Koronavirová pandemie na jaře utlumila celý sportovní svět. I ten golfový. Ovšem jakmile to bylo možné, tak se golfisté vrátili zpátky do akce. Někomu dlouhá pauza hodně uškodila, ovšem aktuální česká jednička Ondřej Lieser sbíral jeden úspěch za druhým. Nejprve vylepšil české maximum na European Tour, kde skončil třináctý, aby následně přivezl dokonce čtvrté místo z turnaje Italian Challenge Open Eneos Motor Oil spadající pod Challenge Tour. I díky tomu devětadvacetiletý Lieser stoupá světovým žebříčkem, hraje o kartu na European Tour a sní o startu na olympijských hrách.

Sen se nakonec vyplnil a vítěztvím ve španělském  finále se stal Ondřej Lieser prvním Čechem, který vyhrál Challenge Tour a zajistil si tak kartu na European Tour 2021. Teď už je to jasné, určitě ale není bez zajímavosti, jak své šance posuzoval Ondra v říjnu 2020, tedy v době, kdy mohl svůj úspěch pouze tušit...

Co pro vás čtvrté místo z Itálie znamená?

Byl to veliký úspěch. Bylo to výborné, i když, na druhou stranu, dohrajete-li a vidíte, že vám chybí jedna rána na play-off, tak nevíte, co si o tom máte myslet. Je to však obrovská zkušenost. Když jsem na takovém turnaji tak vysoko, tak vím, že tady můžu hrát s nejlepšími. A to mě žene dopředu.

Čtvrté místo je parádní. Ale nemyslel jste ještě výš?

Vždycky chci vyhrát. Říkám si, že mě na tom turnaji pořád tři hráči porazili. Ale je to úspěch a s tím, jak jsem to v těch podmínkách zvládl, jsem spokojený. Startoval jsem druhý den ráno a podle předpovědi jsme věděli, že moc jamek nebude, že to hřiště spláchne. Nakonec jsem obešel šest jamek za plus dva, což nebylo špatné. Vrátili jsme se v sobotu okolo jedenácté hodiny a byl to boj. Nějaká rána, která mi nakonec chyběla, se ale vždycky najde.

Postaral jste se o české maximum na Challenge Tour. Co to pro vás znamená?

Je to maximum a tak se k tomu stavím. Nejvíc mi pomohlo, že vím a mám potvrzeno, že jsem na této tour schopen bojovat s nejlepšími. Ale ještě mě čekají další turnaje, tedy pokud mě pustí do Španělska.

Ve Španělsku vás v polovině listopadu čeká Grandfinále. S čím tam pojedete?

Všechno k tomu směřuje, Grandfinále už mám jisté. Ať se stane cokoliv, tak tam se rozhodne. Jsou tam dobré peníze a skoro dvojnásobná dotace než na ostatních turnajích. Chci tam vyhrát. Vím totiž, že můžu zahrát hodně vysoko.

Letos jste si vydělal už přes milion korun. Je to i vzhledem k tomu, co se nyní ve světě děje, o to důležitější?

Samotný golf, ani vrcholový sport jako celek, nemá být o penězích. Všude se to sice řeší, ale já na to úplně nekoukám. Jsem spokojený s tím, jak hraju a že podávám konzistentní výkony. Dokážu uspět na tour, doma i na slovenských turnajích, a to je pro mě to hlavní.

Nyní jste v šesté stovce světového žebříčku. Jak vysoko byste se rád dostal?

Žebříček řeším, rád bych se totiž probojoval až na olympijské hry. Jeví se to být blízko, ale zároveň je to i daleko. Sleduju to, koukám, kam jsem poskočil a kam je třeba se ještě dostat.

V červenci jste se 13. místem na Euram Bank Open postaral o české maximum na European Tour. Čekal jste to?

Odjel jsem tam bez nějakých očekávání, ale cítil jsem se dobře. Těšil jsem se a i v těch náročných podmínkách, které na turnaji panovaly, jsem měl bojovnou náladu. To mi pomohlo, abych se posouval nahoru. Bylo to vážně hodně zajímavé a díky poslednímu kolu jsem bojoval i o místo v top 10. Šlo o hodně povedený turnaj.

Jak moc blízko jste v současné době kartě na European Tour?

Nejsem daleko, ale nejsem si jistý, jaká jsou kritéria. Měnilo se to totiž kvůli koronaviru, takže nevím, jestli postupuje dvacítka nejlepších, nebo jaké to číslo bude. Teď jde o to umístit se na co nejlepších místech v závěrečných turnajích sezony.

Láká vás místo v European Tour?

Každý k tomu směřuje, je to nejvyšší meta, o jakou se tady hraje. A samozřejmě to láká i mě.

Celý svět, i ten sportovní, zasáhl koronavirus. Jak ovlivňuje golfové dění?

Hodně. Například na European Tour jsme v bublině. Máme tam hotel, který je jen pro nás, pro hráče. Jediné, co můžeme, je zůstat na hotelu a přejet na golf.

Je to nápor i na psychiku?

Je to smutnější. Například týden na hotelu, kde pořádně neumí uvařit ani vajíčka, to je opravdu náročné.

A jaký je golf bez diváků?

U nás jich tolik nechodí, ale třeba v Itálii jsou diváci zvyklí hráče podporovat. Jsou zvyklí chodit na turnaje. Takže na European Tour je hodně znát, že je to jiné.

Koronavirus zastavil každého. U vás to ale skoro vypadalo, že vám ta pauza pomohla.

Já jsem hráčem, který nikdy nebyl zvyklý hrávat třicet turnajů za rok. Vždy jsem si vybíral, takže mi ani nevadí, že se jich letos nepořádá tolik. Vždy jsem se snažil hrát maximálně do 14 turnajů, takže pokud jich je teď devět nebo deset, tak je to pro mě v pořádku. Ovšem to, jak moje hra bude vypadat, jsem vědět nemohl. Ta pauza totiž byla opravdu velmi dlouhá.

Jsou to přitom čtyři roky, co jste vyhořel. Co se tehdy stalo?

Bylo to těžké. Byla tam nějaká nechuť ke golfu, a tak jsem si řekl dost. Tři měsíce jsem nehrál! Bylo to těžké, když vás něco, co celou dobu děláte, přestalo bavit. Ale pak jsem se zase začal postupně vracet.

Uvažoval jste tehdy také o konci kariéry?

To má během kariéry asi každý. A myslím, že ne jednou...

Co vás nakonec zlomilo? Díky čemu jste se vrátil zpátky?

Rodinné zázemí. Potkal jsem mou manželku, se kterou jsem dva roky ženatý. Máme spolu dceru a v osobním životě cítím absolutní pohodu.

Takže vám manželka s dcerou hodně pomáhají?

Neskutečně moc. Vím, že mít za muže profesionálního golfistu není jednoduché, ale manželka to zvládá a podporuje mě. Musela si zvyknout na to, že jsem pryč, ani pro mě to není příjemné, ale zvládáme to vážně dobře. V tom má manželka svatozář.

A čemu dalšímu, kromě golfu a rodiny, se ještě věnujete?

Taky mám rád jídlo. Manželka výborně vaří, což je na mně vidět. Během těch tří let mám nahoře už dvacet kilo. Rád poznávám nejrůznější kuchyně, ale vždy se rád vracím domů na domácí jídlo. Musím přiznat, že z domu už jsem taky trochu rozmazlený, takže už ani ty nejlepší restaurace pro mě nejsou tím, čím bývaly.

Říká se o vás, že jste se na hřišti zklidnil. Je to pravda?

Neřekl bych, že jsem se zklidnil, to asi úplně ne. Spíš jsem se naučil pracovat sám se sebou. Naštvu se, ale nejde to přes nějakou mez, aby mě to ovlivnilo negativně. Spíš mě to nabudí. Hodně mi v tom pomohla rodina a taky hlavní sponzor, který mě podporuje a díky kterému cítím i finanční pohodu. To je v golfu potřeba, předtím jsem to neměl.

Působil jste na Pro Golf Tour, Challenge Tour i European Tour. Dají se na nich vypozorovat nějaké společné rysy?

Porovnat se to nedá. Já hraju spíše taktiku napálit míček, pak ho najít a zase napálit. Nehraju žádného „zanďoura" a jdu směrem, kterým se posouvá moderní golf. Jde však o to poskládat takto čtyři kola dohromady, což není vůbec jednoduché. A bude hůř.

Díky European Tour jste se dostal blíže i ke slavným hráčům. Sledujete je?

Potkáváme se na drivingu. Je pěkné se na ně koukat, ale nejsem takový, že bych se díval třeba na Miguela Ángela Jiméneze a říkal si, že budu švihat jako on. Zrovna Jiménez je obrovská persona, která pozdraví uklízečku i prezidenta klubu. Je to hezké, že takto můžete nasát celkovou atmosféru.

Letošní rok míří ke konci. Kam byste se chtěl posunout v tom příštím?

Tak na to úplně nekoukám. Každý má nějaké cíle, pro mě je však hlavní hrát ránu od rány a uvidíme, kam mě to posune.

Mimochodem, jak moc je pro vás důležité, že jste aktuální českou jedničkou?

Jsem rád, že za mě mluví výsledky. Ty jsou neoddiskutovatelné. Jasně, podle výsledků jsem českou jedničkou, ale já to tak cítím už pár let. Sebevědomí jsem měl vždy vysoké, nikdy mi nechybělo a myslím, že mi to ani nikdy neuškodilo.

Převzato z časopisu GOLF 11-12/2020
Za rozhovor děkuje Petr Sobol
Foto: Archiv Golfu