Bryson Dechambeau vyhrál v březnu 2021 na Floridě ceněný turnaj Arnold Palmer Invitational. Skutečnost, že tento svérázný inovátor golfu dospěl k dalšímu vítězství, není sama o sobě překvapivá. Hlubší poučení z toho lze vytěžit pouze, když nahlédneme jeho vítězství v kombinaci s druhým místem veterána Lee Westwooda a to vše doplníme pohledem zpět, na časy, kdy Arnold Palmer vtrhl jako hurikán do prostředí uměřeného golfu, jehož veleknězem tehdy býval Ben Hogan.

„Jen ti, kdo se odváží zajít příliš daleko, mohou zjistit, jak daleko je možno jít."
T. S. Eliot

Zdaleka ne všichni golfisté a diváci golfu mají rádi Brysona Dechambeaua a jeho dech beroucí a nervy drásající styl hry. Znám golfisty, kteří, když ho zahlédnou na obrazovce televize, řeknou znechuceně „Už je tam zas ten magor, co do toho tak mlátí". Jen málo lidí však ví, že velmi podobně se vyjadřovali spoluhráči o mladém Arnoldu Palmerovi, když začal pronikat do golfové elity, která se v těch dobách řídila mantrou „Nejdříve střed ferveje – potom bezpečná rána na green". Tato filozofie ostatně byla vyjádřena uznávanou knihou Ferveje a greeny, kterou napsal Ben Hogan, guru přesnosti a opatrné strategie v golfu.

„Jak se ten člověk mohl dostat do tohoto turnaje?" zeptal se spoluhráčů u oběda Ben Hogan během prvního profesionálního turnaje, kde mu zkřížil cestu mladý Arnold Palmer, zvěstovatel nového a mužného stylu hry. Arnie musel být tehdy pro golfové tradicionalisty vskutku heretikem, který bořil vše, v co dosud věřili. Jednak agresivní strategií popíral vžitou filozofii prvořadého významu přesnosti, a navíc to dělal švihem velmi neobvyklým, z pohledu staromilců asi ošklivým. Díky dnešní dostupnosti internetu si snadno můžete prohlédnout záznamy ze hry Palmera a domyslet si, jak jeho neladný silový švih musel dráždit arbitry elegance.

Vztah Bena Hogana k Arnoldu Palmerovi nebyl srdečný. „Nikdy mě neoslovoval jménem. Když mi odpověděl na pozdrav, vždycky to bylo jen – Dobré ráno, hochu. Vždycky jen tohle," vzpomínal později na jejich vztah Palmer.

Lidé, kteří prolamují hranice v jakékoliv činnosti, mívají hrstku obdivovatelů a davy nepřejících a nepřátel. Lidstvo už je tak historicky nastaveno, že snáší a občas i mírně chválí neškodné inovátory, kteří se drží tiše ve svých laboratořích nebo kdesi na okrajích cvičných odpališť a pracují skromně na čemsi novém, aniž by měnili zavedené pořádky, aniž by znepokojovali ustálené zvyky, aniž by bořili stávající modly. Ovšem ve chvíli, kdy někdo z těch původně tichých a skromných inovátorů otřese zavedeným pořádkem, už to není nadějný vědec, ale nebezpečný magor. Ne nadarmo získal Bryson Dechambeau přezdívku „Mad Scientist".

Zde tedy spatřuji první důležitý vzkaz. Važme si těch, kteří se nebojí ukazovat nové cesty. Ve smyslu veršů britsko-amerického básníka T. S. Eliota: „Jen ti, kdo se odváží zajít příliš daleko, mohou zjistit, jak daleko je možno jít." Jsou samozřejmě určité hranice oněch inovací a ambicí v oblasti společenské, asi nikdo z nás už by nechtěl znovu zažít experimenty se znárodňováním nebo novou Hiroshimu.

Ale, jak jsem naznačil hned v úvodu, další vítězství siláka Dechambeaua je schopno dát cennou výpověď o pestrosti a možnostech golfu jen v kombinaci s faktem, že druhé místo v turnaji Arnold Palmer Invitational 2021 na velmi obtížném hřišti v Bay Hill v Orlandu na Floridě získal Lee Westwood.
Tento již několikrát odepisovaný golfista se narodil 24. dubna 1973 a je mu tedy čtyřicet osm let, dva roky před hranicí, kdy profesionálové mohou přecházet na seniorskou tour. Pro nás, kteří již nevynikáme mládím, je tento další úspěch Westwoodův povzbuzením a důkazem, že hrát dobrý golf je možné různými cestami. A to je na té naší hře to nejkrásnější. Není nutno odkládat hole, když nám věk bere délku a výbušnost švihu. Jde to i jinak.

Stojí za to připomenout, že Westwood patří k nevelké skupině světově proslulých golfistů, kteří od mládí navštěvovali naši zemi. Od 90. let se účastnil turnajů Czech Open. V letech 1995, 1996 a 1997 vždy skončil v první desítce. Když jsem měl možnost se ho zeptat na jeho vzpomínky na Mariánské Lázně z poloviny devadesátek, jen se nostalgicky usmál a odpověděl: „No jo, to jsem býval ještě kluk."

Také jsem na Lee Westwooda v roce 1995 pohlížel jako na mladého kluka, protože jsem o 19 let starší. Dnes má stejně šedivé vousy jako já a golfoví komentátoři ho nazývají veteránem. Ale oba dále kráčíme fervejemi světa a hrajeme golf. Jeho druhé místo v těžkém turnaji na obtížném hřišti v Bay Hill je důležitým vzkazem, že v našem sportu je místo pro všechny kategorie, pro každý věk a libovolný styl hry. Ta demokracie, kterou se nám nepodařilo prosadit v širším smyslu, je skutečností alespoň v golfu.

Převzato z časopisu Golf 3-4/2021