Jednou z nejrozšířenějších lidských vlastností je začít jakýkoliv komfort a každé zpestření a obohacení života velmi rychle považovat za samozřejmost. Ne-li za právo. A pak přijde nepředvídaná katastrofa, jako například pandemie COVID-19, a náhle vidíme, že mnoho z našich vymožeností, radostí a zábav je najednou nedostupných. Byť jen dočasně. Možná je i tak smutná událost, jako tato pandemie, příležitostí k zamyšlení a k poučení.

„Člověk má být vždy rád, když jej něco vykolejí z automatické rutiny."
Tomáš Sedláček

Brasília, kde momentálně pracuji a žiji, má jedno golfové hřiště, které bylo v rámci opatření proti pandemii uzavřeno. Stejně jako většina hřišť ve světě. Nějaký čas jsem vydržel chodit okolo holí v předsíni. Pak jsem je začal hladit a včera jsem to už nevydržel, vzal jsem PW a do kapsy pět míčků a vyšel jsem si na travnaté pláně, které se v Brasília rozkládají mezi ambasádami a vládními úřady. Jsou to velké plochy, projekt L. Costy a O. Neimeyera byl velkorysý a půdy bylo v konci 50. let minulého století v té pustině dost a dost.

Nejdříve jsem se poněkud ostýchal, ale pak jsem si našel příhodné místo za rezidencí Panamy a začal trénovat. Na louce, která není golfovým hřištěm, je takový trénink více hledáním míčků než jejich odehráváním, ale přece jen to mělo blízko ke golfu. A najednou jsem si vzpomněl, že tenhle improvizovaný způsob tréninku jsem už zažil.
V mých úplných začátcích, kdysi v roce 1980, jsem takhle s jednou holí a několika míčky procházel travnaté plochy Letenských sadů poblíž pražské Letenské pláně. Tehdy to ovšem bylo ještě dramatičtější, neboť moje úderová technika byla ve stadiu prenatálním a míčky občas létaly do zcela nepředvídatelných směrů. Nejspíše to byl zázrak, že jsem tehdy nezranil žádného chodce nebo cyklistu.

Snažil jsem se mezi rezidencí Panamy a ambasádou Velké Británie odehrávat s PW míčky, pokud možno co nejvíce k sobě, abych si ulehčil proces jejich dohledávání. A u toho mě napadlo, že mi vlastně ty restrikce v době pandemie prokázaly službu. Pochopil jsem v době nucené abstinence ještě lépe, jak moc pro mě golf znamená. A nejen to. Že tragédie, jako tato pandemie, by nás měly přimět k zamyšlení a k reflexi našich životů.

Velmi hezky to popsal český ekonom Tomáš Sedláček. Vyjádřil v článku pro Hospodářské noviny, to, co jsem podvědomě cítil také: „Člověk má být vždy rád, když jej něco vykolejí z automatické rutiny, a toto je opravdu masivní vykolejení, vykolejení do klidu. Najednou budeme muset vyplnit ono prázdno sami sebou, to prázdno, které nastane, když umlkne múza a hluk lidí, když ze života odpadne ona sportovní, umělecká, společenská, cestovní a jiná nadstavba, se kterou jsme se tak sžili. Možná se naučíme být více sami se sebou, sami sebou."

To vše mě donutilo zavzpomínat. Když jsem začínal, měla ČSSR osm golfových hřišť a o hraní v golfu v zahraničí nešlo ani uvažovat, protože – jako například v mém případě – nešlo uvažovat ani o cestě do zemí, kde se hrál golf. Byli jsme vděční, že jsme dokázali složitě sehnat staré a často nekompletní sety a pár míčků. Ale jaká to byla radost, když jsme se dostali na hřiště! Výlet do Karlových Varů, do Mariánských Lázní nebo i do Poděbrad sahal svým významem a emočním nábojem daleko za současný golfový zájezd do Portugalska nebo na Floridu.

A pak se vše změnilo. V podstatě v krátké době jsme si zvykli, že hrajeme posledními modely holí, že nám už v našich prodejnách umějí vyrobit hole na míru, že můžeme za golfem do exotických zemí. Tohle všechno a mnoho dalšího jsme začali vnímat jako samozřejmost. Téměř jako cosi, na co má každý nárok. A možná, že jsme v tom opojení konzumem a exotikou pozapomněli na to, co je v golfu nejcennější.
Teď přišlo probuzení. Pandemie je nežádoucím a drahým signálem pro zamyšlení. Všichni bychom byli raději, kdyby nenastala a kdyby se nikdo nestal její obětí. Jenomže se to odehrálo. A nastalé oběti a ztráty nikdo nevrátí. Tak alespoň zkusme, my, kdo to přečkáme, vzít si z toho ponaučení.

Až zase půjdete na vaše domácí české hřiště se starými kamarády, možná už vám nebude tolik vadit, že greeny jsou o mnoho horší než na Floridě a výhledy nejsou tak charismatické jako třeba v Golfe Estoril pohled na Atlantik. Možná si o hodně silněji než dříve uvědomíte radost z prostého lidského kontaktu s vašimi golfovými přáteli. Budete si více uvědomovat jejich přítomnost a jejich cenu. Budete více s nimi. A možná i více sami sebou.

Text: Ondřej Kašina
Převzato z časopisu GOLF 5/2020