Minulý golfový rok označil Petr Hrubý jako pěkný fičák. Stihl přestoupit z amatérské scény na tu profesionální, zahrál si v zámoří „třetí ligu" PGA Tour Americas a ještě zvládl uhrát kartu do „druhé ligy" na Korn Ferry Tour. Takže bylo tak trochu jasné, že ani ten letošní rok nebude pro 24letého rodáka z Plzně nějakou všední či snad nudnou jízdou. I proto, že naskočil do prostředí, které nikdo před ním z českých golfistů zatím nedokázal, obrazně řečeno, prozkoumat. On se stal tím prvním. A jak svou misi zvládl?

Navážu na úvodní slova a naše povídání ze začátku roku. Tehdy jste přiznal, že loňský rok byl pěkný fičák. Co ten letošní?

Řekl bych, že minimálně úplně stejný. Snad ještě větší, ale taky trochu jiný.

Tak to rozklíčujte, v čem větší a v čem jiný?

Zatímco loni jsem hrál půlku sezony ještě jako amatér, pak skočil mezi profesionály, hrál na PGA Tour Americas, zahrál si i Czech Masters doma, tak letos jsem to měl dané jednoznačněji. Věděl jsem, jak bude zhruba můj program vypadat, ale nedokázal jsem si představit, jak moc to bude náročné, jak moc golfu to bude.

Jak moc náročné to bylo?

Třeba na přelomu července a srpna jsem hrál v kuse šest týdnů. To jsem nikdy předtím nezažil. Jenže to nakonec nebylo šest týdnů. Nakonec se z toho vyklubalo devět týdnů v řadě, protože jsem si jeden týden vyplnil startem na John Deere Classic v rámci PGA Tour poté, co jsem uspěl v kvalifikaci. Bylo to jiné než předchozí rok, větší zápřah, ale tak trochu klidnější, protože se vlastně pořád hrálo v Americe. Ale byl jsem v jednom turnajovém kole.

Nakolik se vaše představy před vstupem na Korn Ferry Tour lišily od reality?

Ty bláho, já asi nejsem schopen říct, co jsem vlastně očekával.

Tak se zeptám jinak. Bylo něco, co vás hodně zaskočilo?

Asi především ta vytíženost, že vlastně od pondělí do neděle, tedy v případě, když jsem hrál všechna čtyři kola, to byl takový non stop fičák. Dostalo se to až do takového stadia, že jsem se ke konci sezony už třeba vyprdnul na cvičnou rundu a dal jsem si jeden den volno, abych se vůbec nějak nadechl a nabral novou energii. To je to, co mě zaskočilo a co je největší rozdíl oproti amatérskému golfu. Na univerzitě jsme odehráli jeden turnaj, letěli jsme zpátky, šli do školy, tam týden dělali jiné věci a pak po pauze letěli na další turnaj. Kdežto tady je to jeden den za druhým golf, golf, golf ... Od rána do večera.

To je, chtělo by se říct, dost jednotvárný program. Co dělat, aby se to nepřejedlo? To už musí být golfová vášeň hodně silná, aby z toho člověk nebyl přesycený?

Když se daří, tak je to paráda. Je to úžasné. Děláte něco, co vám jde, daří se vám v tom. To jsou příjemné chvíle. Když se ale nedaří, tak je to daleko krušnější, protože děláte něco, co vám vlastně moc nejde.

Prožíval jste i krušné chvíle?

Prožíval. Určitě. Pár jich bylo. Ale když se podívám na celou sezonu, tak i během toho nejhoršího úseku, kdy jsem neměl fazonu, tak jsem nedal nejvíc dva cuty za sebou. To podle mě až taková tragédie nebyla. Ale i tak jsem občas prožíval pocity, jako by se kvůli tomu měl zbořit svět. Že najednou nedokážu trefit míč nebo zahrát pod par.

Jak se s takovými krušnými chvílemi bojuje? Máte na to nějaký vlastní recept?

Upřímně řečeno nevím a nemám. Bylo to takové testování toho, co všechno vydržím. Dá se v tu chvíli třeba hledat trochu empatie u ostatních hráčů, kteří momentálně procházejí podobným obdobím. Nebo se koukat kolem a utěšovat se tím, že někteří jsou na tom ještě hůř, a říkat si, že na tom vlastně ještě nejsem tak zle. Někdo nedal třeba šest cutů za sebou. Mám kamaráda, který jich nedal dokonce dvanáct za sebou. To si vůbec nedovedu představit, co bych potom sám cítil. Přitom ten kamarád hned na jednom z prvních turnajů skončil pátý, takže bylo jasné, že golf umí. Jenže pak spadl do temnějších koutů.

Přišly i okamžiky, kdy jste se cítil opravdu hodně dole a přemýšlel třeba i o tom, že byste to zabalil?

Asi bych neřekl, že byly chvíle, kdybych to chtěl zabalit, ale určitě tam byla jistá dna. Nebylo jediné. V tu chvíli jsem potřeboval nový impuls nebo musel něco změnit, aby mě to zase odlepilo ode dna. Abych se znovu odrazil. Nevím, jestli se mi to pokaždé podařilo, ale byly to nepříjemné okamžiky, když najednou máte pocit, že zahrát dvě pod je nadlidský úkol, že je golf najednou tak ohromně těžký.

Kde a jak jste hledal sílu k překonání takových krizí?

Pomáhal mi i můj sportovní psychoterapeut z Ameriky, se kterým jsem se seznámil už na univerzitě. Často jsme si volali. Pokaždé, když jsem se cítil na dně poté, co jsem minul cut. Společně jsme vytvořili takový bojový plán do dalšího turnaje, abych byl vitálně odolnější, nebral si špatné rány tolik k tělu. Taky pro mě byla impulsem výměna kedíka. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, protože každý rozchod je těžký. Věděl jsem, že pro mě dělal jen to nejlepší, ale neklapalo to. Posledních pět turnajů jsem hrál s novým kedíkem a podle výsledků to pomohlo. Dostal jsem se do lepší herní pohody i tím, že jsem si vzal víc vlastní odpovědnosti za svoje výsledky i za svoje rány. Když se na to zpětně podívám, bylo to něco, co mi pomohlo se ode dna odrazit.

Mluvil jste o kamarádovi... Jaké jsou vztahy na Korn Ferry Tour? Je to víc konkurenční prostředí, nebo je tam i prostor pro kamarádství?

Řekl bych, že platí oboje. S někým si rozumíte víc, s někým méně. S kluky mého věku, a zvlášť s těmi z Evropy, si rozumím víc než třeba s veterány, kteří už třeba hráli i velkou tour, ale teď se propadli na Korn Ferry a snaží se dostat zpátky. Ti se moc kamarádsky netváří. Řekl bych, že mám jednoho většího kamaráda, se kterým hodně často cestujeme, párkrát jsme bydleli ve stejném hotelu, se kterým zajdu občas na večeři nebo spolu hrajeme cvičné rundy. Ale na turnajích hrajete víceméně každý týden s někým novým, tak se z vás stane taková trochu širší rodina.

Pro vás letos bylo v podstatě všechno nové. Nová tour, nové destinace, hřiště. Které místo a hřiště na vás udělalo největší dojem?

Místo bylo určitě Utah, Ogden u Salt Lake City. Turnaj se hrál v menším městě, kde bylo všechno čisté, krásné, k tomu skvělé počasí. Město bylo hned na úpatí obrovských skalnatých hor. Jo, to bylo fakt nádherné. Výhledy to byly jedinečné. Na hřišti to sice úplně nejlepší nebylo, ale taky žádná tragédie. A pokud bych měl vybrat hřiště, tak to v Nebrasce při předposledním turnaji základní části sezony. To bylo hřiště tourového typu, které vám nedá nic zadarmo.

Na život v Americe jste byl zvyklý už z univerzity, ale tohle bylo přece jen něco jiného. Co bylo tou největší změnou?

Určitě jsem objevil nové kouty Ameriky, o kterých jsem neměl tušení a během školy jsem se tam nedostal. Tehdy jsme většinou cestovali jen po západním pobřeží, po Kalifornii a tak. Bylo to hodně zajímavé.

Na začátku roku jsme si povídali i o tom, že na PGA Tour Americas někteří hráči hrají pod tíhou peněz. Pocítil jste i vy na Korn Ferry Tour, že hrajete pod tíhou peněz?

Určitě ano. Třeba v okamžiku, kdy jsem neuhrál ty dva cuty za sebou. Nebyla to sice žádná tragédie, ale ten týden něco stojí, a když nepřinesete nic zpátky do kasičky, tak to bolí. Peníze mizí rychle. Tím, že jsem pořád na začátku a nemám ještě vytvořený nějaký ten finanční „molitan", tak těch pár týdnů, kdy se uprostřed sezony nedařilo, byla ta tíha peněz cítit. A zabolela.

Podle webových stránek Korn Ferry Tour jste si během sezony vydělal na turnajových prize money vydělal 89 tisíc dolarů. Dá se za to sezona v Americe zvládnout?

Spíš přežít. Když do toho započítám, že neplatím nikde žádný nájem, nemám rodinu a nemám žádné další podobné výdaje. Nedovedu si představit, jak to kluci, kterým je třeba 30, 35 let a mají rodiny, jak to dělají.

Takže se dá říct, že držíte rozpočet tak nějak na nule?

Přesně tak. Začátek sezony se docela povedl, takže na účtu něco přibylo, ale hned se z toho platila další letenka, další hotel. Během posledních několika turnajů ten molitánek malinko nakynul, něco tam přibylo, ale zase jsem musel hradit fíčko na Q-School, které není zrovna malé, zaplatit kedíkovi, kterého platím jednou za měsíc. Takže když splatím všechny tyhle výdaje, zase tam tolik nezbude. Bez sponzorů je to trochu víc krušnější. V každém případě povedený závěr sezony byl příjemnou injekcí. I ta tíha peněz trošku odlehla.

Dalo by se říct, že vaše premiérová sezona byla tak nějak ve stylu sám si vařím, sám si peru...?

Je to tak. To pro mě bylo něco nového. Mnohokrát mi pomohl už zmíněný kamarád Nate Stember. Víckrát jsme spolu cestovali, trénovali a on je proti mně takový víc spořádaný, víc plánuje dopředu, takže často zařídil ubytování, cestu, ale jinak jde zařizování hotelů, půjčení auta, letenky a všechno další za mnou. Musím si vždycky během týdne najít pár hodin, kdy tohle všechno zařizuji. Musím přiznat, že až tak moc dobrý v tom nejsem. Jsem takový svůj šéf, ale taky jediný zaměstnanec. Sám sobě šéfem.

Sezona Korn Ferry Tour vám začala 15. ledna, v polovině srpna skončila základní část a mezitím jste odehrál 22 turnajů. To je docela velká porce a jen málo prostoru na odpočinek, nabrání energie. Jak jste to zvládal?

Začátek sezony nebyl ještě až tak vytížený. Prvních šest turnajů bylo rozprostřených do tří měsíců. Dokonce jsem měl čas na skok se vrátit domů, trochu si oddechnout, zajít do fitka a takové věci. Od dubna to ale už byl pořádný hukot. Každý týden jsem byl na novém místě. I když jsme měli třeba týden volno. Skákal jsem po gaučích svých kamarádů, kteří mě u sebe týden nechali bydlet. Bylo to hodně kočovné.

Jak jste se v zámoří přesunoval? Letecky, autem?

Byla to kombinace obojího. Záleželo na tom, jak daleko byla další turnajová zastávka. Párkrát se nám s Natem povedlo jet autem. Kdyby to šlo, jezdil bych autem nejradši všude, protože vejít se do váhového limitu na letišti, jak jsem zjišťoval především v posledních týdnech, není žádná sranda. Tím, že mi během sezony postupně přibývalo nějaké oblečení, boty, nebo jiné věci, tak začínaly problémy. Musel jsem si brát na palubu i deštník, abych nějaká kila ušetřil. Při každém odbavení na letišti jsem ještě otevíral kufr a bag a snažil se toho co nejvíc naházet do batohu a příručního zavazadla, abych odlehčil. (smích)

Takový ten styl, kdy si cestující berou na sebe několik svetrů, aby se zbavili nadváhy kufru?

Jo, přesně tak. Tohle jsem byl prostě já. (smích)

Asi je přece jen rozdíl hrát golf profesionálně za oceánem a třeba v Evropě. Byl jste daleko od rodiny, sám. Jak náročné to bylo?

Přiznávám, že se mě na tohle dost lidí ptalo. Na to, kde vlastně žiju. Na to jsem jim odpovídal, že jsem vlastně bezdomovec, že lítám z jednoho turnaje na druhý.

Před sezonou jsme se bavili o tom, že plánujete mít základnu na Floridě. Na to tedy nedošlo?

Na to vůbec nedošlo. Částečně proto, že to bylo poměrně daleko od všech mých cest, a především proto, že od poloviny června jsem neměl žádnou pauzu a hrál devět týdnů v řadě.

Jestli tomu dobře rozumím, tak sebou vlastně pořád vláčíte na cestách vše, co u sebe máte? To působí skoro až nepředstavitelně...

Ale je to tak. Měl jsem celý svůj šatník v jednom kufru na pět měsíců. Přiznávám, že jsem byl potom moc rád, když jsem přijel domů a oblékl si něco jiného než to, co jsem sebou tahal celý ten půlrok.

Pojďme trochu víc poodhalit zázemí Korn Ferry Tour. Jak vypadá?

Musím říct, že dobře. Samozřejmě se to týden od týdne liší. Největší rozdíly bývají v klubovnách. Dokonce se občas stalo, že tam ani žádná klubovna nebyla, protože zrovna procházela rekonstrukcí. Velké rozdíly byly třeba i v jídle. Některé týdny to byla paráda, jindy jsem tam na jídlo ani nechodil a rovnou zamířil někam do restaurace. Ale většinou bylo zázemí skvělé, což byla velká změna oproti PGA Tour Americas. Máme k dispozici fyzioterapeuty, fitko, nově i ledové kádě. Pomalu ale jistě se to stále zlepšuje. Některé týdny jsou sice takové kyselejší, ale nejsme tak rozmazlení jako na PGA Tour.

Když mluvíte o PGA Tour, na jeden turnaj, konkrétně John Deere Classic, jste se díky úspěšné kvalifikaci dostal. Zahrál jste čtyři rány pod par, přesto jste nedal cut. Co jste si z toho turnaje odnesl?

Spoustu zážitků a zkušeností. Pozitivních i negativních. K tomu cutu musím říct, že ještě tři jamky před koncem druhého kola jsem byl na -1 a tak nějak se smiřoval s tím, že to asi neklapne. Potom se mi na šestnáctce podařilo konečně posadit míč blíž k tyči a padlo mi tam birdie. Dostal jsem se na -2, ale taky byl u greenu leaderboard a na něm svítilo, že cut je -5. Sedmnáctka ale byl pětipar a mně se podařilo přihrát druhou ránu čtyři metry od tyče. A navíc, když jsem přicházel na green, posunul se cut na -4. Najednou mi došlo, že když ten pat dám, že tam jsem. Hodně rychle jsem znervózněl, ale pat mi tam naštěstí spadl. Osmnáctka nebyla jednoduchá jamka, ale zachránil jsem par. Jenže mezitím se cut zase posunul na -5, ale když jsem dohrál osmnáctku, byl zase na -4. Byl to takový kolotoč emocí. Hrál jsem v předposledním flightu, takže moc lidí na hřišti už nezbývalo. Nakonec to změnil ten, co hrál úplně poslední. Z nějakých tří metrů zavěsil do birdie a tím posunul cut zase na -5.

Z toho jste radost asi neměl?

Ne, to neměl. Nejen já, ale i několik dalších hráčů, kteří na tom byli jako já, a pro které turnaj také skončil. Jo, kdyby ten pat neproměnil, jeho by to o postup nepřipravilo, a ještě by udělal radost mnoha dalším lidem. To byla jedna ze zkušeností, které hodně zamrzely, zabolely. Ale za ten finiš jsem na sebe mohl být pyšný. Za to, že když jsem potřeboval, tak jsem do toho šlápnul. Že to nevyšlo, tak to bylo důsledkem předchozích 33 jamek, které byly nemastné neslané.

Na začátku sezony jste měl osm garantovaných startů, a tak jste musel uhrávat takové výsledky, abyste si zajistil start i na dalších turnajích. Nakonec jste odehrál celou sezonu. Je tohle to, s čím jste ve své prvnísezoně nejvíc spokojený?

Dá se říct, že ano. Start, který se mi poměrně vydařil, mi dodal trochu víc klidu. Ale uprostřed sezony mi to už tak nešlapalo a vypadalo to, že se na pár turnajů nedostanu. Ale dokázal jsem zabrat, uhrát nějaké cuty i body, které mi pomohly dostat se do dalších turnajů. A největší úspěch sezony? Řeknu to objektivně, že jsem se tam neztratil. Byla to moje první sezona, učil jsem se od ostatních, kteří to už nějaký pátek hrají. Oni už to, že třeba neprojdou cutem, berou s nadhledem, s větším klidem. Taková mentalita je pro golf třeba, protože to není konec světa, i když se někdy může zdát, že je.

V závěru sezony vaše výkonnost gradovala. Se základní částí jste se loučil nejlepším výsledkem sezony. To bylo asi příjemné zjištění?

To ano. A také mi pomohlo s body do žebříčku, ve kterém jsem se přiblížil první pětasedmdesátce. Dostat se do ní by mi zajistilo kartu i na příští rok. A říkám si, že příští rok by mohl být úplně jiný s tím, že už znám hřiště, prostředí, jak to funguje, včetně cestování. Kdyby se mi poslední turnaje nepovedly, tak ten deficit, který bych musel dohánět, by byl daleko větší. Takže cíl pro zbytek roku je jasný – dostat se do top 75, abych mohl příští rok zase hrát Korn Ferry Tour.

Máte v hlavě i další varianty, pokud by Korn Ferry Tour nevyšla?

Nechci na sebe vytvářet nějaký extra tlak, protože cest, jak pokračovat v profesionální kariéře, je několik. Jak v Americe, tak v Evropě nebo i jinde po světě. Můj plán A je ale pokračovat v Americe a držet se tam.

Platí stále i to, co jste říkal na začátku roku, že na jeho konci budete spokojený s kartou na PGA Tour?

Jasně, že platí. Pořád se chci probít až na vrchol. Ale samozřejmě se sezona nějak vyvíjí a cíle musíte upravovat. Teď je mým prvořadým cílem udržet kartu na Korn Ferry Tour. Ideálně s plnou kartou, což znamená být do 75. místa. A skočit do dalšího roku už se všemi zkušenostmi, které jsem posbíral.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Petra Hrubého, Getty Images
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2025