Píše se rok 1955, je začátek března a „zimní" okruh – 1 000 jamek intenzivního golfu od Kalifornie po Augustu – je ve druhé polovině. Letošní turné se vyznačuje rekordními penězi, rekordními výsledky a životem v karavanu v rodinném stylu. Herbert Warren Wind, prominentní golfový dopisovatel časopisu Sports Illustrated, popisuje dojmy, které nasbíral během pobytu na této jedinečné golfové šňůře.

Jeho styl je překvapivě moderní a svižný, občas ale uvidíte starší květnatou větu. Popis té každoroční zimní šňůry je svědectvím o nejlepších hráčích té doby a jejich pro nás neznámém a už nepředstavitelném životě během turnajů i mimo ně. Zachoval jsem, pokud možno, jeho slova. Přenesme se do světa, který je tolik odlišný, ale zároveň tak stejný jako ten dnešní. Tehdy jako dnes je to nejvíc... o golfu. A ti dávní hráči nebyli žádná ořezávátka, co dokázali se svým tehdejším vybavením...

INSPIRACE ZE SPORTS ILLUSTRATED
Dostalo se mi do rukou číslo časopisu Sports Illustrated z roku 1955. Sports Illustrated tehdejší doby byl v lecčem jiný než dnešní časopisy: má sice stejné vnější znaky jako úvodní slovo šéfredaktora a spoustu reklamních stránek, mnohdy příjemně naivních, ale některé články jsou velice dlouhé a podrobné, jiné hodně osobní, sporty mají široký záběr, od rybaření a táboření v divočině (v tom se dá také soutěžit – uvedení vody do varu, nahazování udice do terče, střelba...) až po divokou reportáž o Daytonském řvoucím týdnu – týdnu závodů aut na daytonské pláži.
Hodně velkých fotek, na ně se místem nešetřilo – inu Illustrated! Čirou náhodou jsem tady objevil i zprávu o emigraci krasobruslařky Miroslavy Náchodské a při té příležitosti vyjmenování desítky dalších Čechů, kteří zůstali venku (Drobný, Zábrodský, Vrzáňová...). Náchodské se nelíbilo, že jí trenéři zakazovali rtěnku, lak na vlasy a kalhoty jiného než obvyklého střihu... Aspoň tak podle článku zdůvodnila, že se rozhodla zůstat v Americe.
Kromě toho všeho je tam – jako téma čísla – i velice dlouhý článek o tom, jak trávili zimu tehdejší světoví golfisté... A právě ten nás zajímá ze všeho nejvíc.

Turnajová trasa měří 5 000 mil z Kalifornie v lednu po Masters v Augustě v dubnu. Tento týden, s výjimkou Sama Sneada, který loví ryby u Miami, a Bena Hogana, který dolaďuje poslední detaily na nových holích ve Fort Worthu, jsou tady, jak je u tohoto zvláštního kmene zvykem, všichni vynikající hrající profesionálové – na této dlouhé sluncem zalité trase, známé jako grapefruitový okruh, zimní švih nebo prostě „tour".
Každoroční motorizovaná migrace začíná v Los Angeles v prvním lednovém týdnu, pokračuje přes suchý, golfový jihozápad a jih tempem jednoho turnaje týdně a končí zhruba o tři měsíce později vrcholem – Masters. Tento týden se karavana asi 300 osob sjela na desátý turnaj v pořadí, Baton Rouge Open s dotací 12 500 dolarů.
Řady profesionálů zvučných jmen rozšířily desítky relativně neznámých mladých mužů, kteří doufají, že získají pevnější pozici v golfu, a celou skupinu doplnily manželky a děti mnoha hráčů. Tour zatím přinesla půl tuctu různých vítězů. Gene Littler, Tommy Bolt, Cary Middlecoff, Shelley May, Mike Souchak, Mike Fetchik. Turné přineslo i obvyklou kvótu mírnějších úspěchů, zklamání, bolavých zad a zahlcených karburátorů.

Tento podivný sportovní fenomén, zimní turné, se poprvé objevil na počátku 20. let, krátce poté, co byly učiněny dva (tehdy překvapivé) objevy. Zaprvé, řada předních profesionálů té doby, především Walter Hagen (na snímku), se z osobních safari dozvěděla, že po celé zemi, daleko od uznávaných center golfu, jsou tisíce a tisíce potenciálních fanoušků, kteří považují téměř za čest zaplatit vstupné, aby mohli sledovat, jak profesionálové na turnajích rozebírají místní hřiště dlouhými drajvy, nádherně trefenými náběhy, které po dopadu na green skutečně rotují zpátky, a paty, které se k jamce dokutálejí, jako by měly kompas.
A zadruhé, velmi brzy poté, co Hagen a jeho kolegové začali zařazovat několik turnajů na pobřeží Mexického zálivu a na Západě do svých zimních programů, došlo realitním makléřům, propagátorům letovisek, představitelům obchodních komor a dalším, že pokud jde o to, aby se zbytek národa dozvěděl o jejich městě nebo lázních, žádný jiný reklamní tah se nemůže rovnat sponzorování golfového turnaje. Stačilo dát pár tisíc a na oplátku jste získali doslova milionovou publicitu – před turnajem, během něj i po něm. A zmínky o něm po celý rok.

Na základě této logiky a díky prozíravé navigaci „colonela" Freda Corcorana, který působil jako ředitel turnajové kanceláře Asociace profesionálních golfistů PGA, se zimní túra, která v roce 1921 čítala tři turnaje s celkovou odměnou 8 545 dolarů, v průběhu 30. a 40. let postupně rozšiřovala. Na konci druhé světové války byl od ledna do dubna na každý týden připraven jeden turnaj, minimální výše odměn za turnaj byla stanovena na 10 000 dolarů a mluvilo se (a mluví se o tom dodnes) o vytvoření rozpisu turnajů, které by se hrály v sudých letech, a jiného, zcela odlišného pro liché roky, aby byli uspokojeni všichni, kdo si přáli být sponzory golfu.

Dobrovolní migranti putovního okruhu se letos v zimě těší na rekordní celkový objem 215 000 dolarů v prize money v 15 turnajích, a vzhledem k tomu, jak golf v současnosti cválá, by peněžní výhry měly růst ještě pěkných pár sezon. Pokud se tak stane, bude to pro mnohé spásné, protože finanční výhody profesionálního hráče mají ve skutečnosti mnohem méně zlatého lesku, než si většina lidí myslí. Golfový fanoušek v zasněženém Montpelieru si v ranních novinách přečte, že Gene Littler si vítězstvím na Phoenix Open přišel na 2 400 dolarů za čtyři dny hry (místo práce) pod laskajícím arizonským sluncem.
To je pěkná úroda, to je pravda, ale aby obrázek dostal patřičné proporce, je třeba také zmínit, že z 200 až 250 golfistů na okruhu, kteří jdou za sluncem (a občas i za prachem a deštěm), jen šest nejlepších trefí skutečné peníze, jen asi tucet nejlepších uhradí své náklady a zbytek chlapců se musí spokojit s označením „cenná zkušenost", což je šikovná fráze, která se hodí, když se snažíte zachránit něco z vyčerpávajícího úsilí, které bylo v podstatě zklamáním.

RYCHLÉ, TVRDÉ FERVEJE
Jestli se golf na okruhu v něčem zásadním liší od mistrovského, pak je to typ hřiště, na kterém se turnaje hrají. Většinou jsou okruhové „lajny", jak jim profesionálové říkají, relativně krátké a rány běhají daleko, protože jejich ferveje byly tvrdě opečeny sluncem. Obvykle je zde spousta místa, a tak můžete drajvovat, co vám síly stačí. Greeny jsou obvykle jako žehlicí prkno, takže můžete směle přihrávat a patovat.
Hřiště El Rio, na kterém se konal Tucson Open, je obzvlášť speciální. Odpaliště a greeny jsou zelené skvrny na koncích fervejí z bermudské trávy, které byly vyběleny do barvy pískoviště. Místo běžného rafu je plocha mezi fervejemi tvořena černohnědou špinavou hlínou, přerušovanou skupinami tamaraků a bavlníků.

Při příjezdu z Phoenixu, předchozí zastávky turné, Marty Furgol zaparkoval auto u klubovny, prošel si čtyři jamky a pak s prohlášením, že „tohle vůbec není můj typ hřiště", nasedl zpět do auta a odjel do San Antonia, další zastávky. Bylo to gesto v tradici Claytona Heafnera, toho opravdu neurvalého muže, který před několika lety absolvoval celý zimní swing, ale byl tak znechucen vzhledem a stavem většiny hřišť, že obvykle pokračoval v cestě a zúčastnil se jen čtvrtiny turnajů.
Z toho vyplývá, že golf na okruhu má tendenci vychovávat zvláštní druh hráčů, kteří jsou specialisty na tři hole, drajvr, wedge a patr. S tímto omezeným arzenálem a svou soutěživostí dosahují zázračných výsledků, které jsou již dlouho synonymem zimní túry.

Zatímco na mistrovských hřištích, jako je Augusta National, je 72 ran stále ještě dobrým výsledkem (No, to je dodnes, zjevně byli velmi dobří. – poznámka autora), hráč, který na typickém okruhovém hřišti překročí 70 ran, se v šatně tiše trápí, dokud tuto nešťastnou skutečnost nestráví, a to z dobrého důvodu: každým rokem se počet schopných profesionálů zvyšuje a dnes, abyste si na většině okruhových turnajů zajistili viditelnou část prize money, nesmíte mít průměr čtyř kol vyšší než 69 ran.
Například na turnaji Tucson Open začal Ed Furgol s výsledkem 76, a přestože po něm následovala pozoruhodná série 67, 66, 67, stále neskončil lépe než na děleném devátém místě, což mu v tomto turnaji s dotací 10 000 dolarů vyneslo pouhých 390 dolarů.

Před čtrnácti dny se na 6 400 yardů dlouhém hřišti Brackenridge Park s parem 71 v San Antoniu, městském hřišti tak opotřebovaném neustálým provozem, že hráči odpalují z gumových rohoží, odehrálo nejúžasnější skórování současné tour. Mike Souchak, který byl loni jen dalším dlouhým ranařem, ale dnes je opravdu velmi solidním golfistou, zde vyhrál Texas Open po kolech 60, 68, 64, 65. To dává dohromady 257 ran, což je nejnižší součet za čtyři kola, jaký kdy byl na turnaji PGA zaznamenán.
Pokud jde o Mikovu úvodní salvu 60 ran, kterou vyrovnal rekordní nejnižší skóre na 18 jamek v oficiální soutěži, skládala se z 33 ran na první a 27 ran na druhé devítce, což nejenže překonalo všechny rekordy PGA na devíti jamkách, ale jistě musí být, přestože třeba z Moskvy chodí zprávy o senzačních číslech běžně, světovým rekordem.

Mike to udělal takhle. Na desáté jamce, poměrně náročném tříparu dlouhém asi 180 yardů, trefil šestku železem asi 14 stop od jamky a úspěšně zapatoval. Jedenáctou a dvanáctou jamku zahrál poměrně volně – to znamená, že se musel spokojit se dvěma pary, jeho jedinými pary na této devítce. Pak se začal rozjíždět. Na třinácté jamce, 520 yardů dlouhém pětiparu dlouhý drajv, skvělá trojka, pat pět stop – eagle. Na čtrnácté, 370 yardů dlouhém paru čtyři: drajv, který nechal metr od bankru před greenem, čip, který téměř trefil, doklepnutí na birdie. Na patnáctce, paru čtyři dlouhém 385 yardů: drajv, niblick, pat z osmi stop – birdie. Šestnáctá, 375 yardů: čtyřka dřevo z odpaliště, osmička železo pět stop od jamky, pat do birdie. 17. jamka, další krátký par 4, 360 yardů: stejná sekvence – dlouhý přímý drajv, niblickem, 12 stop pro birdie.
Na 18. odpališti byl Mike po osmi jamkách úvodní devítky sedm ran pod par. Vydal se na týčko s pětkou železem a míček skončil na levém zadním okraji greenu, asi 25 stop od jamky. S patem si dal na čas, a samozřejmě ho trefil, což byl jediný opravdu dlouhý pat, který na této neuvěřitelné devítce zahrál. A bylo to: 2-4-4, 3-3-3, 3-3-2 – sečtěte – 27.
Připusťme, že některé čtyřpary na Brackenridge by se daly hodnotit jako tříapůlpar (no... při délkách kolem 330–350 metrů... poznámka autora), ale devět jamek prostě nemůžete zahrát lépe než Mike Souchak toho dne.

NEJDELŠÍ HRÁČI
Mike Souchak (na snímku) vypadá v této fázi svého vývoje jako člověk, z jakých rostou šampioni. Je snadné mu fandit. Můj obdiv k němu začal pár odpolední před zahájením Tucson Open, když jsem se šel podívat, jak s Georgem Bayerem hrají seznamovací kolo. Nebýt Bayera, dobře stavěného, dobře koordinovaného, všestranného sportovce, který měří metr pětadevadesát a váží 120 kilo, by Souchak kraloval jako největší palič na tour, což je ocenění, které nikdy nikomu neubralo na sebevědomí.
Upřímně řečeno, myslel jsem si, že se podívám na běžný souboj. Ten se ale nekonal. George a Mike byli odhodláni hrát dobré rány a nechat vzdálenost, aby se o sebe postarala sama. Souchak drajvoval asi 300 metrů po hladké, slámově zbarvené ferveji. Bayer po něm o pět až patnáct yardů dál. A pokud měl Bayer tu čest a pálil jako první, naopak Souchak se nemusel namáhat, aby ho předběhl. Po drajvech se pomalu potloukali po ferveji a diskutovali o hře železy.

Toho rána na desáté jamce, poté, co ho drajv dlouhý 320 yardů donesl na vzdálenost 60 yardů od jamky, Bayer napůl topnul švih wedží a poslal míč kousek za green. „Georgi, myslím, že jsi hýbal hlavou," přihlásil se impulzivně Souchak. „Musíš ji mít ukotvenou. Vždyť to děláš i na dřevech." S tím natáhl ruku, položil ji Bayerovi na hlavu a držel ji v klidu, zatímco hromotluk provedl sérii cvičných švihů wedží. „Přesně to chceš, Georgi," pronesl Souchak, když se přesunuli na green. „Měl bys na tom zapracovat."
S rizikem toho, že by se tato nestandardní příhoda nemusela zdát příliš významná, je třeba dodat, že o dva dny později Bayer zahrál ve svém úvodním kole 66 ran, což byl jeho dosud nejlepší výsledek na okruhu. Než se z něj stane hotový golfista, čeká ho ještě dlouhá cesta – jsou dny, kdy patuje jako nervózní Ben Turpin, ale je majitelem skvělého golfového švihu. Hůl, kterou předvádí rány, když profesionálové pořádají kliniku, je obtížná jednička. Odpaluje jí asi na 250 yardů a rovně.

Pomineme-li mladé muže, jako jsou Gene Littler či Peter Thomson, kteří již prokázali, že jsou skvělými golfisty, a kteří by se měli stát ještě skvělejšími golfisty, jsou zde podle názoru mnoha pozorovatelů tři noví hráči, kteří stojí za komentář: Bobby Rosburg, Jay Hebert a Peter Alliss. Rosburg styl nemá, ale dokáže dostat míček do jamky, a to rychle. Je to velmi odvážný hráč, téměř bezhlavý, a s výjimkou Jerryho Barbera snad nejlepší patér v karavaně.
Hebert narazil v posledních turnajích na vlastní nervy, když měl po třech kolech skvělou pozici na vítězství, ale je to brilantní útočník a z odpaliště na green dokáže být ohromný.
Alliss, syn Percyho Allisse, dobře zapamatovatelného britského profesionála z Hagenovy éry, je urostlý, pohledný a výřečný čtyřiadvacetiletý mladík, který byl v roce 1953 členem britského týmu Ryder Cupu a loni v létě vyhrál French Open. Na Jacka Burka udělala velký dojem Allissova celková technika, ale zejména způsob, jakým odpaluje z odpaliště – je rovný a drží míč ve vzduchu tak dlouho jako nikdo jiný.

Alliss (na snímku) přijel v lednu spolu s Bernardem Huntem, rovněž členem posledního rydercupového týmu, a dalšími čtyřmi mladými britskými profesionály. „Víš, u nás v Anglii nemáme nic jako vaši tour," vysvětloval Alliss hubenému mladému profesionálovi z Texasu, když si oba zkoušeli na cvičném greenu nové patry s mosaznou hlavou, odpalovali a povídali si. „U nás se koná jen tucet turnajů za celý rok. Člověk nemá potřebnou soutěžní praxi. To je jeden z důvodů, proč jsou vaši kluci v mezinárodní konkurenci mnohem lepší než my."
„Myslíš, že to vy chlapi stihnete za těch osm týdnů, co tu budete, nabrat?" zeptal se Texasan. „Ne, to je příliš krátká doba," souhlasil Alliss. „Ale i krátká zkušenost bude určitě užitečná. To, co vaši špičkoví hráči mají, a my ne, je umění hrát dobře, i když se jim zrovna nedaří, jestli mi rozumíš. Ve dnech, kdy nemají svůj den, kdy udělají hromadu chyb, přesto přinesou dobré skóre. Tak to je turnajová schopnost a tu se snažíme získat spolu s tím, že se naučíme hrát několik ran, které se na našich hřištích málokdy povedou."
„Jaké?"
„Ach, ty krásné nízké wedge rány s backspinem, které všichni hrajete tak zkušeně. Vždycky jste na jamce. Jaká je to úspora úderů!"
„Petere, mám pro tebe novinku," poznamenal Texasan mile. „Proto jsme my všichni domorodci na tour, snažíme se naučit stejné zatracené věci."

BOLT A BRIGÁDA MLADÝCH
Přes veškerou hojnost mladých talentů na tour nikdo nehraje lepší golf než pětatřicetiletý veterán Thomas Bolt. Při vítězství na turnajích San Diego a Tucson Open udělal Tommy všechno správně. Obzvláště hrozivá byla jeho střední a krátká železa, která hraje obratnou, rytmickou ranou. V San Diegu vykročil tou správnou nohou, když nasbíral sedm birdie za sebou, což bylo výsledkem sedmi po sobě jdoucích přiblížení šest, šest, tři, osm, čtyři, čtyři a čtyři stopy od vlajky.
Poté už nikdy nemířil jinam než k vítězství. V Tucsonu to byla otázka poměrně pomalého začátku s 69 a 67 ranami, a pak se 65 ranami přiblížil vedoucímu Budu Holscherovi na rozdíl jedné rány, aby ho ve finále ho dorazil.
Obklopen tak jako dnes brigádou mladíků, kteří si předtím užili života na koleji a mnoha dalších výhod, vyčnívá Bolt, poslední ze staré tvrdé party, fascinující a záhadná osobnost, štědrý v penězích, květnatý v řeči, cynický, spontánní. A když je oblečen do černozlatého kostýmu (černé semišové boty se zlatým sedlem, hořčicově zlaté kalhoty, černá sportovní košile lemovaná bílou, černý svetr lemovaný žlutou, tmavě šedá baseballová čepice a žlutá rukavice), tak vyvolává představu psance ze Starého západu, který se bizarně přenesl na ferveje. Ale nenechte se mýlit. Tohle je úžasný golfista.

Jsou to vítězové, které sledují galerie, a vítězové, o kterých se mluví, ale vlastní turnajová kola jsou popravdě řečeno jen malou částí toho sportovního fenoménu, zimní túry. Zatímco profesionální smečka kličkuje po hnědých jižních státech, zastavuje, startuje a zase zastavuje, stovky rychlých úderů opakovaných každý týden, každý den, tvoří její kolorit. Od svítání do tmy jsou v provozu všechny cvičné plochy. Freddy Wampler pravděpodobně sežvýká tolik trávníku jako nikdo jiný, i když Frank Stranahan a Jerry Barber nejsou o moc pozadu. Svist... svist... svist... svist... svist... tak to jde hodinu za hodinou, trvalá zvuková kulisa jako řecký chór.
Odpoledne, kdy končí turnaj, se celá karavana spěšně vydává na cestu a míří k dalšímu lákajícímu hřišti na programu. V hotelech, motelech a kempech se bagy nahází do kufrů aut, garderoba se pověsí na kovovou tyč nad zadním sedadlem a kavalkáda se rozjede.

Golfoví profesionálové jsou notoricky známí rychlí řidiči. Doug Ford a Bo Wininger jsou považováni za ty, kteří nejvíc šlapou na plyn, když už na okruhu nepůsobí Toney Penna. Nepočítáme-li jejich cestovní výdaje, stojí život na turné průměrného profesionála kolem 175 dolarů týdně. Manželky naštěstí nepřijdou draho – profesionál, který cestuje s manželkou, málokdy překročí hranici 200 dolarů. To se ale týden za týdnem sčítá, takže jediní hráči, kteří si mohou dovolit létat z turnaje na turnaj, jsou velcí vítězové. Cary Middlecoff je po vlastně jediným pravidelným cestujícím letadlem.
Je tu tábor přívěsů. Vzhledem k tomu, že se na turnaj vydává stále více mladých mužů v doprovodu svých manželek a dětí předškolního věku, je přívěs určitě vozidlem budoucnosti. Nejenže s sebou máte vymoženosti domácího života, ale za 5 dolarů týdně za právo parkovat na parkovišti pro přívěsy a vlastní kuchyň můžete držet výdaje na uzdě. Littlerovi mají samozřejmě přívěs, stejně jako Arnold Palmer, Felice Torza, Bob Grant, Pat Patton, všichni s rodinou. Současným idolem je přívěs Dicka Mayerse, který má 30 stop a váží čtyři tuny a který si Dick a Doris sami navrhli. Ale Holscherovi mají objednaný nový, ještě větší přívěs.

VEČÍRKY A SEZENÍ
Všudypřítomný Ray O'Brien, který řídí túru pro PGA. „O.B.", který poprvé projel okruh jako hráč už v roce 1931 a od roku 1936 ho objíždí jako funkcionář, má na starosti leccos – vyjmenujme jen několik jeho úkolů – vyjednává s místním sponzorem, vyřizuje registraci přihlášených, dohlíží na to, aby byly zajištěny dostatečné prostory v šatnách a férové ceny za jídlo v klubu, přípravu kvalifikačních kol, kontrolu hřiště a vypracování pravidel, která upravují zvláštní místní podmínky, sestavení dvojic a startovních časů, zajištění golfových klinik, tiskových a rozhlasových zpráv, slavnostních prezentací, rozdělení peněžních odměn, proplácení šeků a rezervace pokojů na šest turnajů dopředu.
Má štěstí (a stejně tak i celá tour), že jeho sekretářkou v terénu je jeho manželka Jo, která je jako vichřice. Jen zřídkakdy se stane, že O.B. zvládne jídlo, aniž by ho od stolu neodvolal nějaký detail, který vyžaduje okamžitou pozornost – drajv Tonyho Holguina na první jamce skončil v syslí díře a rozhodčí musí rozhodnout, zda má Tony nárok na bezplatný drop, nebo je na prvním odpališti státní policista s předvoláním za překročení rychlosti pro Johna Barnuma a chce ho uprostřed kola vykázat ze hřiště.

V každou hodinu se konají sezení s nejrůznějším programem. Debatuje se o všem... že golf je tak trochu negativní hra – co jsem udělal špatně? – nebo: pomůže vám přečíst si knihu Síla pozitivního myšlení? nebo: Jaké jsou nejlepší zastávky na tour? V této poslední souvislosti se zdá, že panuje shoda na Palm Springs, Crosby (když je správné počasí), Houston (kde je správná cena – 30 000 dolarů), a samozřejmě Masters.
„Palm Springs je můj nejoblíbenější," svěřil se jednoho večera Al Besselink, pravděpodobně nejbouřlivější z kočovníků. „Je to celé jako parádní večírek. Přes den pravá golfová atmosféra a večer spousta života. Letos měli na terase klubovny postavený velký stan a hrála tam do noci kapela Lese Browna. Senzační."
Je tu mnoho neznámých mladých lidí, kteří ze všeho nejvíc touží po kariéře v golfu a zjišťují, že prorazit je pro ně strašně těžká věc. Na každém turnaji je vyčleněno 50 až 70 „volných míst" pro golfisty, kteří nejsou na exempt listu, což je seznam hráčů, kteří na každém turnaji mají své místo zajištěno díky dosavadním výsledkům.
Jasně, pokud golfista, který dosud nemá tuto jistotu, skončí na turnaji mezi 60 nejlepšími hráči, automaticky se kvalifikuje na místo v dalším turnaji v pořadí, ale než bude mít šanci dostat se do první šedesátky, musí se nejprve dostat do turnaje tím, že v úterý před vlastním turnajem získá jedno z těchto „volných míst" v kvalifikačním kole pro nevyňaté hráče. Když se vám to nepodaří, pojedete téměř okamžitě na další zastávku a začnete tam trénovat několik dní před příjezdem velkých kluků.

Je to vyčerpávající, úzkostný život, zimní turné, ale přes všechno, čemu vás vystavuje, vám kupodivu přináší přinejmenším stejné potěšení. Pro veterány jako Jimmy Demaret a Dutch Harrison, kteří jsou už dávno etablovaní, by bylo těžké zůstat stranou. Stejně jako hercům jeviště, přejde turné starým tahounům do krve a chybí jim jeho zvláštní druh kamarádství, které v běžném civilním životě nikdy není k dispozici. Až si udělají hromádku, usadí se, ale když zjistí, že je to zase táhne na turné, třeba jen na pár turnajů, přijedou a mají pocit, že nikdy nebyli pryč. Jsou zase hned doma v tom mikrokosmu golfu a golfistů, ve věčně mladém světě tam, kde se ten týden náhodou kempuje.

Podle časopisu Sports Illustrated 3/1955 připravil Ivo Doušek, foto: Getty Images
Převzato z časopisu GOLF 1-2/2024