Někdy úplně na začátku tohoto milénia jsem debutoval v časopise GOLF článkem Nesnesitelná tíha délky. Zabýval se škodlivostí mentálního tlaku, který na sebe vyvíjejí rekreační golfisté v narcistní touze hrát delší drajvy, než je v jejich možnostech. Protože se svět a sportovní výkony stále vyvíjejí, vracím se k tomuto tématu, tentokráte z optimističtějšího východiska. S porovnáním důležitosti drajvů a patování pro rekreační golfisty.

„Předvádění se je falešná představa o úspěchu."
Bruce Lee

Délky drajvů v rekreačním golfu můžeme přirovnat k vnějším šatům a patování bych přirovnal ke spodnímu prádlu. A každý moudrý člověk ví, že čisté a kvalitní spodní prádlo vypovídá více o kvalitě jedince.

Hned na začátku musím zdůraznit, že mám povedený a dle mých možností dlouhý drajv rád stejně jako každý normální golfista. Povedené drajvy jsou zdrojem hrdosti. A v kategorii rekreační si můžeme dovolit ten luxus, že když o nic nejde, tak lze potěšit ego snahou o „Frantovu nedělní pumelici" bez ohledu na výsledné číslo na dotyčné jamce.
Tento článek je však určen především rekreačním golfistům, kteří by se chtěli dopracovat do stadia, že v turnaji dokážou hrát s větší spolehlivostí a bez „velkých čísel", pro ty, kteří chtějí snížit své skóre realistickou cestou. Pro ně bude určitě zajímavé si přečíst něco o tom, jak to je v golfu s oním poměrem mezi drajvem coby vnějším efektem a patováním jakožto solidním a čistým spodním prádlem.

Na rovinu řečeno – pokud chce rekreační golfista snížit soutěžní skóre o pět nebo deset ran, nejschůdnější cesta k tomu je na greenu a okolo něj. Nikdo z rekreantů nedokáže prodloužit drajv ze 180 metrů na 360 metrů a ušetřit tím jednu ránu. Každý z nás však dokáže ušetřit deset ran za kolo na greenech a v jejich okolí.

Jak jsou na tom průměrní rekreační golfisté
Chceme-li smysluplně stanovit strategii, potřebujeme k tomu statistiku, řeč čísel, která objektivizuje iracionální představy a mýty. Abych mohl pokud možno přesně definovat strategické chyby průměrných rekreačních golfistů a golfistek, je nutno napřed tuto kategorii pro naši zemi definovat.
Podle metodiky Americké golfové federace USGA je průměrný amatérský golfista ten, kdo má HCP 16,1, u žen pak 28. Vzhledem ke skutečnosti, že u nás pracujeme s počátečním HCP 54, je nutno naše pojetí průměru posunout o něco výše. Například pro muže by průměr rekreanta mohl být okolo HCP 27 a pro ženy 35.
Díky tomuto východisku můžeme definovat poměr, jak důležitý je pro skóre rekreačních golfistů drajv a počet patů.

Zde si znovu musíme vypomoci statistikami USGA. Tam golfisté obou pohlaví nad HCP 25 potřebují na 18 jamek v průměru 38,6 patu. Z toho lze odvodit předpoklad, že náš průměrný mužský rekreant potřebuje na 18 jamek cca 39 patů a žena více než 40.
To je skutečně silný argument, aby se rekreanti osvobodili od zbytečného psychického tlaku vycházejícího z údajné potřeby efektně dlouhých drajvů. Kolik jich za kolo hrajete? Nejvýše 12 nebo 14. Kolik vám ušetří ran, když se budete snažit „vyskočit z bot"?

Úvodem neškodí srovnání se světovou elitou a se světovými motyčkáři. Následuje tabulka vývoje drajvů současné světové profesionální elity.

Ze statistiky je patrné, že délky drajvů mezi profesionály mírně rostou, ale není to nijak strmé. Zajímavé je prvenství „líhně" mladších profíků na Web.com Tour. Ale asi to má svou logiku, jsou tam mladší „skokani" a jde jim o to vyniknout, přičemž na sobě ještě necítí intenzitu mentálního tlaku regulérních hráčů vrcholné PGA Tour.

Pro nás je zajímavější srovnání s amatéry odjinud. Podle statistiky USGA měli průměrní muži amatéři nad HCP 21 délku drajvů 188 yardů (172 metrů) a průměrná žena v rekreačním golfu drajvovala 146 yardů (134 metrů). Řekněme si upřímně, že statistická data z golfově rozvinutějších zemí nejsou tedy zrovna toho druhu, že by na nás české rekreanty vyvíjela nějaký psychický tlak a působila závist.
Když jste muž a dokážete zahrát s HCP vyšším než 21 drajv 180 metrů, můžete o sobě s klidem říci, že jste se dostal nad světový průměr. Tím spíše bych řekl, že naše ženy vcelku hravě překonávají zahraniční metu 134 metrů. Prostě není zač se stydět. A spíše je vhodné se soustředit, jak v poměru mezi délkou drajvů a počtem patů najít ten správný strategický poměr a čemu se více věnovat v tréninku.
Zkuste se na drajv dívat nikoliv jako na zdroj prestiže a sebeúcty, nýbrž pouze jako na pokud možno spolehlivé uvedení míče do hry.

Níže uvedená tabulka ukazuje vývoj délek drajvů amatérů podle USGA.

Statistika PGA Tour neplatí pro nás motyčkáře
Mám rád statistiky. Jenomže platí rovněž, že ve statisticky významném počtu případů lidé statistiky špatně interpretují nebo je aplikují na případy, které mají jinou povahu. A tak dochází k nežádoucímu zkreslení.
Takovým příkladem nevhodně uchopené statistiky by mohl být současný žebříček nejlépe patujících hráčů na PGA Tour v poměru k jejich celkové úspěšnosti. Pořadí prvních deseti je následující:

1. Denny McCarthy
2. Dominic Bozzelli
3. Graeme McDowell
4. Justin Rose
5. Vaughn Taylor
6. Jordan Spieth
7. Andrew Putnam
8. Beau Hossler
9. Wyndham Clark
10. Aaron Baddeley

První pokušení nezkušeného statistika by bylo udělat korelaci nejlépe patujících profesionálů s žebříčkem těch, kteří v poslední době nejvíce vyhrávali:
Umístění Hráč Turnaje Výhry Top 10
1. Brooks Koepka 18 3 8
2. Rory McIlroy 16 2 12
3. Matt Kuchar 19 2 8
4. Xander Schauffele 18 2 5
5. Gary Woodland 21 1 8
6. Patrick Cantlay 18 1 8
7. Dustin Johnson 16 1 7
8. Paul Casey 19 1 6
9. Jon Rahm 17 1 10
10. Justin Rose 14 1 6

S výjimkou Justina Rose tato korelace nevypovídá zrovna lichotivě o významu dobrého patování pro vítězství v turnaji. Jenže... Je tady vždycky nějaké důležité ale...
Rekreační golfisté, zvláště ti s HCP vyšším než 20 by udělali velkou chybu, kdyby svou strategii zakládali na statistikách PGA Tour. Tam totiž ti nejlépe technicky vybavení a fyzicky nejzdatnější hráči spoléhají na zbraně, které my „motyčkáři" prostě nemáme.
Délka drajvů zcela kalkulovaně svým významem předčila přesnost, protože ti nejlepší z nejlepších dokáží délkou drajvů kompenzovat nepřesnost. Mají schopnosti zachraňovat pary, nebo dokonce hrát birdie z rafů a složitých poloh, ve kterých obyčejný rekreační golfista snadno udělá několik ran, aby pohnul míčkem pár metrů.

Mantrou rekreačních golfistů by tedy mělo být, že jsou tak dobří, jak solidní je jejich patování. Dává to smysl rovněž s přihlédnutím k tomu, že významnou část rekreačních golfistů tvoří senioři, kteří již nejspíše nebudou mít významně více síly na záchrany z rafů, ale snadno mohou zlepšit svoji motoriku patování.

Vztah s patrem je ten nejintimnější
Jsem si vědom toho, že různí golfisté mají různé vztahy ke svým holím. Osobně mám rád všechny své hole. Nicméně když vyjdeme z premisy, že počet patů je absolutně nejdůležitějším podílem v celkovém skóre rekreačního golfisty, pak nám z toho vychází, že by měl mít velmi důvěrný vztah se svým patrem.
Patry se dělí na různé kategorie. Pro jednoduchost zredukuji současnou nabídku na dvě kategorie: patry typu mallet neboli žehličky a subtilnější patry typu blade. Momentálně je populární například patr mallet Taylormade Spider X. Z patrů typu blade je možno v současné špičce jmenovat třeba ikonický Scotty Cameron Select.

Jsem přesvědčen, že tak, jako se golfisté rodí s predispozicí hrát fade nebo draw, tak rovněž přicházejí na svět a na hřiště s předem vestavěnou sympatií či antipatií k určitým tvarům a podobám patrů. Já například, když vidím patr typu žehlička, tak dostávám migrénu. Někomu však může tato neohrabaná věc dodávat pocit důvěry při patování.
Dospěl jsem po dlouhých letech hraní golfu a psaní o něm k závěru, že neexistují univerzální rady platné pro všechny. Ale přece jen lze sem tam identifikovat nějakou strategickou fintu, která pomůže skoro všem. V rámci takových zdravě konzervativních a univerzálně užitečných rad existuje jedna pro výběr patrů u začátečníků. Jejich první patr by neměl být mohutný mallet.

Výrobci tvrdí, že ony objemné „žehličky" mají dosud nevídanou stabilitu a díky složité kombinaci materiálů odlišné měrné hmotnosti vylepšují vedení míče a spolehlivost patů. Tahle zbraň je však rovněž tím, co Brazilci nazývají „nožem s dvojím ostřím". Zbraň, jež pomáhá, může také škodit. Pokud golfista začne rovnou s patrem typu mallet, existuje zvýšená pravděpodobnost, že si osvojí patovací úder kontaminovaný nešvary v mechanice úderu. Masivní žehlička to dokáže nějaký čas maskovat. Ale pak ten kostlivec jednoho dne vypadne ze skříně...
Zde navazuji na můj nedávný článek v časopise GOLF s titulkem Nikdy nepodceňujte eleganci, kde jsem golfisty varoval před údajně super tolerantními, avšak ošklivými holemi. Doporučoval jsem, aby začátečníci cíleně trénovali svůj patovací úder se starými patry typu blade, které jsou tenké a zcela bez zabudovaných vyvažovacích a jiných pomocných mechanismů. Takové „patry pravdy" odhalí všechny neduhy a nešvary v patovacím úderu.
V dalším stupni golfového rozvoje, již se stabilizovaným patovacím úderem, si pak golfista může vybrat takový tvar patru, který mu přijde sympatický.

Tolik tedy ohledně hardware. Pokud jde o software, neboli mentální přístup k patování, mám snad jen jednu důležitou radu. Většinu zkažených patů mají na svědomí dvě chyby. Tou první je strach a z něj vyplývající křečovitost. Tou druhou je ztráta soustředění a následné vynechání rutiny čtení a kalkulace patu.
Možná někdo nebude věřit, že to může být tak jednoduché. Ale zaručují vám, že snížíte počet patů nejméně o pět na 18 jamek, když se naučíte disciplíně, v jejímž rámci dokážete všech 18 greenů stejně pečlivě přečíst a stejným způsobem kalkulovat kombinaci rychlosti a linie patu.

Poslední rada se týká málo diskutovaného, avšak fatálního negativního emočního přenosu mezi greenem a následným odpalištěm. Jedná se o klasický zdroj chyb, který je velmi častý v rekreačním golfu, ale lze tuto vražednou sekvenci spatřit i u profesionálů na velkých turnajích.
Onen hororový scénář vypadá následovně. Golfista z různých důvodů spáchá na greenu masakr a namísto jednoho nebo dvou patů zahraje ze zdánlivě jednoduché polohy paty tři nebo čtyři. Pachatele se okamžitě zmocní frustrace tak silná, že veškerá předsevzetí hrát pro radost a důsledně udržovat soustředění zmizí pod tíhou vzteku a studu. Ovšem kromě poslední jamky na všech jamkách hřiště po skončeném patování následuje odchod na příští odpaliště. A tam si postižený nese silný negativní náboj v podvědomí.

Vzpomeňte si, jak často jste brali do ruky drajvr a u toho jste ještě měli tmu před očima a vnitřnosti stažené vztekem po právě dohraných pěti patech. Přesnost a kvalitu následujícího drajvu hraného ve zmíněném stavu sami dobře znáte.
Jak se ubránit tomuto zápornému emočnímu přenosu mezi greenem a následujícím odpalištěm? Pro ty, kteří nemají silné sebeovládání a nedisponují schopnostmi ukáznit svou psychiku, mám radu vycházející ze strategie mistra nad jiné povolaného – Bena Hogana. Ten si v takových chvílích pomáhal přesvědčením, že patování je zcela odlišný sport, který se ovšem započítává do konečného skóre golfu. Považuji to za dobrý nápad. Přesvědčit se vnitřně, že za dne, kdy se nedaří „sport patování", lze přece jen hrát v klidu rovné golfové rány do ferveje. A vice versa.

Převzato z časopisu GOLF 9/2019
Připravil: Ondřej Kašina