První olympijský turnaj v golfu hostila v roce 1900 Paříž, stejné město, kde se bude hrát i letos. A už tehdy u toho kupodivu nechyběly ani ženy. Možná patříte k těm fanouškům, kteří už pomalu počítají týdny do začátku letošního Masters. Snadno se pak zapomene na to, že tenhle rok nás čeká i jedna výjimečnější událost, tedy přinejmenším co do četnosti pořádání. Ano, netradičně po třech letech se opět konají olympijské hry. A potřetí v řadě na nich nebude chybět ani golfový turnaj. Celkově se ale bude jednat teprve o šesté olympijské dostaveníčko golfistů vůbec, protože tenhle sport dlouhá desetiletí pod pěti kruhy chyběl.

Celé to přitom začalo tak nadějně a shodou okolností ve stejném městě, kam se reprezentanti vybraných zemí sjedou i letos, tedy v Paříži. Hned na druhé novodobé olympiádě dějin v roce 1900 se ke sportovcům přiřadili i golfisté – a pozor, dokonce i golfistky! Nešlo přitom o žádnou samozřejmost, bavíme se o době, kdy ženy ještě neměly ani v jediné evropské zemi volební právo. Však také ještě na prvních hrách v Aténách 1896 startovali výhradně muži, v Paříži se tak na olympiádě objevily sportovkyně vůbec poprvé!

A kromě golfu to bylo už pouze v tenisovém turnaji. Ten také pro sebe zabral historicky první ženskou olympijskou vítězku dějin (stala se jí Angličanka Charlotte Cooper), protože vyvrcholil už 11. července. To první olympijský golf se v protikladu se současnými zvyklostmi hrál mnohem později, skoro by se dalo říci úplně jindy – až v říjnu toho roku. A byla to na dnešní poměry rychlovka: v úterý 2. října začal jednodenní turnaj mužů, o den později si ten svůj odbyly ženy. Těch bylo pouze deset, zastupovaly jen dvě země (domácí Francie a USA) a k zisku zlaté medaile postačilo odehrát devět jamek.

Na krk si ji pověsila dvaadvacetiletá Margaret Abbott, rodačka z indické Kalkaty, která ovšem vyrůstala v americkém Chicagu, takže zlato putovalo do zámoří. Logicky to byla vůbec první americká ženská zlatá medaile vůbec, na což se ovšem v případě téhle ryze amatérské sportovkyně na dlouhá léta pozapomnělo. Abbott zemřela v roce 1955 bez větší veřejné pozornosti a její příběh se pořádně dostal do světla reflektorů až více než sto let po jejím triumfu.

Muži se na medaili nadřeli přeci jen o něco více. Na hřišti Compiègne Club zhruba padesát kilometrů severně od Paříže odehráli o den dříve dvě osmnáctijamková kola. I účastníků bylo více než dvakrát tolik, celkem dvaadvacet, kromě Francie a USA také čtyři golfisté z Velké Británie, a dokonce jeden Řek.

I mužský premiérový olympijský titul ale zamířil do USA, vybojoval ho totiž Charles Sands, rodák z New Yorku, a především sportovní obojživelník, jehož hlavním oborem byl paradoxně tenis. V něm ale v Paříži vypadl hned v prvním kole, kdežto golfový turnaj vyhrál. Sands hrával v USA golf v metropolitním klubu s povědomým názvem St. Andrews Golf Club a pařížské klání ovládl s výsledky 82 a 85 ran, stříbro (Walter Rutherford) a bronz (David Robertson) putovaly do Británie.

O čtyři roky později hostilo třetí olympijské hry novodobé historie americké městečko St. Louis, ovšem tamní pořadatelé tolik progresivní nebyli, takže ženy už tentokrát nastoupit do turnaje nesměly. Zato se hrály dva turnaje mužů, kromě individuálního také týmová soutěž. Tu ovládli domácí Američané, což ovšem vzhledem k lehce bizarním okolnostem nebylo žádné překvapení.

Původně totiž mělo startovat celkem šest desetičlenných týmů, na startu se ale v daný den ráno sešly pouze dva – a oba čistě americké. Doslova pár minut před začátkem turnaje pak zbylí Američané ještě narychlo poskládali aspoň třetí desítku hráčů a tyhle celky – pojmenované Western Golf Association, Trans-Mississippi Golf Association a United States Golf Association – si to rozdaly o zlato, načež se v uvedeném pořadí také umístily.

Pokud ale soudíte, že také v soutěži jednotlivců nemohl v St. Louis vyhrát nikdo jiný než právě někdo z domácích, šeredně se mýlíte. Američané měli přitom v sedmasedmdesátičlenném startovním poli plných 74 želízek v ohni, zbylá tři místa obsadili reprezentanti sousední Kanady – a jeden z nich vyfoukl pořadatelům zlato!

Turnaj se oproti Paříži hrál úplně jiným systémem, hráče nejprve čekalo 36 jamek kvalifikačního kola na rány, dvaatřicet nejlepších pak hrálo vyřazovací play-off jamkovku, každý zápas opět na 36 jamek. Není divu, že takové klání trvalo celý týden, od 17. do 24. září, tedy v termínu připomínajícím dnešní Ryder Cup.

A jak už bylo řečeno, Američanům zbyly jen oči pro pláč, přesněji tedy stříbrná a bronzová medaile. Tu nejcennější si na krk pověsil George Lyon, tehdy už šestačtyřicetiletý rodák z městečka nedaleko Ottawy, který se jinak živil jako obyčejný pojišťovák, celý život hrál především kriket a golfové hole držel poprvé v ruce pouhých osm let předtím! Ano, i takové příběhy přinášel v dávných dobách olympijský sport.

Tenhle byl ale nadlouho posledním, protože na olympiádě v roce 1908 už golf chyběl. Paradoxně se přitom tehdy hry konaly v zemi golfu zaslíbené, konkrétně v Londýně. Ten nahradil původně plánovaný Řím, italské pořadatelství překazil výbuch sopky Vesuv o dva roky dříve a následné finanční potíže. Na britské půdě se ovšem s golfovým turnajem napřed počítalo, byl ale z dnes už ne zcela jasných důvodů zrušen pouhé dva dny před začátkem, přestože se jinak v Londýně zápolilo už ve dvaadvaceti jiných sportech včetně třeba přetahování lanem...

A pro golf to znamenalo na více než sto let labutí píseň, z programu her totiž vypadl, snad i proto, že žádní profesionálové tehdy na olympiádě oficiálně startovat nemohli. A když už to vypadalo v roce 1920 v Antverpách na návrat pod vlajku s pěti kruhy, stalo se totéž, co v Londýně – golfový turnaj byl pár dní před začátkem odřeknut, tentokrát prý pro nedostatečný zájem případných účastníků.

Celou éru druhé světové války i následné války studené tak prožili golfisté v olympijské izolaci. Nejslavnější hry z českého pohledu v Tokiu, Mexiku, Moskvě či Soulu nabídly spousty sportovních atrakcí i okrajových kuriozit, soutěžilo se v moderním pětiboji, parkuru, synchronizovaném plavání i jachtingu, ale generace Jacka Nicklause, Arnolda Palmera a koneckonců i později Tigera Woodse a Phila Mickelsona si o olympiádě mohla nechat jenom zdát.
Průlomovou změnu přinesl až kongres Mezinárodního olympijského výboru v Kodani v roce 2009, kde bylo konečně rozhodnuto o návratu golfistů (a samozřejmě už i golfistek) na nejsledovanější sportovní událost světa. Termín? Ještě to trvalo sedm let, než se současná generace elitních hráčů a hráček poprvé sešla v olympijském Riu de Janeiru 2016.

A byl to zase nakonec tak trochu bizarní comeback. Dnes už si na to málokdo vzpomene, ale před začátkem her se objevily informace o tom, že v Brazílii řádí nebezpečný virus zika. Někteří sportovci se na základě toho rozhodli v Riu nestartovat, a právě golf patřil k těm odvětvím, kde se absentérů objevilo nejvíc: Rory McIlroy, Dustin Johnson, Jason Day, Jordan Spieth, Adam Scott, Hideki Matsuyama a spousta dalších, kteří by jinak měli právo startu, odmítla do Jižní Ameriky přicestovat.
Těžko už dnes zjistíme, kdo se na virus, jehož nebezpečnost se nakonec ukázala naprosto zanedbatelná, jen vymlouval, a ve skutečnosti jen nechtěl vážit uprostřed sezony na PGA Tour dalekou cestu pro přeci jen poněkud exotické klání. Jen málokdo si každopádně asi uměl představit, že příští olympiáda bude kvůli mnohem drsnějšímu virovému problému jménem covid-19 odložena rovnou celá a o rok.

To bychom ale předbíhali, v Riu se i tak sešla důstojná konkurence. Turnajový systém byl pro novodobou golfovou olympijskou existenci stanoven v podstatě jednoduše, klasickým formátem na rány, osmnáct jamek a čtyři soutěžní kola, samozřejmě muži a ženy zvlášť. A trochu nečekaně vyšli opět téměř naprázdno Američané, kteří vybojovali zásluhou Matta Kuchara jen jeden bronz.

Mužský turnaj opanoval Justin Rose, pro kterého jde kromě vítězství na US Open 2013 o asi největší úspěch kariéry, druhý skončil Henrik Stenson, ten se zase později téhož roku radoval ze svého jediného majoru na The Open.
Mezi ženami se na zbrusu novém hřišti Campo Olímpico de Golfe nejlépe dařilo Asiatkám – zlato ukořistila korejská hráčka Inbee Park a bronz Číňanka Shanshan Feng, mezi ně se dokázala vklínit tehdy teprve devatenáctiletá, dnes už velmi dobře známá Lydia Ko z Nového Zélandu. A pozor, poprvé v dějinách měl zastoupení také český golf, Klára Spilková při své olympijské premiéře brala s výsledkem +11 osmačtyřicátou příčku.

Upřímně řečeno, mnoho pozornosti ovšem návrat golfu tehdy nevzbudil. Chyběla velká jména, například Tiger Woods se toho roku potýkal s vážnými zdravotními problémy a kvůli bolestem zad poprvé v kariéře vynechal všechny čtyři majory, o absencích v souvislosti s virem zika už byla řeč. Když se tedy celý svět vzpamatoval z pandemie onemocnění covidu-19 a sportovci se s ročním zpožděním sjížděli do olympijského Tokia, golfoví fandové na tenhle druhý obnovený pokus pohlíželi trochu skepticky.
Ani Japonsko ostatně nebylo úplně zemí na první dobrou spojenou s golfem, domácí pořadatelé ale na jaře dostali nečekanou vzpruhu: mohli si totiž hodně slibovat od Hidekiho Matsuyamy, který právě toho roku nečekaně vyhrál Masters. A napjatí byli opět také čeští fandové, kromě druhé účasti Kláry Spilkové se totiž mezi šedesátku kvalifikovaných mužů dokázal oproti dlouholetým předpokladům nečekaně probojovat i tuzemský golfista.

V parných vedrech na stařičkém hřišti Kasumigaseki ovšem bohužel Ondřej Lieser nemohl na medaili pomýšlet ani na minutu. Jakž takž se ctí zvládl až poslední turnajové kolo a se skóre +10 skončil poslední z celého startovního pole. To Spilková dělila po prvním kole sedmou příčku, postupně se ale leaderboardem propadla na konečnou 23. pozici – to je také dosud nejlepší umístění českého golfu pod pěti kruhy.

Českou stopu ovšem v Tokiu stupně vítězů měly, a dokonce hned tu zlatou. Výhru totiž vybojovala Nelly Korda, Američanka s českými kořeny, která umí dodnes po našem na hřišti třeba pořádně zaklít a česky se plynně domluví. Dcera tenisového grandslamového šampiona Petra Kordy předčila nečekanou stříbrnou medailistku Mone Inami z domácího Japonska, bronz si po stříbru z Ria připsala Lydia Ko a stala se dosud jediným člověkem na světě, který kdy získal dvě golfové olympijské medaile.
Co muži? Zlatou medaili si z Tokia odvezl Američan Xander Schauffele, senzační bylo ovšem stříbro, které bral Rory Sabbatini, původně Jihoafričan reprezentující ovšem díky sňatku se Slovenkou zemi našich východních sousedů. Ještě méně očekávaný byl pak držitel golfového bronzu, Pan Cheng-tsung z Taiwanu.

Ne, ani o Tokiu se nedá říci, že by bylo velkou reklamou na golf pro fanoušky, kteří k tomuhle sportu zatím nenašli cestu. Změní se to letos v Paříži? Hrát se bude na hřišti Le Golf National, dobře známém z Ryder Cupu v roce 2018, a kvalifikační systém zůstává stejný: účast má jistou nejlepších patnáct hráčů a hráček světového žebříčku k 17. červnu letošního roku, ovšem s omezením maximálně čtyř zástupců z každé země. Zbylých 45 jmen vytvoří golfisté a golfisté na následujících pozicích, kde platí omezení na dva z každé země.

U žen celkem jednoduché, u mužů z logiky věci vyplývá, že na olympiádu mohou zapomenout hráči, kteří se už delší dobu pohybují místo na PGA Tour u konkurenční LIV Golf, a žebříčkem se tím pádem propadli kvůli možnému zisku bodů pouze na majorech.

V době vzniku tohoto textu z nich měli nárok jedině Jon Rahm a Tyrrell Hatton, kteří změnili působiště až letos v zimě. Pokud jde o Američany, teoreticky by jejich čtveřici žebříčkově tvořili Scheffler, obhájce zlata Schauffele, Cantlay a Homa, záležet ale samozřejmě bude na mnoha dalších okolnostech. A třeba legendy Woods s Mickelsonem, o nichž už v textu byla řeč dříve, nemají prakticky šanci vůbec, leda by senzačně vyhráli Masters, PGA Championship nebo US Open. Uzávěrka olympijských účastí končí den po skončení třetího majoru sezony...

Připravil: Lukáš Pařenica
Ilustrační foto: GettyImages
Převzato z časopisu GOLF 1-2/2024

HISTORICKÉ POŘADÍ ZEMÍ DLE POČTU MEDAILÍ V GOLFU
Vévodí mu USA se ziskem třinácti cenných kovů (5 zlatých, 3 stříbrné, 5 bronzových), druhá je Velká Británie se třemi medailemi (1 zlatá, 1 stříbrná, 1 bronzová). Zásluhou jediné hráčky Lydie Ko s hned dvěma medailemi patří třetí místo Novému Zélandu (1 stříbrná, 1 bronzová). Následující země (Čína, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Slovensko, Švédsko a Taiwan) pak získaly jedinou olympijskou medaili.