Bráno striktně podle výsledků, člověk by řekl, že nejoblíbenějším hřištěm Michala Pospíšila amatéra byly Karlovy Vary, zatímco po přestupu k profesionálům se jeho místem zaslíbeným stal Slavkov.

Na hřišti v Olšových Vratech totiž ještě jako amatér uhrál v letech 2009 a 2013 dvě druhá místa na Czech International Amateur Championship, tedy Mezinárodním mistrovství ČR ve hře na rány. Pravda je, že na stejném šampionátu sahal po vítězství i do třetice, a to na Karlštejně v roce 2016, kdy mu titul utekl dokonce až v playoff. Po přestupu k profesionálům se mu však jednoznačně daří právě v jihomoravském Slavkově, kde před pár týdny získal titul šampiona na Czech Strokeplay Championship Czech PGA Tour 2020. Pocit vítězství tu zakusil už vloni, kdy berdíkem na poslední jamce vybojoval vítězství na úvodním turnaji Golf Magazine Trophy Czech PGA Tour 2019.

Patříte k rozrůstající se skupině českých profesionálů, kteří se pro přestup rozhodli až absolvování vysoké školy. Předpokládám, že nelitujete, respektive pomáhá k většímu klidu vědomí, že po kariéře golfové jednou nastane kariéra pracovní i mimo golf?

Rozhodně nelituji. Určitě jsem nechtěl končit se školou už po maturitě. Vysoká škola byla skvělá zkušenost, kterou bych rozhodně neměnil. Kromě studia jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí, získal čas pro zlepšování své hry, a jak říkáte, díky diplomu i trochu toho klidu do podvědomí.

Po střední škole jste odešel dokončit vzdělání na americkou univerzitu. Byl jedním z podstatných důvodů právě jejich systém univerzitního sportu? Nebo ve vašich úvahách figurovaly i vysoké školy tady u nás nebo v Evropě?

Po školách v Čechách ani jinde v Evropě jsem se popravdě ani nedíval. Líbil se mi systém, který v Americe mají, protože vedle studia podporuje i sportovní růst. A bral jsem to i trochu jako výzvu. Na Lander University v Jižní Karolíně jsem prožil skvělé roky.

Máte díky tomu možnost porovnat amatérské turnaje v Čechách, univerzitní ligu v USA a teď v posledních sezonách i turnaje profesionální. Co pro vás mají společného a v čem se absolutně liší?

Univerzitní liga se dá přirovnat spíše k týmovým soutěžím v Evropě, jelikož coach zařizuje vše kolem turnajů a na turnaj jezdíte se školním týmem. V porovnání s tím je život profíka v podstatě životem samotáře. O vše se staráte většinou sami a častokrát i na ty turnaje jedete samostatně. Naštěstí nás českých profíků už je celkem dost, takže se občas najde někdo, s kým se nejen podělíte o náklady na cestu nebo ubytování, ale s kým vám například ta několikahodinová cesta autem lépe uteče.

Některé profesionální turnaje jste měl možnost si zahrát na pozvání promotéra ještě jako amatér. Jak pracovala psychika v těchto případech v porovnání s tím, kdy nyní hrajete nejen o prestiž a výsledek, ale i o prize money?

Poprvé jsem do „jiného" světa nakouknul už v roce 2009, když jsem díky uhranému druhému místu na Mezinárodním mistrovství České republiky amatérů dostal možnost zahrát si Moravia Silesia Open. Tedy turnaj European Tour, který se tehdy po letech vrátil do České republiky. Setkání šestnáctiletého kluka s nejvyšší evropskou ligou byl zážitek. Před pěti lety, v létě 2015 jsem na pozvánku odehrál Challenge Tour tady u nás na Kunětické Hoře a následně ve Švýcarsku a tentokrát jsem si v obou případech zahrál i víkendová kola. Na profesionálních turnajích (obzvlášť na Challenge Tour nebo na European Tour) máte jako amatér většinou jeden hlavní cíl – dát cut. Párkrát se mi cutem podařilo proklouznout a o víkendu už jsem většinou nehrál tak dobrá čísla jako první dvě kola. Myslím, že je to hlavně proto, že podvědomě už má člověk splněno a všechno navíc je bonus. Jako profíkovi už takové nastavení nehrozí, respektive nesmíte si ho dovolit a musíte hrát pořád naplno.

Golf zřejmě nebyl jediným sportem, kterému jste se věnoval?

Jasně, že ne. S bráchou jsme sportovali odmala. Před golfem jsem hrál hlavně tenis. Pro mě se postupně stal prioritou golf, pro Martina jsou momentálně nejvíc kola.

Kdy nastal ten zlom (a proč), kdy jste se rozhodl stoprocentně právě pro ten menší z míčků?

Tenis jsem opustil prakticky brzy poté, co jsem začal hrát golf. Ten přechod byl fakt rychlý. V podstatě většina ostatních aktivit šla do ústraní právě na úkor golfu. Tehdy mi bylo někde mezi jedenácti a dvanácti lety. A proč? Prostě jsem mu propadnul.

S bratrem jste od sebe o necelé tři roky, začínali jste s golfem společně? V letech, kdy jste hráli oba, hecovali jste se nebo probíhaly nějaké sezónní sázky?

Golf postupně pohltil celou naši rodinu. Napřed začal taťka a poté mamka s bráchou. Já se přidal až jako poslední. Hecování mezi námi dvěma probíhalo konstantně a naše výkonnost se dost dlouhou dobu střídala. Chvíli jsem byl lepší já a chvíli zase on.

Kdo nastavil váš první golfový švih? Který z trenérů vám dal nejvíc?

Sourozence Pospíšilovy si vzal na starosti jeden ze sourozenců Ničových... Mým úplně prvním trenérem byl totiž Pavel Nič jun. Zatímco jeho mladší bratr Petr hlavně hrál turnaje, Pavel se věnoval trenéřině. A s námi to tenkrát uměl skvěle. Postaral se o to, že nás golf chytil a už nepustil. V podstatě každý trenér, se kterým jsem spolupracoval, mě v mé golfové kariéře nějak posunul. Za pomoc a předání zkušenosti děkuji každému z nich.

Dlouhá hra, krátká hra, patování... Která část přípravy vás baví nejvíc a u které je to víc o vůli?

Ani jsem o tom takhle asi nepřemýšlel. Nemůžu říct, že by mě některá disciplína bavila víc než druhá. Nejvíce času ale asi dokážu strávit na puttingu.

Zkusil byste někdy jakékoliv hřiště z dámských, třeba jen proto, aby člověk na ferveji poznal i místa, kam se běžně nedostane?

Určitě. Byla to jedna z rad, kterou jsem dostal od dalšího ze svých trenérů, Simona Holmese. Při tréninku jsme hrávali best ball z červených, abychom se dostali co nejvíce pod par. Nejenže vidíte hřiště z úplně jiné perspektivy, ale dá vám to i možnost útočit úplně odlišně. Vyzve vás to vyzkoušet z týčka dostřelitelné čtyřpary, dá to víc příležitostí ke kratším příhrám. A výsledek hluboko pod par pomáhá i psychicky. Když se pak vrátíte na bílá odpaliště a daří se vám na hřišti podobně dobře, není to pro vás novum.

Kde máte momentálně tréninkovou základnu?

Poslední roky trénuji na Albatross Golf Resortu. Jsou tady vynikající tréninkové plochy, těžko bych si asi mohl přát pro svůj trénink lepší zázemí.

Letošní sezona je vaší třetí mezi profesionály, jaký byl premiérový rok a jak jste po úvodních zkušenostech korigoval své plány s turnajovými kalendáři?

Premiérový rok pro mě znamenal docela slušný start mezi profesionály. Po přestupu od amatérů jsem si v kvalifikační škole uhrál kategorii na ProGolf Tour a ta zůstala i v následujících sezonách mojí prioritou. Kalendář se tak tvoří v podstatě sám. Výhodou je, že poslední roky se úvodní turnaje této túry konají v Egyptě a v Maroku a začíná se tím pádem hned v lednu. Pokud to termínově nekoliduje, snažím se v průběhu sezony zařadit i turnaje české PGA a vyplnit tím vzniklé mezery. A samozřejmě svůj rozvrh upravuji i v případech, kdy se objeví šance v podobě pozvánky na některý z turnajů vyšší série.

Řešíte si sám i transport, ubytování, shánění sponzorů?

Většinu věcí si opravdu zařizuji sám nebo maximálně s pomocí mé rodiny.

Právě letošní rok je kvůli aktuální situaci asi jedním z nejzvláštnějších období v životě profi sportovců napříč sporty obecně. Jak rok 2020 prozatím prožíváte vy?

Rok 2020 pro mě není zatím tím nejšťastnějším i bez covidu. Na začátku roku jsem se trápil s mononukleózou, poté s vazy v levém kotníku, a když si všechno začalo sedat, přišel covid. To všechno znamená, že jsem první část roku trávil hlavně rehabilitací a pak čekáním na turnaje. Naštěstí se už sezona rozběhla alespoň v omezené míře. V Čechách se mi prozatím nejvíc dařilo při domácím mistrovství profesionálů na rány na Slavkově, kde se mi povedlo zvítězit. Momentálně se ale snažím soustředit hlavně na znovu nastartovanou sérii ProGolf Tour.

Jak vás v dosavadní kariéře ovlivnila či přibrzdila zranění?

Pár zraněními už jsem si prošel, ale naštěstí žádné z nich nebylo tak vážné, aby přibrzdilo, nebo dokonce zastavilo mou kariéru.

Je velký rozdíl mezi Michalem Pospíšilem, který před lety začal hrát golf a Michalem Pospíšilem verze 2020? Je momentálně hlavní náplní vašeho života?

Vzhledem k tomu, že jsem začal hrát asi v devíti letech, tak tam nějaký rozdíl snad bude. Co se ale nemění, je to, že ho mám pořád stejně rád. Golf hraji už osmnáct let, takže to určitě není jen etapa, ale tvoří velkou součást mého života. Pro mě je to hra, která vás dokáže jeden den dostat naprosto do kolen a druhý den do totální euforie. V tom bych řekl, že je jedinečná. A takovou pro mě, doufám, zůstane.

Převzato z časopisu GOLF 9-10/2020
Za rozhovor děkuje Ivana Jonová; foto: Ondřej Driml

JEDNÍM SLOVEM, JEDNOU VĚTOU

Hole in one?
Když už třípar, tak alespoň z 200 metrů! Při tréninkové rundě na domovském hřišti naší univerzity v Greenwoodu.

Nejlepší dosavadní výsledek?
Opět při cvičné rundě – 63 ran (-9). V turnaji jsem párkrát přinesl výsledek -8 (v Čechách i v USA), pokaždé ještě jako amatér.

Největší amatérský úspěch?
V Americe se mi povedlo vyhrát Peach Belt Conference. Na domácí půdě jsem třikrát skončil na 2. místě na Mezinárodním mistrovství ČR (2009, 2013 a 2016).

Nejlepší profi umístění na české tour?
Na turnajích české PGA se mi zatím povedlo vyhrát dvakrát. Ten nejčerstvější titul je z letošního PGAC Strokeplay Championship na Slavkově.

Nejlepší profi umístění na ProGolf Tour, popřípadě na European Challenge Tour?
Na ProGolf Tour jsem skončil nejlépe na děleném 4. místě. Na Challenge Tour se mi povedlo ze čtyř startů projít třemi cuty.

Nejoblíbenější hřiště, které jste hrál?
Arcos Gardens ve Španělsku.

Nej hřiště, které jste ještě neměl možnost hrát?
Augusta National, kdo by tam nechtěl...

Talisman v bagu?
Nemám.

Jaké hole byste zvolil pro „turnaj tří holí"?
Záleželo by na hřišti, ale asi 3w, 6i, sw.

Využíváte maximum povolených holí?
V mém bagu najdete vždycky 14 holí. A kdyby se někdy v budoucnu zvedl jejich počet, budu za těch 15 jen rád.

Hrajete stále stejnou značku, nebo někdy „měníte stáj", protože konkurence vyšla se skvělým modelem?
Už asi od svých 15 let hraji značku Titleist a doteď jsem neměl důvod měnit.