Třebaže Colin Montgomerie právě touto vlastností dle svých slov nikdy moc neoplýval, dočkal se nejen 600. startu na European Tour. Legendární golfista a již devítinásobný vítěz Order of Merit nakonec dosáhl – alespoň v seniorské kategorii – i na tu poslední metu, jež mu v bohaté kariéře dlouho unikala.

Zní to až neuvěřitelně – šestistý start na European Tour za 26 let aktivní golfové kariéry...

Byla to docela dlouhá procházka! Šest set odehraných turnajů zní neskutečně. Kdybyste mi řekli, že si jubilejní start připíšu na hřišti, které jsem designoval, a že na túře strávím neuvěřitelných 26 let, pomyslel bych si, že vtipkujete. Je to vážně dlouhá cesta, třebaže to tak někomu nepřipadne. Jsem rád, že jsem této mety dosáhl; znamená to, že jsem po dvě desetiletí zvládal odehrát kolem třicítky turnajů ročně. K tomu potřebujete zdraví, ale také kousek štěstí.

Za tu dobu vaši dráhu lemovala řada vrcholů, takže je nejspíš těžké vybrat ten nejvýraznější. Které momenty patří vy sám řadíte k nezapomenutelným?

Jedny z nejkrásnějších vzpomínek mám na tříleté období související s turnajem EPGA ve Wentworthu, kde jsem dokázal zvítězit třikrát v řadě. Poprvé v roce 1998 a v následujících dvou letech jsem titul obhájil. To byly nejúžasnější okamžiky mé hráčské kariéry, v pozdějších letech to byl Ryder Cup v roce 2010, kde jsem tým z pozice nehrajícího kapitána dovedl k vítězství. Tento úspěch řadím nejvýš, patrně je to absolutní vrchol mého účinkování v profesionálním golfu.
A pak bych mohl připomenout ještě pár dalších velkých okamžiků jako vítězství ve Skotsku na Scottish Open 1999 v Loch Lomond, titul z jamkovky World Match Play, což jsou události, které mají v golfovém světě náležitý zvuk. Zapomenout nemohu ani na Dunhill Links Championship, které se mi podařilo vyhrát v roce 2005. I díky tomu jsem v té sezoně ovládl Order of Merit před Michaelem Campbellem. A že měl tehdy mimořádnou sezonu! Když se tak těmi vzpomínkami probírám... Je až neskutečné, že se tohle všechno opravdu stalo. Občas se musím štípnout, jinak bych si býval myslel, že se mi to všechno jen zdá.

Sedm výher v řade v Order of Merit EPGA, to se jen tak někomu nepodaří. Jak si vysvětluje takovou dominanci?

Nejspíš „za to může" fakt, že jsem hodně soutěživý. Když jsem prvenství vybojoval poprvé, pamatuju si, že za mnou přišel sám velký Seve, jehož jsem roku 1993 právě porazil, a povídá – ber to jako půjčku do konce roku 1994. Tehdy jsem odpověděl – počkej, vím, že jsi soutěživý, ale to já taky. A udělám všechno pro to, abych vyhrál i v roce 1994. A po tom druhém triumfu se ze mě stala tak trochu „malá továrna" na vítězství, vezl jsem se „na dopravním pásu", z něhož jsem nechtěl vystoupit. I když jsem si v kariéře nikdy moc cílů nedával, prvenství v Order of Merit bylo jednou z met. K tomu směřovalo všechno.

Díky golfu jste procestoval takřka celý svět a zažil toho tolik jako málokdo z profesionálních golfistů. Jakou radu byste dal nováčkovi, který se chystá na svou premiéru v European Tour? Co by se od vás mohl učit a co by naopak neměl opakovat?

Zajímavý dotaz. Domnívám se, že nejsem moc trpělivý. Kdybych proto mohl nováčkovi něco poradit, doporučil bych mu více trpělivosti, než mám já sám. Golfisté mají vcelku dlouhou kariéru, v tomto ohledu jsme na tom lépe než mnozí jiní sportovci. Kdybych hrál fotbal, skončil bych už před dvaceti lety, zatímco jako golfista se v jednapadesáti stále mohu měřit i s těmi, co mají, jak mezi sebou říkáme, „ploché břicho" a ještě jim nebylo třicet. (úsměv)
Kromě trpělivosti bych doporučoval netlačit moc na pilu, nechat věci víc plynout. Co se má stát, to se stane, a člověk postupně mentálně zesílí. A pokud jde třeba o course management, tady nic neuspěcháte, zkušenosti získáte postupně. Sám jsem si tím prošel, občas jsem věci tlačil moc rychle a razantně, jako by nebylo žádné zítra, jako by každá výhra nebo turnaj měly být tím posledním. Nebyly, takže zpětně trochu lituju svého „hrrrr" postoje. Proto všem dvaadvacetiletým, třiadvacetiletým golfistům přicházejícím na okruh z Challenge Tour, EuroPro Tour nebo jakéhokoliv jiného satelitu ještě jednou zdůrazňuju, že trpělivost růže přináší.

V minulosti jste občas býval kritizován za své chování na hřišti. Jak se k tomu zpětně stavíte?

Vždycky jsem byl a stále bývám zklamaný sám ze sebe, pokud nepodám očekávaný výkon. Víte, v golfu zasahujete nehybný míč, takže by jeho odehrání mělo být snazší. V převážné většině případů tak jde jen a jen o vaše chyby. Kdyby se míč aktivně pohyboval jako ve fotbale, v rugby nebo v jiných míčových sportech, pak pro své chyby můžete nalézt jistou omluvu. V golfu ne. Proto jsem měl vždycky za to, že jsem míč mohl zahrát lépe. Kolikrát jsem se po ráně ptal sám sebe, jak se to jen mohlo stát? A to mě frustrovalo, dokázal jsem se naprosto otrávit, což jsem dával najevo. Už kolikrát jsem přitom hráčům říkal, že po dobré ráně přijde špatná. Sice netuším proč, ale stává se to. Nerozumím tomu, nedokážu to pochopit. A z toho pramení pocit, že bych to mohl zvládnout lépe, že to musím zahrát lépe.

Jak moc se podle vás změnila European Tour od dob, kdy na ní působíte?

Obrovsky! Probojoval jsem se na ni ve šťastných dobách, kdy se do aktivit hodně zapojilo Volvo, jehož jméno proniklo i do názvu pro vítěze – Volvo Order of Merit. To bylo v roce 1988 a díky vizím výkonného ředitele série Kena Schofielda prodělávala túra dynamický rozvoj. Rozšířil její působnost východním směrem, což byl v té době hodně odvážný počin, a jak se ukázalo, šlo o nadmíru chytrý tah. Hráči tím získali jedinečnou příležitost, o jaké se jejich předchůdcem pár let zpátky ani nesnilo.
Na tyto kroky zdárně navázal momentální šéf George O'Grady, který pokračoval v pohybu směrem na Střední východ, v roce 1989 jsme se dostali do Dubaje. Tady jsme začali a přesouváme se dál na východ. V současnosti hostí podniky EPGA Čína, Jižní Korea, zastávky máme v Austrálii, na Novém Zélandu, v Indii, Malajsii, Indonésii nebo Thajsku. To všechno se odvíjelo od Kenových představ, ústřední myšlenka se točila kolem možnosti poskytnout hráčům jedenáct měsíců v roce oproti sedmi, které jsme měli v době, kdy jsem na túru přišel.

Když mluvíte o příležitostech, co pro vás celá ta golfová pouť znamenala z hlediska zážitků, zkušeností, které si většina z nás ani nedovede představit.

Celá ta cesta se dá to shrnout jediným slovem – úžasná. Taková je má zkušenost. Vždyť z těch více než šesti set turnajů jsem na dobrou pětistovku musel letět. Navštívil jsem nejrůznější kouty světa, což byla jedinečná škola. Mnohem lepší, než kdybych seděl ve třídě a informace sbíral jen z knížek. Poznal jsem rozdílné kultury, odlišné státy, má kariéra se odvíjela po různých křivkách, jednou jsem byl nahoře, jednou níž, učil jsem se zvládat tlak. Za těch sedmadvacet let je těch zážitků tolik... A víte co? Já bych si to klidně celé zopakoval ještě jednou!

Spočítáme-li všechny vaše úspěchy, výhry na turnajích po celém světě, velké turnaje, Ryder Cup atd. Jak je možné, že vám unikala výhra na majoru?

Dobrá otázka. Myslím, že ze všech pěti druhých míst, která jsem na majorech vybojoval, si za čtyři mohu pogratulovat. Jednoduše jsem prohrál s hráčem, který byl momentálně lepší a titul si zasloužil. Pouze v jednom případě, a stále to bolí, jsem porazil sám sebe. Každý si asi vybaví US Open 2006 ve Winged Foot.
Je to shoda okolností, náhodných vlivů. Nikdy v kariéře jsem nespoléhal na štěstí, ale někdy ho trošku potřebujete. Je to ten jeden dílek skládačky, který vítěz potřebuje. Právě ten mi na majorech scházel. A je jedno, jestli si ho vyberete ve druhém kole na sedmičce nebo na úplně poslední jamce turnaje. Mnohokrát jsem si svou porci vybral na turnajích European Tour, jenom na majorech jsem si s fortunou ruku nepodal.

Jak moc, pokud vůbec, zisk seniorských majorů tuto bolest zmírnil?

Samozřejmě to byla velká náplast, ačkoliv jsem se nikdy zásadně netrápil faktem, že jsem „normální" major nikdy nezískal. Teď mám ve sbírce pár tzv. seniorských majorů, rovnou dva největší – USPGA Seniors a US Open Seniors. Je to úlevný pocit. Vnímám to stejně, jako bych vyhrál v 90. letech. Konec konců kráčíte na poslední jamce po boku Bernharda Langera, máte na něj čtyři rány k dobru, takže se cítíte jako vítěz majoru. Podobně jako na 72. jamce US Open v roce 1994, akorát tehdy jsem skončil „jen" druhý. Dnes nám je sice přes padesát, ovšem stále hrajeme, pořád to jsou mezi námi perné bitvy.

Navrhoval jste golfové hřiště v Turecku (Montgomerie Maxx Royal). Jak moc vás těší, že po sobě zanecháváte stopy nejen jako golfista, ale také jako designér hřiště?

Jsem velmi pyšný na to, co jsme v Turecku dokázali. Maxx Royal nás hodně podporoval, stejně jako pomáhal evropské túře. Proto jsem dvojnásobně rád, že jsem si svůj 600. start připsal právě na hřišti, které jsem navrhoval. Je úžasné, že se sem vrátila túra, navíc s jedním ze svých čtyř finálových podniků. Přivedli sem ty nejlepší hráče, kteří si turnaj, doufám, užili, stejně jako pohostinnost celého resortu. Startovní pole bylo silnější než v minulosti, zavítalo sem osm nebo devět účastníků posledního Ryder Cupu!
Z resortu se díky jeho renomé stává ideální základ pro národní tým Turecka, neboť nabízí prvotřídní tréninkové zázemí a další navazující servis. Je to jen malá část mozaiky, ale rád bych jí přispěl k popularizaci golfu mezi Turky. Designoval jsem hřiště po celém světě, přičemž hlavní smysl práce jsem spatřoval v tom, abychom hru v dané zemi co nejvíc zpřístupnili místním golfistům.

Finanční žebříček jste ovládl i na evropské seniorské túře. Takže rozhodně šlo o úspěšnou sezonu, ne?

Jsem nadšený, určitě jsem předčil své představy. Titul pro vítěze finančního pořadí European Senior jsem dosud nikdy nezískal, protože jsem k tomu z objektivních příčin neměl příležitost. Na okruhu jsem byl nováček, a rovnou jsem vyhrál. Kdo by nechtěl rozšířil sbírku osmi prvenství Order of Merit z EPGA Tour!

Převzato z časopisu GOLF 1/2015
Zdroj: James Lovett

STRUČNÁ VIZITKA
COLIN MONTGOMERIE
Narozen: 23. června 1963
Místo narození: Glasgow, Skotsko
Bydliště: Dunning, Perthshire, Skotsko
PRO od: 1987
Vstup na EPGA: 1988
Vstup na Champions Tour: 2013
Vstup na European Seniors Tour: 2013
Profesionální vítězství: 45 (EPGA – 31, Champions Tour – 2, European Seniors Tour – 5, ostatní – 9)
Individuální ocenění: World Golf Hall of Fame (2013), vítěz Order of Merit EPGA (1993, 1994, 1995, 1996, 1997, 1998, 1999, 2005), vítěz Order of Merit European Seniors Tour (2014), Sir Henry Cotton Rookie of the Year (1988)

TÝMOVÉ SOUTĚŽE
Profesionální kariéra
Ryder Cup: 1991, 1993, 1995, 1997, 1999, 2002, 2004, 2006, 2010 (kapitán)
World Cup: 1988, 1991, 1992, 1993, 1997, 1998, 1999, 2006, 2007, 2008
Alfred Dunhill Cup: 1988, 1991, 1992, 1993, 1994, 1995, 1996, 1997, 1998, 2000
Four Tours World Championship: 1991

Amatérská kariéra
Eisenhower Trophy: 1984, 1986
Walker Cup: 1985, 1987
St. Andrews Trophy: 1986