domácím šampionátu se doposud nedočkal, a dnes už ho v pětapadesáti bude získávat jen velmi, velmi těžko.

Neviděli jste někdo Roryho?
Vracíme se na Masters, kde si chvilky naprosté hrůzy a zoufalství zažil také Rory McIlroy. Sledovali jsme ho letos konečně shodit okovy historie a získat poprvé zelené sako, pamatujete si ale, proč se v dubnu tolik radoval? Určitě mimo jiné i při děsivé vzpomínce na rok 2011, kdy ještě jako nastupující hvězda vedl po třetím kole o čtyři rány. Jenže nedělní Augusta už semlela jiné kádry a severoirský mladík se pod tímhle tlakem rozsypal jako pytlík mouky.
Když vám povíme, že neskončil ani v nejlepší desítce a zažil sešup pořadím až na dělené patnácté místo, ani když připojíme strohou informaci, že toho dne zapisoval 80 ran, to vše pořád plně nevystihuje, jak tragikomické bylo McIlroyovo představení.
Kamery jej s míčem několikrát s velkými obtížemi zvládly vypátrat ze vzdálenosti desítek metrů na nepravděpodobných kótách, u chatiček a domů, o nichž do té doby mnozí ani neměli tušení, že vůbec kolem hřiště jsou. Nedařilo se nic, frustrace se násobila a byl z toho bez nadsázky mindrák trvající dekádu a půl. Jak už bylo nicméně řečeno, porazit démona Masters se ostrovní legendě povedlo právě letos.

Francouzské Waterloo v Británii
Na závěr nám už nezbývá než zmínit asi nejpamátnější rozpad golfové osobnosti na velkém turnaji a jedné jediné jamce. Tenhle nechtěný primát bude možná už navěky patřit francouzskému nešťastníkovi jménem Jean van de Velde, který v roce 1999 na The Open v Carnoustie dorazil v posledním flightu na osmnácté odpaliště s luxusním náskokem tří ran. Zkuste si to představit – stačí vám klidně i double bogey, u greenu rozesmátá manželka, přemýšlíte, komu při předávání trofeje poděkujete jako prvnímu...
A pak vyhodíte drajv doprava a jen tak tak že netrefíte vodu. Druhou ránu napálíte k úžasu diváků do tribuny, načež se míček zaboří do vysokého rafu. Tak vysokého, že van de Velde odsud nedokázal přehrát další vodní překážku a pak nekonečné minuty zkoumal, zda by nešlo hrát balon z vody. Nešlo, rozumně se smířil s trestnou (připomeňme, pořád mu stačilo double bogey!) a zahrál po dropu pátou ránu. Jenže ne na green, ale do bankru. Šestá na nějaké čtyři metry od vlajky a kupodivu proměněný pat, takže Francouz nakonec po vší té hrůze vlastně úlevně zvedne ruce – míří aspoň do play-off.
Všichni ale víme, jak to v takových případech chodí. Čeká vás soupeř, který už si dávno myslel, že je ze hry, a nová šance mu nalije náramnou chuť a sebevědomí, zatímco to vaše leží ještě pořád někde na ferveji té zpackané jamky. Bylo tomu tak i tentokrát, van de Velde prohrál s Paulem Lawriem a na tuhle hrůzostrašnou zkušenost nikdy nezapomene. Tím spíše, že druhému místu, natožpak vítězství, už se na majorech nikdy ani nepřiblížil...

Text: Lukáš Pařenica, foto: Getty Images
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2025