Čím nebo spíš kým je dnes Šideri Váňová? Stále profesionální hráčka, nebo už více golfová trenérka? Kdybych měla odpovídat, jak to cítím srdcem, tak jsem pořád hráčka. Ale vzhledem k tomu, že jsem v posledních dvou letech neprožívala úplně ideální období, co se týká mého zdravotního stavu, tak mě okolnosti tak trochu při- nutily k tomu, že jsem se stala spíš trenérkou.

Minulý rok jsem ještě něco odehrála, chtěla bych něco odehrát i letos, protože tu hráčskou kariéru pořád neumím úplně opustit. Každopádně jsem se začala víc přesunovat do pozice trenéra byť tak trochu nechtěně.

A důvod?

Bohužel jsem před dvěma lety nastoupila biologickou léčbu kvůli narušené autoimunitě. Ale moje problémy už začaly dřív. Se zdravotními problémy se peru už tak přes tři roky. Nakonec to dopadlo tak, že mi lékaři museli nasadit biologickou léčbu, na kterou moje tělo hodně bouřlivě reagovalo. Hrozně špatně jsem ji snášela. V kombinaci mého zdravotního stavu a vedlejších účinků na biologickou léčbu jsem klidně bývala i dva tři dny úplně mimo.

S tím se asi po turnajích a po světě jezdit nedá?

To rozhodně ne. Léčba mi opravdu extrémně neseděla, takže mi museli nasadit novou. Ta už mi sedí lépe, cítím se po ní líp. Už to není takové, že po její aplikaci jsem úplně vyřízená. Pořád tam jsou ale nějaké vedlejší účinky, takže s tím hrát golf je hodně náročné. Sice jsem pořád jela nějakou setrvačností, ale výsledky nebyly zrovna optimální. Už vůbec ne takové, jaké od sebe očekává člověk, který golfu odevzdává všechno. Pak se dostanete do jakési smyčky a usadí se vám to v hlavě. Nebylo to zrovna šťastné období.

Vidíte před sebou, obrazně řečeno, nějaké světlo na konci tunelu?

Teprve teď se po těch dvou letech začínám cítit dobře. Nebo spíš lépe. Začínám pociťovat sama na sobě i ten pozitivní efekt léčby. A světlo na konci tunelu? Beru to tak, že někdo je na biologické léčbě celý život, někdo na pár let. Můj stav zatím není takový, abych s touhle léčbou už skončila, ale přesto světlo na konci tunelu vidím. Věřím tomu. To je moje vlastnost, že beru věci pozitivně.

To mě ostatně drželo i v průběhu léčby i během období, které bylo hodně, ale opravdu hodně náročné. Vždycky jsem byla pozitivní typ, optimista. I v těch těžkých okamžicích jsem si říkala, hele, jsou i lidi, kteří jsou na tom tisíckrát hůř, tak tady nefňukej. Nebuď jak malá holka, prostě to musíš zvládnout. Takhle k tomu přistupuji a věřím, že se všechno nějak stabilizuje.

Pojďme se vrátit raději ke golfu... Získala jste jako třetí česká hráčka v historii kartu na Ladies European Tour...

Ježíš, no to bylo skvělý. To je přece cíl každé hráčky, aby hrála nějakou takovou soutěž. Pořád to beru tak, že zisk karty na LET byl odměnou za to, co jsem golfu všechno dávala společně se svým koučem Andrewem Malleym, se kterým vlastně trénuju už přes deset let. I on do toho investoval velké množství času a práce a při zisku karty byl také u toho.

Ve velkém golfu už se nějaký ten pátek pohybujete, co vám ty roky daly a co naopak vzaly?

Ty roky v golfu mě formovaly do člověka, kterým dnes jsem. Také jsem toho díky golfu hodně viděla, poznala jsem strašně moc míst, poznala jsem spoustu lidí a vytvořila si kontakty po celém světě. To jsou pro mě cenné věci. A samozřejmě s tím vším mám spojenou spoustu zážitků, které by se jinak nestaly.
Naučilo mě to být hodně flexibilní, nestresovat se věcmi, když vám uletí letadlo, nedorazí hole. Stalo se mi to během těch let aspoň desetkrát.

A co vám roky na golfu vzaly?

Určitým způsobem to vezme zdraví, protože ta zátěž se prostě projeví. Vzalo mi to nejspíš i nějaké partnerské vztahy, protože jsem byla zaměřená čistě na svůj golf. Prostě pro mě byl golf doslova středobodem vesmíru. Ale nechci říkat, že mi to něco vzalo, protože to byla moje volba. Svobodná volba. Beru to tak, že když se vydáte nějakou cestou, tak také o něco přijdete, než když se vydáte jinou cestou. V mém případě kromě zdraví šel stranou takový ten rodinný život. Měla jsem jiné priority.

Co vám během profesionální kariéry chybělo k úplné spokojenosti, abyste si mohla říct, že to byly opravdu skvělé roky? Vím, že vám chybí na LET vítězství. Nicméně i tak může být člověk spokojený.

Samozřejmě vítězství mi chybí, protože každý sportovec tělem i duší prahne po výhře. To je vlastně to, proč sport děláte. Jo, je krásné, že hrajete nejvyšší evropskou golfovou tour, ale pořád máte v sobě ten nejvyšší cíl něco vyhrát nebo se třeba dostat na olympijské hry.

Ano, je to tak. Mně tyhle věci k úplné spokojenosti chybí. A hrozně mě to mrzí, že jsem toho nebyla schopná dosáhnout.

Neříkáte si někdy, že jste při zisku karty na LET tak trochu přeskočila dobu, že jste byla na tour jedna z prvních Češek. Dneska hraje na LET čtyři pět českých hráček...

Já si spíš říkám, že jsem s golfem začala až docela dost pozdě. Hrála jsem před tím tenis a s golfem jsem začala až tak někdy kolem třinácti nebo čtrnácti let. Takže to už byl docela velký předpoklad, že vám bude někde něco chybět. Od začátku jsem si to uvědomovala a snažila se to dohánět dřinou. A také jsem nikdy kolem sebe neměla tým, který by pro mě něco dělal, zařizoval pro mě věci, staral se. Byla jsem jen já a moji rodiče, kteří se mi snažili pomáhat, když to šlo. Na většinu věcí jsem ale byla sama. Každý takový chybějící střípek do mozaiky vám pak ubírá kousek z možného úspěchu.

Když se dneska podívám na holky, které hrají na LET, mají velkou podporu, mají své týmy. Je to skvělé a je super, že se to posunulo takovým směrem. Prostě Češky jsou dnes ve velkém golfu vidět, a to je fantastické.  Já si prostě nevybrala ten nejlepší čas.

V čem byl problém?

Bohužel jsem kartu získala tak trochu v tom nejhorším čase, kdy turnajů bylo nejméně, byly podstatně slabší dotace. Spousta turnajů tehdy skončila, takže jsem vlastně nikdy neměla možnost odehrát tolik turnajů, kolik mohou holky dnes. Byla to nešťastná kombinace mnoha věcí, ale nechci tady teď brečet na rozlitým mlékem. Musím to brát tak, jak to tehdy v daný moment bylo. Sama jsem s tím nemohla nic udělat.

Malinko změním téma... S golfem jste začala v Karlových Varech, ale usadila jste se v Praze a konkrétně působíte v Hostivaři. Čím si vás získala?

Když jsem přišla do Prahy, byla jsem hned oslovená, abych šla trénovat. Když jsem přecházela k profesionálům, šla jsem v rámci školy rovnou na Teaching. Říkala jsem si, že je vlastně výhodné, když budu trénovat, mít možnost vydělat si nějakou kačku a kdybych s kariérou hráčky skončila, budu mít už nějakou jistotu. A nabídku jsem dostala právě z Hostivaře, že by o mě stáli. I proto, že všeobecně chybějí v golfu ženské trenérky. Kývla jsem na to.

Bydlela jsem tehdy ještě ve Vysočanech, ale časem jsem si našla bydlení nedaleko od hřiště. Všechno se tak nějak spojilo, začala jsem tady trénovat a Hostivař se pro mě stala srdeční záležitostí. A vlastně i domovem. Mám to tady ráda pro přátelské vztahy, je tady výborné zázemí, prostředí. Tohle místo má duši. Pro mě bylo a je v životě hodně důležité se cítit dobře a cítit spojení s daným místem. A to tady je.

Zažila jste i proměnu Hostivaře z devíti jamek na osmnáct. Jak moc se areál během let proměnil?

Moc, opravdu moc. Měla jsem ráda už původní devítku. Pak se změnila na dvanáct jamek a pak přišla osmnáctka. Během let se areál přejmenoval na Galerie Golf Hostivař, protože v novém konceptu se vedle golfu přidalo navíc i umění. Teď jsou zajímavé exponáty k vidění po celém hřišti. Začaly se dělat i speciální prohlídky vystavených děl. Každé první pondělí v měsíci je pro veřejnost otevřené hřiště, nehraje se golf a lidé si mohou díla prohlédnout. Ať už řízeně, na buginách nebo si areál projít sami.

Za mě je to naprosto unikátní projekt, který spojuje golf a umění dohromady. Plus přibylo rezidenční bydlení. Což areál také hodně pozvedlo. Přibyli noví lidé a také je tu dnes mnohem více dětí. Takže ano, areál se za tu dobu, co tu jsem, změnil opravdu hodně.

Galerie a bydlení na golfu to je jedna věc, co má Hostivař oproti ostatním resortům ještě navíc?

Za mě určitě tréninkové zázemí a tréninkové podmínky. Navíc se tady o cvičné plochy fantasticky starají. Vždycky říkám, že Hostivař je taková botanická zahrada a pečuje o ní obrovské množství lidí. Spektrum toho, co dokáže areál nabídnout, je opravdu hodně široké. Včetně toho, že je prakticky v centru Prahy.

Pojďme si spolu projít místní 18jamkové hřiště. Co v Hostivaři na hráče čeká?

Určitě se neřadí k nejdelším hřištím. Není to Oaks nebo Albatross, která mají přes šest tisíc metrů. Hostivař je samozřejmě městské hřiště, takže tady museli pracovat s omezeným prostorem, který měli k dispozici. Je to víc technické hřiště. Pro mnoho lidí může být řada jamek nepříjemně úzkých, takže hra vyžaduje rozvahu a přesnost.

Když sama přijedu třeba na Oaks, tak i já po drajvu na čtyřparu musím hrát nějakou delší holí, což se v Hostivaři většinou nestane. Je to kratší hřiště, ale o to víc technické.

Která z jamek je z vašeho pohledu nejtěžší?

Třeba hned ta první. Když si stoupnete na odpaliště jedničky, tak hodně působí na vaši psychiku, protože po levé straně je jezero, o trochu dál stromy, vpravo je skoro podél celé jamky aut a také jezírko, takže máte před sebou zavřený průchod. Ten se otevře, pokud se vám podaří přesný drajv. Není to úplně vítací jamka. To rozhodně ne.

Další těžkou jamkou je pětipar číslo čtrnáct, který se hraje do kopce a je na místní poměry relativně dlouhý. A přidala bych ještě závěr. Když hrajete dvanáct jamek, tak jsou to jamky číslo 10, 11 a 12. Jsou takové hodně zavřené, ale zároveň moc hezké. Když je léto, zapadá už slunce, tak tyhle jamky úplně zbožňuju. Nabízejí krásné pohledy a máte dojem, že vstupujete do golfového nebe.

Máte v Hostivaři i jamku, se kterou máte tak trochu nevyřízený účet? Takovou potížistku?

Takovou jamkou je dvojka. Je to jamka, kde vím, že dopálím drajvrem až na green, ale zároveň je velice úzká, doslova je to jen takový úzký průlez. Pokaždé mě svádí k tomu, abych vzala drajvr. Mám ho už v ruce, ale pak si většinou řeknu, ne, budu hrát normálně. Přihraju si před sebe devítkou a na green jdu až druhou ranou. Ale pokaždé tady stojím a přemýšlím, co nakonec zahrát.

Trénujete v Hostivaři. Kdo jsou vaši klienti?

Od klasických amatérských hráčů až po děti. Je to docela vtipné, ale když jsem s trénováním golfu začínala, říkala jsem si, že děti nikdy trénovat nebudu. Teď se to ve mně ale otáčí. Aktuálně mám nejvíc dětí ve věku od osmi, dejme tomu, do čtrnácti let. Do budoucna bych se chtěla dětem a mládeži věnovat ještě víc, protože jsou budoucnost našeho golfu. Na dětech se staví i úspěch klubu.

Mám třeba teď malou holčičku, které je 12 let. Prožívá takové stavy, které jsem prožívala na začátku i já, jako je nervozita. A najednou přestanete přesně trefovat rány. A já přesně vím, co se mi tehdy dělo, a vím, jak s tím pracovat. Protože se dokážu do jejích stavů sama vcítit.

Co byste chtěla jako trenérka dosáhnout?

Nevím, jak to říct... Mám takový svůj cíl, nebo spíš vizi, trénovat děti, najít mezi nimi velký talent a ten pak třeba dovést až na nějakou vysokou úroveň. A mojí další vizí je mít svou vlastní akademii. Nosím v hlavě i nějaký rozsáhlejší projekt s komplexními službami pro hráče.

Zmínila jste, že původně jste vůbec nepřemýšlela o tom, že byste trénovala děti. Co vás vedlo ke změně názoru?

Tím důvodem je to, že když s nimi umíte pracovat, vidíte u nich obrovský pokrok. Také vám děti tolik neodmlouvají, jako dospělí amatéři. (smích) S dětmi je jednodušší práce v tom smyslu, že je můžete nasměrovat, řídit a vidíte jejich pokrok. To je na tom to hezké.

V minulosti jste prohlásila, že je úžasné, když se koníček stane vaším zaměstnáním, prací, která vás živí...

A budu moc ráda, když to tak zůstane. Samozřejmě budu ráda pokračovat v Hostivaři, protože mám k tomuhle místu, lidem a klubu vztah. Jsem tady vlastně od začátku své profesionální kariéry. Nikdy ale nevíte, kam vás cesty osudu zavedou.

Samozřejmě jsem si hrála i s myšlenkami pracovat v zahraničí nebo vytvořit vlastní akademii. Do toho jsem ale potkala partnera, takže člověk míní, ale pán bůh mění. Však víte, jak to je...

Nicméně spojení golf, hra, trénování, to platí stále?

Rozhodně. Nedokážu si představit, že bych měla být někde jinde. Pro mě je sport důležitá součást mého života. Sport mě utvářel a utváří, dělá mě šťastnou. Dělá mě šťastnou i to prostředí, ve kterém jsem. Nedokážu si sebe sama představit někde v korporátu.

Říkala jste, že sport vás utváří. Proč se tím číslo jedna stal golf? Čím si vás získal?

Vlastně to ani neumím popsat, ale byl to prostě ten moment, když někdo na tenisový kurt donesl golfové hole. Zeptala jsem se tehdy, hele, co to je? No golfová hůl. Na, zkus si odpálit míček. Vzala jsem hůl do ruky a míček odpálila. A hned jsem slyšela, jak lidi kolem říkají, hele, ty bys měla hrát golf. A od té doby to byl golf, golf, golf, golf. A tak jsem ho začala hrát.

Nezalitovala jste někdy, že jste nezůstala u tenisu?

Když se někdy dívám zpětně, říkám si, že třeba v tenisu bych byla schopná do- sáhnout mnohem víc. I proto, že jsem hodně dynamický typ a byl pro mě ob- rovský problém přejít z tenisu na golf.

První roky jsem strašně bojovala s tím, že jsem byla hodně roztěkaná, chodila jsem rychle, bylo pro mě těžké zklidnit hlavu. Říká se, že golf si buď zamilujete, nebo ho zkusíte a už nikdy ho nebudete hrát znovu. Pro mě platila první možnost.

Měla jsem na tréninku kamaráda, který mi řekl: Hele, já se golfu dlouho vyhýbal, protože jsem žil v tom, že je to hra pro páprdy, ale zkusil jsem ho, začal hrát a teď jsem golfem posedlý. I to je vlastně moje odpověď na otázku – proč golf. Jsem prostě takový typický golfový pacient.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Šideri Váňové
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2026