Golf, nebo spíš samotná hra, je někdy tak trochu jako skládačka. Každý dílek musí zapadnout na správné místo, aby vše fungovalo, jak má. Zažil to a zažívá i Ondřej Lieser. Třicetiletý český profesionál se jako první český golfista v historii probojoval i na olympijské hry v Tokiu, ale se svou hrou nebyl ani trochu spokojený. Vlastně ani během celé sezony. Včetně Czech Masters na Albatrossu, kde cutem sice prošel, ale on sám si nastavil ambice podstatně výše. Přitom závěr loňského roku zvládl parádně a vyšperkoval ho dvěma turnajovými tituly na Challenge Tour i celkovým vítězstvím v sérii. Ještě v úvodu roku na turnajích European Tour v Keni se zdálo, že jeho golfová jízda pokračuje. Jenže „něco" se zadrhlo. Co, to hledá stále...

Do srpna odehrál deset turnajů „první evropské ligy", ale jen na čtyřech prošel cutem. Naposledy na D+D REAL Czech Masters, ale obsadil až dělené 60. místo. I přesto, že v prvním kole ve flightu po boku legend Henrika Stensona a Padraiga Harringtona se dokázal zvednout po nervózním a nepovedeném začátku a zahrál v úvodní rundě skvělé čtyři rány pod par. V tu chvíli dělil třetí místo. Jenže v dalších kolech už své skóre pod par nestlačil, jeho hra uvadala a postupně se propadal pořadím.

Ondřeji, kam se vytratila pohoda a forma z konce loňského roku?

Tak na to hledám odpověď už několik měsíců. Šel jsem do letošní sezony European Tour s nějakými představami, ale zatím to, co předvádím, nenaplňuje ani trochu moje očekávání. Výsledky nejsou. O to víc trénuji, dávám tomu maximum. A doufám, že se to otočí.

Na Albatrossu se to ještě neotočilo. Už před turnajem jste říkal, že se svou hrou spíš bojujete. Ukázalo Czech Masters aspoň nějaký posun?

Musím říct, že první dva dny fungovaly věci, na kterých jsem nejvíc pracoval, docela dobře. Jenže další dny už zase bylo všechno špatně. Málokdo si umí představit, co všechno na hřišti prožívám. Z naprosto nesmyslných pozic zachraňuju pary, jindy jsem rád za bogey. Je to strašný boj. Už dlouho. Tak tři měsíce. Přitom se snažím na hřišti nenechat ani jedinou ránu. Pořád je to ale to samé dokola. Potřeboval bych nějaké klidné kolo, abych se mohl posunout.

Dalo se najít na vaší hře na Czech Masters přece jen něco pozitivního?

Těch plusů je strašně málo. Snad jen dva úvodní dny mi ukázaly, že se moje hra za poslední týdny někam posunula. Teď musím pracovat na tom, aby tam i zůstala. Za pozitivní se dá považovat i to, že na hřišti opravdu nic nevypustím. Kdybych to udělal, tak jsem dvě poslední kola na Albatrossu dohrál za 85 ran. Snažím se s tím pořád bojovat, ale už to trvá hodně dlouho.

Takže hledání klidného a vyrovnaného herního projevu, který vás dovedl na konci loňského roku k vítězství na Challenge Tour, stále pokračuje?

Přemýšlel jsem o tom a je to podle mě naprosto švihová záležitost. V posledních dvou týdnech před Czech Masters už vypadal švih dobře. Bylo to znát v prvních dvou dnech. Hrál jsem dobře i dlouhými železy, vytvářel jsem si šance. Pak se to ale změnilo. Když potom stojíte na 120 metrech a zahrajete jednou slice do bankru a na další jamce ze 130 metrů pro změnu hook wedžkou, tak je to těžké. Bohužel, ty rány, které se mi nedaří do greenu, vytváří tlak na všechno ostatní, na další aspekty mé hry. A je jedno, jestli jsem od greenu 80 nebo 190 metrů.

Co se s tím dá dělat?

Je strašně těžké zůstat v takových chvílích pozitivní. Ale snažím se makat dál. Myslím si, že to není tak daleko. První dva dny na Albatrossu mi ukázaly, že je fakt strašně malý rozdíl mezi tím trefovat rány dobře a naopak špatně. A to jsem byl paradoxně v prvních dvou kolech pod větším tlakem než zbylé dva dny. Největší rozdíl je pak v tom, jestli jdete do víkendu po kole, které jste zahráli v minusu, nebo když zahrajete plus tři.

Na konci roku jste perfektně zvládl závěr Challenge Tour. Říká se, že vítězná sestava a to, co funguje, se nemění. Vy jste ale hodně shodil na váze. Proč?

Já se ale nerozhodl, že zhubnu. Bylo to neplánované. Shodil jsem patnáct kilo, i když si pořád připadám stejně tlustý. Ale nechtěl bych jít víc do podrobností o tom, co za úbytkem váhy bylo. Platí, že jsem nezměnil vůbec nic. Jediné, co jsem změnil, je to, že jsem začal ještě víc trénovat.

Řada hráčů ale poté, co zhubli, měli i problém se švihem. Může to být důvod?

Může to být důvod, ale nevím. Řešili jsme to i s trenérem. Když se ale podívám na video svého švihu ze závěru loňského roku, kdy jsem vyhrál na Challenge Tour, a na ten současný, tak jsou to strašně malé rozdíly. Největší rozdíl je v konzistenci. V jednu chvíli se dostane do jiné pozice hůl, jindy se posune jinam tělo. Na hřišti se to potom točí dokola – jednou letí rána doprava o třicet metrů, za chvíli pro změnu třicet doleva. S tím se těžko pracuje. Je trochu něco jiného, když se netrefuji deset vlevo, nebo deset vpravo. Někdy ale netrefím střed hole, ani kdybych se zbláznil a je z toho socket nebo špička. Pak ale natočíte video a švih vypadá bezvadně, nijak rozdílně.

Nenapoví něco víc technika, třeba použití TrackManu?

Představte si, že máte švih, který chcete mít, a pak máte švih, který je ve všech aspektech toho pohybu stejný, ale malinko posunutý a úplně všude. Ne třeba jen na jednom místě. Nevím, jestli v tomhle hraje roli třeba úbytek váhy.

To zní skoro bezvýchodně...

Nechci se dostat do stavu, že bych začal něco zásadně měnit. Snažím se pořád nějak ustálit švih, věnuji tomu hodně času, makám dál.

Pojďme trochu změnit téma... Na Czech Masters jste si zahrál dvě kola společně se Stensonem a Harringtonem. Kdybyste si od nich něco mohl vzít, co by to bylo?

Od Stensona klidně všechno. Možná bych si nechal svoji krátkou hru. V každém případě to pro mě byl zážitek vidět oba v akci takhle zblízka. Oba mě taky podrželi hned v úvodu turnaje, když jsem trochu bojoval s nervozitou. Už na tiskové konferenci před turnajem jsem byl trochu nervózní jen z toho, že jsem seděl vedle někoho, kdo je můj velký vzor. Stenson je hráčem, kterého řadím mezi své úplně nejoblíbenější. Je úžasný v tom, že ať hraje z 80 metrů nebo drajv dlouhý 300 metrů, vypadá jeho švih pokaždé úplně stejně.

Vraťme se ještě o pár týdnů zpět. Jako první český golfista v historii jste hrál turnaj na olympijských hrách. Jaký to byl zážitek?

Samozřejmě to pro mě byla ohromná čest zahrát si na olympijských hrách, na druhou stranu bylo smutné, že kvůli všem omezením to vlastně byl jen další golfový turnaj. Žili jsme vesměs v bublině a všechno, na co jsem se těšil, se vlastně nekonalo. Těšil jsem se na Jona Rahma, ale ten vůbec nedorazil. Ale i tak bylo zážitků dost. Jednoho z prvních, koho jsem potkal, byl Rory, na drivingu jsem se nenápadně vsunul mezi Justina Thomase a Hidekiho Matsuyamu. U Hidekiho jsem měl dojem, že z drivingu snad nikdy neodešel. Kdykoliv jsem šel kolem, byl tam pokaždé.

A nějaké negolfové zážitky?

Česko získalo v Tokiu skvělých jedenáct medailí, a když se Lukáš Krpálek vracel se zlatou medailí do olympijské vesnice, slyšelo ten řev celé Tokio. A to není zrovna malé město. Atmosféra ve vesnici byla jedinečná. Jediné, co bych si zopakovat nemusel, je oslavné skákání, kdo neskáče, není Čech mezi basketbalisty.

Proč?

Když bych to měl říct slušně, nejsem žádný nejlepší skokan na světě, ale když vedle vás hopsají dvoumetroví chlapáci a máte oči na úrovni jejich pasu, nebo spíš lehce pod ním, tak to není úplně nejskvělejší zážitek. (smích)

Sezona se už překlopila do druhé poloviny. Máte představu, jak bude vypadat váš program ve zbytku sezony?

Nedostal jsem se o dvě místa do Švýcarska do Crans Montany, což mě mrzelo. Takže v září bych měl ještě hrát v Nizozemsku, dostat bych se měl i v říjnu na turnaje ve Španělsku. Údajně se řeší nějaké další turnaje, které by se ještě měly objevit v kalendáři European Tour.

Jak to vypadá s vaší kartou na příští sezonu evropské tour?

Vedení European Tour sice udělalo nějaká opatření, která mají ochránit hráče s kartami kategorií 1 až 17. Mojí kategorie 20 se to bohužel netýká. Ta by mně měla zůstat i na příští rok, ale není jisté, na jaké a na kolik turnajů se dostanu. Jediné, co mám jisté, je to, že mám kartu na Challenge Tour na pět let.

Převzato z časopisu GOLF 8-9/2021
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Globe Media/Reuters