Už v několika předešlých číslech jsem nastínila významnou roli, jak sám on rád říká, mého „all in one" nebo jste měli šanci nahlédnout do jeho důmyslných logistických počinů nebo rozvíjejícího přístupu ke hře a k tréninku. Ale myslím, že když vezmu v potaz i události z posledních měsíců, kdy se u dvou vítězných puttů blýskl takovými perlami a dodal mi tím tak mou oblíbenou špetku humoru pro tento zápis, že není možné psát na jiné téma.

Scénář první
Jabra Ladies Open – Evian Golf Resort – finálové kolo – jamka č. 18 – 80 cm lehce do kopce, relativně rovný putt do birdie. Stačí dva putty na výhru, což ještě cca 60 sekund před úderem nevím, vlastně nevím nic, jen doufám, že to bude dobré. Zbývá ještě pár desítek sekund přípravy, kolem greenu to malinko hučí a důvěrně známý hlas mi přes rameno polohlasem říká: „Moc to nenabombi." Zazubí se a poodejde dál.
Byl to ten nejlepší signál, kterým mi dal vědět, že opravdu stačí i par. Zároveň nebyl přehnaně defenzivní. Mohl s klidem říct, že mi stačí dva putty, ale tohle znamenalo mnohem víc, nebylo potřeba ten den ztrácet důvěru... A ještě tím skrytým kódem předal radu, abych na tempo moc netlačila.
A tak jsem mohla jen s úsměvem přijít a klidnýma, ale pevnýma rukama poslat míček vpřed. A on pak našel dno jamky. Později jsem se dozvěděla, že tomu klidnému vřelému hlasu, který byl plný optimismu a sebevědomí už tekly při té poslední radě za slunečními brýlemi slzy z očí. Zahrál to na mě skvěle.

Scénář druhý
Tenerife Women's Open – Abama Golf Resort – finálové kolo – jamka č. 18 – 110 cm dlouhý putt výrazně z kopce a znatelně zleva doprava do paru. Par vyhraje o jednu ránu, bogey jde do rozehrávky (věděla jsem to tak na 90 %). Dlouho se čeká, puttovala jsem svůj přibližovací putt jako první z flightu a ten poslední měla zahrát až nakonec, mezitím mohlo uběhnout možná i pět minut. Já mohla jen stát, čekat a hluboce dýchat.
A když přišel můj čas a my se shodli na nejlepším plánu, kudy poslat míček do jamky, přes rameno se mi opět ozvala poslední rada, tentokrát to bylo: „Máš to ve svých rukou." Byla to velká pravda, ten den se kolo vyvíjelo v podstatě dle mé režie, po 14 jamkách to vypadalo na pohodlný polštář pěti ran, který se však scenáristickou zápletkou v podobě bogey na 15. a double bogey na 16. proměnil v náskok jedné jediné rány. A bylo to opravdu jen na mě, jeden poslední putt.

A to, co Kuba pronesl pár sekund předtím, než jsem udeřila do míčku, mi dalo takovou krásnou injekci sebevědomí. Protože přesně o tom jsem se snažila přesvědčit, a on jen přišel a věřil. Neřekl v podstatě nic až zas tak povzbudivého, jen tiše vložil důvěru v proces. V to, že ovládnu situaci, aniž by mi potřeboval opravdu dodávat jakékoliv jiné rady. Pak už jen čekal zase on. Ještě jsem zahlédla koutkem oka, jak se otáčí zády k jamce. Musí to být šílené jen čekat a vědět, že nemůžete udělat vlastně vůbec nic. Ale opět to vyšlo.

Co se týče emocí, snažila jsem se popsat to tak, abyste si mohli představit, jak obě situace byly úplně jiné, na úplně jiných škálách. A jak je vlastně neuvěřitelné, že mě někdo takhle zná a přečte situaci tak, že se trefí přímo na střed hřebíku.
Jsou to jen dva malé střípky, ale jsou krásným příkladem té skvělé práce, kterou Kuba odvádí, nejen na hřišti, ale i během tréninků nebo našich debatních chvil, kdy se snažíme být lepší než ten den předchozí, podchytit vše, co můžeme ovlivnit tím nejefektivnějším způsobem... Je to něco, co rozhodně není vidět na první dobrou, ale mnohdy jsou to ty nejdůležitější kousky skládačky.

Doteď vlastně ani nevím, jak něco takového mohl vymyslet, ještě v takto vypjatých momentech, ale přisuzuji to jeho neuvěřitelně vytříbenému důvtipu a empatii. Tomu, že mě dost dobře zná a že má prostě vždycky kliku. Protože pro mě ty dvě věty, jsou tak ikonické pro obě letošní výhry, a tak skvěle vlastně vystihují situace, ve kterých jsme byli, že to až není možné. A jsem si jistá, že si je moje hlava trochu idealizovala, nicméně, i kdybyste se nad nimi jen pousmáli, bylo mi ctí vám udělat rohlíček na rtu.

Zdraví vás Sára

Připravil: Alois Žatkuliak
Text a foto: Sára Kousková
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2025