Rok 2025 byl pro Patricii Mackovou pořádným kvapíkem. Golfovým i životním. Ostatně, potvrzuje to i stručný výčet toho, co všechno stihla během loňských 365 dní: dokončit studia na University of Maryland v USA, uzavřít amatérskou golfovou kariéru a přestoupit mezi profesionálky, zvládnout Q-School a získat kartu na Ladies European Tour, byť ne té nejvyšší kategorie. Aby toho 23letá golfistka neměla během kvalifikace na LET v Maroku v závěru roku málo, ještě stíhala i dodělávat poslední školní úkoly. Nejen o tom jsme si s Patricií Mackovou povídali...

Loni to pro vás byl docela hektický rok. Jaký byl?

Jak jste řekl, byl to docela náročný rok. Hned po skončení univerzitní sezony jsem přestoupila k profesionálkám. Měla jsem v hlavě to, že budu pokračovat v profesionální golfové kariéře. I díky České golfové federaci jsem měla možnost odehrát nějaké turnaje LET Access Series. Chtěla jsem to zkusit, ale když se na to zpětně dívám, možná jsem sama sebe dostala docela pod tlak.

Jak a čím?

Ještě v září jsem se musela vracet do Ameriky, abych dodělala školu, ale už jsem nebyla v týmu, takže jsem neměla co hrát. Mohla jsem jen trénovat. Hektický byl i závěr roku. Snažila jsem se trénovat, do toho ladila zkoušky, zjišťovala, jestli mě pustí na Q-School, přitom už jsem měla zarezervované letenky, dohodnutého trenéra na bagu, takže to nebylo úplně ideální. Letěla jsem z Ameriky, doma v Česku si jen přebalila a hned další den letěla do Maroka. Na to, že jsem musela překonat časový posun, stres ze zkoušek, které jsem dokončovala ještě z Maroka a už neměla další semestr, to nakonec dopadlo všechno dobře.

Asi nebylo snadné si tohle všechno srovnat v hlavě a zvládnout?

Věděla jsem, že Q-School bude náročná a že mám tři čtyři měsíce v Americe se na to připravit a jak k tomu přistupovat. Pomohli mně trenéři, když mi říkali, že nejhorší, co můžu udělat, je být nervózní z toho, co mě čeká. Na tom jsem pracovala a nastavila si v hlavě, že se sice na něco důležitého připravuji, ale je to pořád jen další turnaj. Z hlediska školy to bylo trochu horší, protože jsem věděla, že si nemůžu dovolit zaváhat. Ještě mě čekaly navíc docela těžké předměty, což nebylo ideální. Ale celý semestr jsem dělala vše, jak nejlépe jsem uměla. I proto byla pravděpodobnost, že bych zkoušky nezvládla, spíš malá. Jenže mozek někdy pracuje jinak, když musíte udělat tři zkoušky během dvou dnů, do toho balíte, musíte vyklidit apartmán, sbalit se do dvou kufrů a cestovat přes půlku světa. Dopadlo to ale dobře.

Zaujalo mě, že jste na univerzitě v Marylandu studovala chemii...

Chtěla jsem na medicínu, ale protože jsem se nechtěla vzdát golfu, tak to nešlo. Hledala jsem náhradu, co by mě bavilo. Mám ráda přírodu, baví mě věda, taky těch lidí, co chemii dělají, není tolik, tak jsem si řekla, že to zkusím a uvidím. Zpětně vidím, že to bylo docela náročné, že jsem si ukousla docela velký krajíc, ale nelituji toho. Akorát teď jsem nastoupila na magisterské studium a nebyla možnost, jak skloubit golf s pokračováním v chemii, takže jsem na VŠE a studuji mezinárodní obchod. Pořád mám ale v hlavě myšlenku, že bych se jednou k chemii vrátila.

Trochu odbočím, byl vaším vysněným dárkem spíš golfový bag, nebo sada pro malého chemika?

Asi vás zklamu, ale jako dárek mám nejradši oblečení. (smích) Je pravda, že si sama sebe nedovedu představit zavřenou někde v laboratoři. Jsem sociální člověk a asi by mně to nedělalo dobře. Pak si ale říkám, proč jsem vlastně dělala tu chemii, když nechci být v laborce? Myslím, že se najdou i jiné obory, třeba i z ekonomického pohledu, které bych mohla se svým vzděláním dělat. Do chemie jsem ale nikdy nebyla až tak „zažraná", ale ani golfové míčky jsem si nikdy vysloveně nepřála.

Takže váš domov nebyl nikdy v ohrožení nějakými chemickými pokusy?

Ne, to ne. Jednou jsem z donucení byla na chemické olympiádě a bylo to strašný. Pak jsem si zlomila ruku, a tak jsem tam nemusela.

Neříkejte, že jste si ruku zlomila úmyslně...

Ne, ne. Ale když jsem tam nemusela, hodně jsem si oddechla. (smích)

Vrátím se zpět k loňskému roku. Pojďme si ho projít krok za krokem. Jaké bylo loučení s amatérskou kariérou?

Měla jsem Ameriku ráda. A také jsem byla ráda, že jsem udělala rozhodnutí tam jít. Nelituji toho a udělala bych to znovu. Ty čtyři roky ale byly tak akorát. Říkala jsem si, co bych tam dělala pátý rok. Největší posun jsem udělala během třeťáku a čtvrťáku a myslím, že zůstávat tam by mě dál už neposunulo. Vlastně jsem nebyla doma ani tam, ani tady, už mi trochu vadilo pendlovat tam a zpátky. Těšila jsem se na změnu, i když s ní přišly i nové věci.

Jaké například?

Do hlavy se začínají dostávat myšlenky, co bude, až přejdete k profíkům. Jako kde vezmete peníze, jak ošetříte logistiku kolem turnajů, protože vám nikdo nekoupí letenky, všechno si musíte řešit sami. A je fakt, že logistika kolem turnajů vám zabere spoustu času a energie. Musím se to ale naučit a nikdo to za vás neudělá. Zatímco na škole jsem dostala seznam, co si vzít, sbalila jsem se a bylo to. A když mi chybělo tričko, dostala jsem „sprďáka" od koučky. Ale byla to vlastně moje jediná starost zabalit si správné tričko. Od léta jsem se musela učit nové věci od začátku.

Co vám Amerika dala nejvíc?

Postarat se sama o sebe. To je to hlavní. To mi hodně pomohlo. Když si zapomenete boty na trénink, nemůžete zavolat mamku a říct jí, prosím tě, přivez mi je. V Americe jsem byla odpovědná za vše já. I za to, jak při omezeném počtu hodin zorganizuji svůj trénink, udělám vše na sto procent. Samostatnost. To mi hodně pomohlo a posunulo dál.

Co vám naopak v Americe vadilo?

Řekla bych, že nátura Američanů je jiná, než jsem čekala. Vztahy mi tam přišly trochu povrchní. Ale to je i tím, že jsem zvyklá na něco jiného. Pocházím z Radotína, máme tady super partu, kámoše ze střední školy. Každý den jsme se bavili, zašli jsme na pivko, zahrát si beach, ... Tam každý víc jede sám na sebe. Každý je sice friendly, pochválí vám boty, řekne vám, že je super vás potkat, ale nemyslím si, že to vychází úplně od srdce. Je to spíš póza. Ale je to můj názor a třeba se pletu. Takovou mám ale zkušenost.

Musela jste se hodně přenastavit při přechodu na profesionální scénu?

Právě, že jsem se přenastavila, a byla to chyba. Myslím, že kdybych to brala s takovou lehkostí jako v amatérském golfu, tak by to pro mě paradoxně bylo lepší. Ale je to složitější. Najednou si všechno platíte sami, řešíte, kolik stojí letenka, ubytování, jaké jsou prize money a jak musíte skončit, aby to stačilo aspoň na pokrytí nákladů. To pak máte v hlavě.

To ale není úplně nejlepší nastavení na hraní golfu?

Není, není. Už je to o poznání lepší, ale musím s tím dál pracovat. Není to tak jednoduché jako v amatérském golfu.

Bylo něco, co vás po přestupu mezi profesionálky hodně zaskočilo, nebo jste už věděla, do čeho jdete?

Díky tomu, že jsem díky federaci měla možnost zahrát si pár turnajů LET Access Series a nejen doma, ale i v zahraničí, nebylo to pro mě úplně neznámé prostředí. A ať člověk chce nebo nechce, začne řešit peníze. Jen si musím dávat hodně pozor, abych je řešila co nejméně. Spíš, aby to šlo tak trochu kolem mě.

Peníze se mohou vlastně stát závažím...

Přesně tak. Není to jen pozitivní motivace. Myslela jsem si, že začnu být finančně samostatná, že si dokážu pokrýt své náklady, ale najednou jsem měla čtyři pět horších turnajů, nedala cut a docela jsem zpanikařila.

Q-School se vám ale povedla na první pokus, byť ne s nejvyšší kartou na Ladies European Tour. Zvládla jste turnaj a vlastně i závěr školy najednou. To muselo hodně posílit?

Samozřejmě jsem ráda, že kartu na LET mám, jsem ráda, že jsem se někam posunula, ale také s tím přichází i nové starosti. Znamená to, že už teď vím, že náklady budou vyšší, když budete cestovat na turnaje do Jižní Afriky nebo do Koreje. Není to jako jezdit autem po turnajích LETAS. Ale je to správný krok, myslím, že na to mám a že tam patřím. Jen potřebuji dostat pár příležitostí a rozjet to.

Program turnajů LET vám ale na začátku roku nebyl zrovna příznivě nakloněný. Buď se hrály podniky s omezeným startovním polem nebo hodně daleko v Austrálii či na jihu Afriky...

To je pravda. A taky problém. Někde jsem se nedostala na turnaj jen o pár míst. Dostala jsem i pár mailů, že jsem třetí čtvrtá rezerva a ať se dostavím na místo. Jenže to je pro mě riziko, které nejsem schopna podstoupit. Jet do Austrálie a pak nehrát. Doufám, že jakmile se rozjede evropská série LET, tak se minimálně na deset patnáct turnajů dostanu a budu moct hrát. Můžu to proložit i dvěma třemi starty na LETAS. Tam také sezonu nejspíš začnu.

S dovolením se teď vrátím, dalo by se říct, úplně na začátek... Jak jste se dostala ke golfu?

Hrála jsem jako dítě v Radotíně tenis a můj děda už tehdy hrál golf. Stavělo se tenkrát hřiště na Zbraslavi a šli jsme se podívat na jeho otevření. Pamatuji si, že se tam hrál turnaj, na kterém hráli Alex Čejka a Klára Spilková, byl tam prezident Václav Klaus. Bylo to velké. Začala jsem s dědou chodit na hřiště, zkoušela hrát golf a docela mi to šlo. Postupně jsem se zlepšovala, přes US Kids jsem se dostala i do Skotska. I tam jsem hrála dobře, a když máte výsledky, baví vás to víc. Pak jsem byla v Akademii Slavíček, bylo mi třináct, trénovala jsem se 16letými kluky a cítila se jako největší královna. (smích) Bylo to fajn. Měla jsem školu kousek, když jsem přišla ze školy, vzala si hole a mazala na trénink. Bylo to jednoduché a tím, že mi to docela šlo, tak jsem se golfu věnovala víc a víc.

Čím si vás golf získal a přebil jiné aktivity?

Nechci, aby to znělo nějak divně a blbě, ale myslím si, že nejsem úplně sportovně nadaná v takovém tom smyslu, že nejsem člověk, který na všechno sáhne a všechno mu hned jde. Nejsem tak pohybově nadaná, na všechno potřebuju trochu víc času, všechno si naplánovat. Golf byl v tomhle sympatický. Nemusela jsem nikam běhat, moc se přitom nezapotila. Vím, že to zní divně, protože se i u golfu zapotím, ale měla jsem na všechno svůj čas, který jsem potřebovala, takže mě to bavilo. Golf mi byl v tomhle zkrátka blízký, i když to může vypadat jako zvláštní důvod.

Řešila jste během let, kdy jste hrála golf, i nějaké krize?

Jedno takové období bylo, i když si ho sama úplně nepamatuji. Ale mamka mi tvrdí, že jsem jí řekla, že končím s golfem. V tu chvíli to asi bylo trochu víc dramatický. Přece jenom, když máte kamarády, oni jdou na pivko, za zábavou a já pořád nemůžu, jsem pryč nebo trénuji. Ani na školní výlety jsem nemohla. Tohle všechno vám sport trochu znelíbí, když víte, že se dá čas trávit i jinak.

Jak jste krizi překonala?

Pomohl i děda. Tím, že mě posunul ve správný moment. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě někam tlačil na sílu. Trošku možná ano, ale tím správným způsobem a ve správný čas. Vidím dnes kolem sebe spoustu ambiciózních rodičů, kteří své děti drilují, stojí u nich a tlačí je někam. Děda mě hodně podporoval, ale nemám takovou zkušenost, kterou dnes u některých rodičů s jejich dětí vidím.

Máte nějaký svůj vnitřní motor, který vás v golfu posunuje dál?

Myslím, že to mám dané výchovou rodičů a tím, co mě rodina naučila. A to, že když něco dělám, tak to mám dělat pořádně, abych v tom dosáhla nějaké výsledky. Mám to asi v krvi, hodně zažité. I ve škole jsem chtěla mít dobré výsledky. Nechtěla jsem tam chodit jen proto, abych tam chodila, ale když už tomu věnuji ten čas, tak aby z toho taky něco bylo.

Hrajete golf profesionálně, ale také dál studujete. Je teď golf vaší prioritou číslo jedna?

Řekla bych, že ano. Teď je podle mě správný čas dát golfu maximum, vše, co můžu. I když dělám školu, tak sport je na prvním místě. Samozřejmě chci dostudovat a získat titul, ale kdybych to měla rozdělit, tak golf má teď 80 procent mého času a pozornosti a zbytek jde mimo. Nevím, na jak dlouho, ale teď je to správný čas pro golf.

Dostala jste se na LET. Jaká je to fáze vaší kariéry?

To teprve uvidím. Golf mě vždycky bavil a baví, ale nevím, jestli budu schopná hrát golf jako svou práci a stoprocentní zdroj obživy. Uvidím, jak se mi bude dařit, abych se nemusela strachovat, jestli si dokážu zajistit sezonu. Také nechci, abych se za pět let nikam neposunula a hrála třeba jen na LETAS. A přitom každý den přemýšlela o tom, z čeho zaplatím benzín, bydlení, opravu auta... Myslím, že mám kvality i jinde a že bych se uživila i někde jinde, a třeba i líp. Teď ale dávám vše do golfu.

Nepřemýšlíte třeba o tom, že se pokusíte získat kartu ještě výš, na LPGA?

Někde v hlavě to trochu mám. Je to nejvíc, co můžete v ženském golfu hrát. Ale zase se s tím spojuje spousta dalších komplikací – víza, kde bydlet. Hodně holek, které mají zkušenost s LPGA, se vrací, protože atmosféra na LET je daleko přátelštější. Takže ano, přemýšlím, ale uvidím, jak se všechno bude vyvíjet. Když nebudu dávat cuty na LET, tak nemá cenu přemýšlet o LPGA.

Radost se zisku karty na LET na konci roku nejspíš poněkud opadla, když jste se na začátku roku nedostala na žádný turnaj...

To je pravda. Je to složitější, ale musím být trpělivá. A snad to klapne. Někdy to vypadalo, že se do turnaje dostanu, ale jak se postupně hlásily další hráčky, tak jsem pokaždé vypadla mimo. Nesmím se tím stresovat a příležitosti, které dostanu, využít na sto procent.

Co je vaší největší golfovou zbraní?

(smích) Myslím si, že mám všechno docela dobré. Psychiku mám docela dobrou, dlouhá hra z týčka mi jde. Nejsem nejdelší hráčka na okruhu, ale jsem lepší průměr. Patování nemám úplně exkluzivní, ale podle statistik je to docela fajn. Nemyslím, že mám vysloveně nějakou zbraň, o kterou se můžu na sto procent opřít, ale dohromady, když dám tak 80 procent, tak z toho vyjde docela dobrý základ.

Takže, když se teď zeptám, co je vaší slabší stránkou, odpovíte mi hodně podobně?

Vysloveně slabinu určitě nemám, ale snažím se usilovně a pořád pracovat na krátké hře. Myslím, že to je to, kde můžu nejjednodušeji získat ránu dvě na kolo. Že si nepřihraju do čtyř metrů, ale do dvou a pak je samozřejmě větší šance proměnit pat ze dvou metrů. To je, na čem pracuju a budu pracovat stále.

Je pro vás motivací, povzbuzením či pomocí i to, že na LET dnes hraje řada českých hráček? Nebo je mezi vámi i nějaká řevnivost a soupeření?

V golfu je super, že přijedete někam na turnaj a nemůže se vám stát totéž, co třeba v tenisu. Že hned v prvním kole jste nasazení na vaši nejlepší kamarádku nebo na holku, se kterou máte dobré vztahy, a je to buď jedna, nebo druhá. V golfu můžete hrát všechny skvěle a projít až do konce. V tom je golf hodně sympatický. Navíc se se všema holkama dobře znám, mám je ráda a myslím, že se všemi dobře vycházím.

Dostala jste o zkušenějších kolegyň i nějakou cennou radu?

Třeba před Q-School, abych na to moc netlačila, abych to brala jako jeden z dalších turnajů, že mi vůbec nepomůže, když budu vystresovaná na prvním týčku.

Jak vypadá vaše zázemí?

Začala jsem spolupracovat s Jakubem Mejzlíkem, který má u sebe Sáru Kouskovou. Je fajn být s nimi, protože oni už vědí, jak to funguje, jak to chodí. Už jenom to, že mám na někoho telefon a můžu s ním cokoliv probrat, je cenné. Už delší čas trénuji s Alešem Procházkou, který se mnou byl i v Maroku a dělal mi kedíka. Moc jsem si toho vážila, protože vzít někoho někomu čtrnáct dní před Vánoci, to není jen tak.

Na hřišti jste spíš klidná síla, nebo horká hlava?

Snažím se pracovat na tom, abych byla klidná síla. (smích)

Takže občas i horká hlava?

Mám takovou špatnou vlastnost, nebo ne špatnou vlastnost, ale to, co ovlivňuje moji hru, že na hřišti si své chyby moc beru. Na tom jsem začala pracovat s psychologem Michalem Ciprem. Abych si připomínala ty dobré rány, a ne ty špatné. Snažím se, abych sice pár vteřin po ráně byla horká hlava, ale pak se rychle přesunula do té klidné síly. Pracuju na tom.

S čím budete spokojená na konci roku 2025?

Bylo by fajn se udržet na LET. Pokusit se vylepšit kartu tím, že skončím v top 70. A taky bych byla hodně ráda, kdybych zvládla všechny zkoušky na VŠE. To bych si asi hodně oddechla, kdyby klapla karta i zkoušky. Abych měla takový čistý stůl.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Zdeněk Sluka, archiv Patricie Mackové
Převzato z časopisu GOLF 3-4/2025

PATRICIE MACKOVÁ STRUČNĚ
Nejlepší skóre na kolo?
Zahrála jsem 65 ran, -7. Vlastně ne, mám 64 ran, ale bylo to na paru 71, takže zase sedm pod. Bylo to na ME žen 2021 ve Slovinsku.
Nejnižší skóre na turnaji?
To bylo také na ME žen, ale o rok později. Zahrála jsem -14 na čtyři kola.

Nejcennější výhra?
Asi moje první vítězství na univerzitě na turnaji Yale Invitational v roce 2022.
Nejoblíbenější hřiště?
Mám ráda Karlštejn.
Vysněné hřiště?
Chtěla bych si zahrát Cypress Point. Bylo by to fajn, ale momentálně trochu z ruky.
Vysněný flight?
Tiger Woods, ten by tam měl být. Mám ráda Tommyho Fleetwooda, takže on, abych si s ním mohla popovídat. A Lee Trevino. Ten by mě asi hodně bavil.