V domácím žebříčku české golfové federace se letos posunul na 5. místo, svůj handicap vylepšil už na +6,5 a o roce, v němž oslavil osmnácté narozeniny, sám mluví jako o zlomovém. To proto, že si v sezoně 2023 připsal i několik zajímavých výsledků. I v měření sil s profesionály. V září dokonce útočil i na magické skóre 59 ran. Uniklo mu jen o pár centimetrů. Timotej Formánek, protože o něm je řeč, se nijak netají tím, že chce v golfu vystoupat hodně vysoko. Témat, o kterých jsme si povídali, ale bylo mnohem víc...

Nevyhnu se otázce, jak jste se dostal ke golfu?

Dostal jsem se k němu zhruba v pěti letech a začínal jsem na simulátoru, kam mě bral táta. Pro mě to byla spíš taková videohra, takže mě to bavilo. Ale upřímně řečeno, tehdy jsem to bral opravdu jako zábavu, protože jsem dělal víc sportů najednou. Baseball, fotbal, ragby i florbal. Sportoval jsem hodně, ale skončilo to tím, že zůstal fotbal a golf. Když mi v deseti letech našli menší problém s koleny, použil jsem to jako argument pro fotbalového trenéra a řekl mu, že končím. Od té doby to byl a je už jen golf. V tu dobu jsem sám začal jezdit na tréninky a začal golf brát vážně.

Čím si vás golf získal?

Myslím, že tím, že každá hra je úplně jiná a každý den je úplně jiný. To je podle mě to, co spousta lidí nechápe. Většinou si myslí, že golf je jen bouchání do míčku, ale v téhle hře je tolik faktorů, které ovlivňují každou ránu. Člověk musí o každé přemýšlet, a to mě hodně baví. Spousta lidí taky říká, že to ani není sport, že to není až tak fyzicky náročné, ale i to se změnilo. Od příchodu Tigera Woodse, který golf posunul na jinou úroveň. Obrovsky důležitá je v golfu i mentální stránka, zvlášť na špičkové úrovni. To jsem teď začal hodně vnímat, a proto se snažím pracovat i s mentálním koučem. Čím dál tím víc zjišťuji, jak moc je golf o hlavě.

Ale přece jen, v golfu jste vlastně sám, a vy jste zkoušel i kolektivní sporty...

Týmové sporty mám pořád moc rád. Ale zrovna tak mě baví to, že v golfu o všem rozhodujete sám. Nicméně vítám jakoukoliv týmovou soutěž v golfu. Ty mám rád. Golf mě ale naplnil i tím, jakou má ohromnou a dlouhou historii, že je každé hřiště jiné a každá hra jiná. Líbí se mi i to, že máte to, co si uhrajete. Je to vaše hra.

Proč jste si vybral jako domovský klub právě Hodkovičky? Přece jen je to pouze devítka...

V minulosti jsem hrával za Golf Club Praha v Motole, ale postupně jsem začal vnímat, že tam už nemám nikoho, s kým bych mohl trénovat. A v Hodkovičkách byla řada výkonnostních hráčů a také Akademie Skopový. Jezdil jsem do Hodkoviček na letní kempy během prázdnin a ve 14 letech jsem si řekl, že chci svůj golf posunout na vyšší úroveň. Cítil jsem, že v Motole to není úplně možné, a tak jsem přešel do Hodkoviček. Považuji to za jedno ze svých zásadních rozhodnutí, protože od té doby si spolupráci s akademií nemohu vynachválit.

Nahlédl jsem do vašeho medailonku na webu ČGF a zaujaly mě dvě věci. To, že je vaším vzorem Tiger Woods stále platí?

Platí to pořád. Tiger mě oslovil nejvíc tou svou neuvěřitelnou pracovitostí, tím, jak změnil golf. Ale samozřejmě se to trochu mění, protože teď si mi moc líbí Viktor Hovland. Ne tím, jak se mu teď v golfu tolik daří, ale tím, jak o golfu mluví. O tom, jestli chce být člověk profesionálním sportovcem, tak tomu musí všechno dát a podřídit. I normální rozhodnutí v životě. To mi přišlo zajímavé a poučné.

Tou druhou věcí, která mě zaujala, bylo to, že je vaším cílem být nejlepší na světě. I to trvá?

Asi to zní hodně nabubřele a velikášsky, ale je to pořád můj sen i cíl. Miluju soutěžení i ten tlak, který k tomu patří. A říkám si, proč nemít ani ne velké sny, ale proč nemít velké cíle a ambice. Vím, že to je těžké a že se k tomu velkému cíli musím propracovat přes menší cíle. Jo, ale pořád to trvá. Chci být nejlepším hráčem na světě.

Dokážete si představit, jak dlouhá a těžká cesta to bude?

Myslím, že představu mám. Po mých rodičích jsem podědil nějakou pracovitost a k tomu mám trochu svůj individuální přístup. Ale mám i dobrý vzor u svých rodičů, když vidím, jak musí opravdu hodně pracovat na tom, abychom se měli tak, jak se máme. Sám se snažím každý den zlepšovat. Pro mě je zásadní, že zázemí, co mám v Hodkovičkách, mi to umožňuje. Sbírám pořád informace, vnímám, čím si prošli hráči jako Karel Skopový nebo Petr Skopový a další. Znám jejich příběhy a můžu se z nich poučit.

Takže určitě vnímáte i to, že golf v Česku má zelenou už přes třicet let, je tu spousta hřišť, spousta možností, ale pořád tu chybí hráč, který by pravidelně hrál a třeba i vyhrával na té nejvyšší úrovni, třeba na DP World Tour.

Vnímám to. Přemýšlel jsem o tom, čím to může být. Znám všechny ty kluky, kteří si tím prošli. Jsou to fakt dobří hráči, ale také vnímám, že tam byly i různé mezery, které mohli ve svých kariérách zaplnit lépe. Vždycky je to o individuálním přístupu, jak se k tomu postavíte. Možná si během kariéry neuvědomili, že musí obětovat ještě něco víc, dát tomu malinko víc, aby byli opravdu nejlepší nebo se mohli s těmi nejlepšími srovnávat. Prostě v takových chvílích musíte udělat o něco víc než ostatní.

Letos jste oslavil osmnáctiny. Už víte, kudy se budou ubírat vaše další golfové kroky?

Teď jsem ve čtvrťáku na gymplu a tenhle rok budu maturovat. A už vím, že pojedu studovat a hrát do Ameriky. Takže jsem zvolil americkou cestu. Hodně jsem o tom mluvil, přemýšlel i o tom, že bych přešel k profesionálům hned po střední, ale myslím si, že v Americe mohu nabrat dost nových zkušeností a být po čtyřech letech tam trochu jiný člověk. Oni tam mají jiný přístup, nebojí se tolik úspěchu jako tady u nás. Pro ně je úspěch součástí cesty, takže si myslím, že i tohle by mi mohlo pomoci. Nabrat zkušenosti a po skončení školy v Americe přestoupit k profesionálům.

Víte už, kam půjdete v USA studovat?

Univerzita se jmenuje Ohio State University a chodil tam třeba i legendární Jack Nicklaus. Je to obrovská škola, má velkou historii, a ačkoliv není úplně v teplé oblasti a v zimě se tam třeba měsíc nemusí dát hrát venku na hřišti, mají super zázemí včetně indooru. To je pro mě trochu nezvyk, protože tady v Česku v indooru netrénuji.

Jestli se nepletu, tak na simulátorech jste s golfem začal a teď je rád nemáte?

Přesně tak. Ne že bych je neměl rád, ale nevyhledávám je. Radši si jdu zahrát i na zimní greeny, protože mě strašně baví hrát. I když trénuji, tak jsem nejčastěji a nejradši na hřišti a tam se snažím modelovat všechny možné situace.

Při pohledu na vaše letošní výsledky na turnajích se dá říct, že byl pro vás letošní rok docela přelomový. Je to tak?

Dá se to tak říct. Letošní sezona byla zajímavá v tom, že jsem ji docela dobře začal a vyhrál hned svůj první turnaj v Německu. Byla to juniorská tour, ale pro mě to byl už v dubnu dobrý nástup do sezony. V první části sezony to ale pak ne že by vyšumělo, ale začal jsem mít potíže s tím, že jsem měl pocit, že hraju dobře, ale výsledky úplně nebyly. Pomohlo mi to, že jsme se začali bavit s univerzitním koučem, který mě viděl hrát na mistrovství Evropy, dohodli jsme se, že podepíšu tuhle školu. Možná ze mě spadl tlak, že potřebuji podepsat co nejlepší školu. Najednou jsem každou ránu dokázal procítit, začal jsem pracovat s mentálním koučem a všechno se tak nějak sešlo. Druhá půlka sezony byla fajn. Odehrál jsem i hodně turnajů s profíky a měl jsem pocit, že se s nimi můžu srovnávat. Ano, beru to jako zlomovou sezonu.

Jste součástí zajímavé a silné generace hráčů v Česku, v níž jsou například Louis Klein, David Tomi, Filip Jakubčík, Matěj Bača a další. Nakolik vás taková konkurence motivuje a tlačí dopředu?

Hodně. Se spoustou kluků jsme v reprezentaci a s většinou fakt dobří kamarádi. Takže se navzájem taháme, existuje mezi námi zdravá rivalita. Asi nejblíž mám k Jakubu Jandovi. Spolu se neustále přetahujeme, kdo zahraje lepší výsledek, a ten druhý ho chce hned překonat. To nás nutí do tréninku. Jezdíme hodně i na mezinárodní soutěže, kde potkáváme nové hráče. I mezi nimi a námi vládne rivalita. V Česku je teď silná generace a doufám, že ne jeden, ale víc se nás dostane hodně vysoko.

Je pro vás motivací třeba i to být tím prvním českým hráče, s kartou a vítězstvím na evropské tour?

Upřímně, nevnímám nějak zásadně, že bych mohl být nebo měl být tím prvním. Zvlášť v golfu platí, že se musí sejít všechno a je to někdy i o maličkostech. Musí se sejít nejen herní věci, ale třeba i zázemí, sponzoři. To byl možná u našich profíků ten problém, že cítili až moc velký tlak, že musí. Já mám tenhle pocit rád. I v takových chvílích se snažím si golf užívat, než aby mě to pohltilo.

Co považujete za své největší golfové zbraně?

Asi bych řekl, že ball striking, takže trefování míčku, hraní si s balonem a cit pro míček. Docela dobře hraju z týčka, docela pod kontrolou mám všechna železa. Loni jsem měl problém s krátkou hrou a musím říct, že to se letos hodně zlepšilo právě ve druhé půlce roku. Hodně jsem na tom pracoval. I přesto, že podmínky v Hodkovičkách během zimy nebyly snadné. Snažil jsem se improvizovat z rohožky, do kýble a tak. Ale bylo znát, že jsem na tom zamakal. Pracuju na tom ale pořád, protože to není perfektní. Ale perfektní to vlastně není nikdy.

A je něco, s čím se naopak perete?

Čas od času s tím, že chci až moc hrát dobré výsledky. Někdy až tolik, že mě to spíš drželo zpátky. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že se musím trochu nad hru povznést. Pořád je to jenom hra, ačkoliv je důležitá pro mě a pro můj život. To jsem si asi nejvíc uvědomil, když jsem začal hrát v Německu bundesligu za jeden tým v Berlíně. Hraje tam několik opravdu dobrých hráčů, pro které není problém zahrát i deset birdie za kolo. Od té doby jsem se povznesl nad počet birdie, dřív jsem věděl, kolik přesně jdu, měl jsem výsledek pořád v hlavě. Jenže to člověka spíš svazovalo. Teď se snažím hru užívat, každou ránu a on z toho nějaký výsledek bude. Beru teď výsledek jako součást hry, nepočítám, co musím zahrát a nevytvářím si tak na sebe zbytečně tlak.

Tempo hry je něco, o čem se v golfu hodně mluví. Jak jste na tom s rychlostí vy?

Dřív jsem býval hodně velký analyzátor. Vždycky jsem věci promýšlel a hrál jsem docela pomalu. Letos jsem se snažil vše urychlit, víc si věřit, a to moji hru zrychlilo. Rozhodně mám radši svižnější hru.

Ptám se i proto, že máte na kontě i jedno specifické vítězství ve speed golfu na Ypsilonce?

To pro mě byla příjemná změna. Znám se s Matějem Mňahončákem, který mě oslovil, abychom vytvořili tým a zkusili tuhle akci vyhrát. Měl jsem nějaké očekávání, ale skutečnost pro mě byla obrovským překvapením. Byl to super zážitek a o dost náročnější akce, než jsem si myslel. Měl jsem už po turnajích, byl jsem na konci sezony a bylo to příjemné vybočení z obvyklé rutiny. Docela by se mi líbilo udělat podobnou akci i s výkonnostními hráči, třeba v týmech po třech, a trochu sezonu osvěžit.

Přidám ještě jeden váš hodně zajímavý výsledek. Při Středoškolském poháru na Vinoři jste útočil na magických 59 ran a zahrál přitom deset birdie a jeden eagle...

To byl zajímavý den. Hřiště jsem neznal. Věděl jsem, že je ve Vinoři nové hřiště, ale nikdy jsem na něm nehrál a nestihl jsem ani cvičné kolo. Šel jsem takříkajíc naslepo. To pro mě ale není úplně špatné, protože jsem mnohem uvolněnější, když nevíte o všech vodách a nebezpečích, která na jamkách jsou. Měl jsem jen nějaký popis od kamaráda, co kde mám hrát. Byl to den, kdy všechno fungovalo, dobře jsem patoval, skvěle si přihrával. Po patnáctce jsem byl -12 a určitě jsem měl 59 ran v hlavě. Lhal bych, kdybych říkal, že ne. Věděl jsem, že by bylo fajn jedno, nebo dokonce dvě birdie dát a zahrát i 58, ale nestalo se. Nebylo to tím, že bych se dostal pod tlak a začal najednou kazit. Odehrál jsem ty jamky dobře a na poslední jsem měl pat z dvou a půl metru. Minul jsem o malinký kousek. Trochu naštvaný jsem byl, ale bylo fajn cítit, že jsem schopný takový výsledek uhrát.

Jste ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, čeká vás maturita. Jak jde skloubit škola a výkonnostní golf?

Snažím se co nejvíc učit po večerech. Do sedmi hodin jsem třeba v Hodkovičkách, pak přijedu domů a snažím se učit. První tři roky byly fajn, ale teď začínám trochu víc cítit, že se blíží maturita, že je třeba přidat. Počítám s tím, že přes zimu budu sice trénovat, co to půjde, ale taky budu muset dát víc škole. Musím říct, že učitelé jsou hodně vstřícní. Mám individuální režim docházky, tak se tomu říká, a můžu zameškat trochu víc. Naštěstí pan ředitel je také golfista a chápe to.

Kde byste chtěl být za rok ve stejném čase?

To už budu skoro za prvním semestrem v Americe. To už snad budu schopen popsat, jak to funguje na univerzitě. Počítám s tím, že se mi podaří udělat tým, ale to musím hrát dobře. Chtěl bych se cítit jako golfista i člověk zase o kus vyspělejší.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Timoteje Formánka
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2023

TIMOTEJ FORMÁNEK A JEHO „NEJ"
Nejlepší výsledek na kolo:
60 ran letos v září ve Vinoři.
Nejlepší výsledek na turnaji:
Také 60 ran, ale to byl menší turnaj. Na turnaji na čtyři kola to bylo 64 ran v Penati Heritage loni.
Nejcennější výsledek:
Hodně si cením 4. místo na ME s týmem v roce 2021 v Dánsku. Bylo to moje první ME týmů a porazili jsme ve čtvrtfinále právě Dány. Individuální pak 2. místo na posledním turnaji letošního roku, kterým bylo PGA Championship v Rakousku.
Nejoblíbenější hřiště:
Asi Casa Serena z těch, co jsem hrál. Je hrozně těžké a na české poměry trochu jiné.
Vysněné hřiště:
Asi Pinehurst č. 2, ale mám jich víc. Pebble Beach, TPS Sawgrass a samozřejmě i St. Andrews, i když jsem na něj ne vždy slyšel ty nejlepší reference.
Vysněný flight:
Jack Nicklaus, Tiger Woods a Viktor Hovland