Když se v srpnu 2024 tvořily soupisky pro dámský Solheim Cup, kapitáni evropského i amerického výběru si museli nejednou v duchu povzdechnout, že ji nemají k dispozici. Jenže Lydia Ko, nejvýraznější světová golfistka druhé poloviny sezony 2024, zkrátka reprezentuje Nový Zéland, nikoli starý kontinent či USA, takže měla na rozdíl od mnoha předních hráček v polovině září volno. Nutno dodat, že zasloužené, sám součet jejích úspěchů totiž značí, že má odpracováno.

Její příběh přitom kdysi začínal podobně jako kariéry dlouhé řady skvělých jihokorejských golfistek poslední dekády. Ano, i Lydia Ko se narodila v Soulu, hlavním městě té svobodné části Korejského poloostrova, rodina ale nicméně emigrovala na Nový Zéland hned v době, kdy holčičce byly čtyři roky. A o rok později začala Lydia s golfem, poprvé ji prý vzala do pro-shopu v Aucklandu její maminka. Děvčátku šla tahle hra náramně a už v sedmi zaujala tamní média, protože se zúčastnila amatérského národního šampionátu.

Jak se brzy ukázalo, tmavovlasá dívka byla k překonávání věkových hranic a soupeření se staršími golfistkami předurčena. Dokonce tak moc, že je mnohými považována za největší mládežnickou hvězdu celé historie tohoto sportu, a to prosím započítáváme i Tigera Woodse!

Posuďte ostatně sami: už v pouhých čtrnácti letech si (samozřejmě ještě jako amatérka) vyzkoušela start na profesionálním turnaji, konkrétně Women's NSW Open 2012 v rámci Australasia tour. Ještě v témže roce, stále jako amatérka, se stala nejmladší hráčkou, která kdy vyhrála turnaj LPGA Tour, a to na Canadian Open, což zopakovala i následující rok.

Přechod k profesionálům přišel v šestnácti na začátku sezony 2014 a už během svých prvních tří let na okruhu dokázala Lydia nasbírat dvanáct turnajových titulů včetně dvou majorů! Nevyhnutelně tak stále ještě v pouhých sedmnácti letech vystoupala na trůn ženské světové jedničky, pochopitelně jako zdaleka nejmladší v historii!

Mezi ženami se s ní v tomto ohledu nemůže měřit nikdo, mezi muži ani zmiňovaný Tiger Woods. Snad jedině Tom Morris mladší, který vyhrál v sedmnácti své druhé britské Open – to se ovšem bavíme o hluboké golfové prehistorii, konkrétně roce 1868...

Mnozí predikovali, že takhle strmý vzestup může hrozit neméně prudkým pádem. A do značné míry se nemýlili. Počínaje rokem 2017 se stroj na vítězství povážlivě zadrhl. Bilance Novozélanďanky s asijskými kořeny činila během následujících pěti let pouhé dva tituly a třeba v covidovém roce 2020 se v dámském světovém žebříčku Rolex Rankings propadla až na 55. pozici. Kde se stala chyba? Paradoxní je, že to vlastně pořádně nevěděla ani samotná hráčka, pravdou ovšem je, že rychlý kariérní start jí mohl trochu zamotat hlavu.

Už v sedmnácti totiž třeba prohlásila, že nejpozději ve třiceti hodlá ukončit kariéru a věnovat se psychologii. „Nějak mě fascinovalo, že dělám úplně jiné věci než ostatní lidé, a chtěla jsem vědět proč," řekla o tomhle období později. Mimochodem, letos je jí teprve sedmadvacet a o konci kariéry už nemluví, na druhou stranu by klidně mohla golfem seknout hned teď, aniž by jí někdo mohl sebrat status legendy.

Takhle snadné to ale zpočátku nebylo, zásadní kritický moment přišel v roce 2016 na Women's PGA Championship. Ko se tehdy mohla stát první hráčkou, která vyhraje třetí major v řadě, turnaj ale smolně ztratila v dodatečném play-off proti Brooke Henderson. Byla to její první opravdu bolestivá porážka, sama hráčka ji ostatně zpětně hodnotí jako nejtěžší moment své kariéry. A následky se nabalovaly jako sněhová koule: o pět týdnů později na US Women's Open směřovala za vítězstvím, ale nečekané double bogey během finálové devítky ji znovu nalomilo, aby nakonec skončila třetí.

Přišlo to, co golfisté v případech vnitřní nejistoty dělávají: výměny trenérů a kedíků, pokusy o změnu švihu. A také následovalo to, co obvykle: změny nepomáhají, ale naopak prohlubují nejistotu a krizi. Ve zmíněném roce 2020 sáhla Ko po angažování zkušeného Seana Foleyho, který se stal jejím sedmým (!) trenérem během sedmi let. Jeho úkol? Vrátit stále ještě mladinkou Novozélanďanku k jejímu starému švihu. „Byla naprosto nejistá ohledně toho, jak má vlastně hrát. Ale já jsem si říkal: je to Lydia Ko, nemůže být přece zas tak mimo," vzpomíná dnes kouč.

Spolupráce plná hráččiných otázek a trenérových odpovědí začala nést ovoce, v roce 2022 rodačka ze Soulu znovu vítězila. Tou dobou mimochodem dokázala pod Foleyho vedením protáhnout o pěkných pár metrů rány z týčka a odměnou byly tři turnajové tituly, a dokonce i krátký návrat na nejvyšší příčku světového žebříčku. Uklidněná kariérním restartem se novozélandská hráčka rozhodla i pro zásadní životní krok, vdala se za syna viceprezidenta společnosti Hyundai Card vydávající kreditní karty v rámci korejského gigantu Hyundai Motor Group.

Golfová veřejnost ji nicméně pořád ještě vnímala tak trochu jako někdejší zázračné dítě a bývalý talent. Jistě, pohybovala se neustále v TOP 10 Rolex Rankings, případně těsně za její hranou, čas od času uspěla na tom či onom turnaji, ale na výsluní se už tlačily ještě mladší ročníky: třeba hráčky z její domovské Jižní Koreje anebo Američanky Nelly Korda a Lilia Vu.

Zápis do dějin si ale Novozélanďanka vysloužila na odložené olympiádě v Tokiu: brala tam bronz, a protože už při návratu golfu pod pět kruhů v Riu de Janeiru 2016 skončila druhá, byla rázem úplně první zástupkyní tohoto sportu v historii, která měla doma dvě olympijské medaile.

A pak přišel letošní rok. Jeho první polovině neohroženě vládla už zmíněná Američanka s českými předky Nelly Korda, mimo jiné zvládla vyhrát pět turnajů v řadě. Naopak Lydii Ko se příliš nedařilo, na US Open třeba vůbec neprošla cutem a na Amundi Evian Championship brala až dělené 39. místo. Před olympiádou ve francouzské metropoli se tak sice se zkušenou Novozélanďankou počítalo v okruhu širších favoritek, na zlato ji ale tipoval málokdo.

Jenže Lydia Ko je zřejmě pro hry pod pěti kruhy zrozená. Nejenže se stala první hráčkou dějin, která rozšířila svou medailovou sbírku na tři cenné kovy, ona dokonce opravdu přidala i tu jedinou, která jí chyběla – zlatou. Unikátní úspěch, o to cennější, že kromě ní stále platí, žádný golfistka ani golfistka nemá z olympijského klání víc než jednu placku – Lydia Ko naopak kompletní sbírku.

Na vlně tohohle úspěchu už pak vlastně ani nepřekvapilo, že se nejslavnější reprezentantka novozélandského golfu radovala v srpnu i na posledním majoru sezony, AIG British Open. Velký comeback byl u konce, třetí major kariéry a první od onoho kritického roku 2016. Kdyby snad Lydia Ko chtěla vzít vážně svá někdejší slova o konci kariéry, momentálně by tak učinila jako jistá laureátka golfové Síně slávy, ve specifickém systému už totiž nasbírala dostatečný počet bodů pro své zařazení.

Na druhou stranu, končit se sice má na vrcholu, ale v současné formě by to pro aktuální světovou hráčku číslo tři byla opravdu škoda – a pro nás fanoušky jakbysmet...

Text: Lukáš Pařenica, foto: Getty Images
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2024

LYDIA KO
Narodila se 24. dubna 1997 v Soulu, vyrůstala na Novém Zélandu, jehož občanství získala ve třinácti letech, a momentálně žije v Orlandu na Floridě. Ve věku sedmnácti let, devíti měsíců a devíti dnů se stala v únoru 2015 nejmladší světovou jedničkou v historii golfu. Je držitelkou 29 profesionálních vítězství, z toho jednadvaceti na LPGA Tour a sedmi na European Ladies Tour. Má na kontě tři majory (The Evian Championship 2015, ANA Inspiration 2016 a AIG British Open 2024), zároveň je také trojnásobnou olympijskou medailistkou a jediným sportovcem, který kdy získal v golfu víc než jeden cenný kov na hrách pod pěti kruhy.