Není rozhodčí jako rozhodčí. Samozřejmě platí, že všichni sudí napříč spektrem všech sportů, kde je arbitr třeba, dohlíží na to, aby vše bylo podle pravidel a v duchu fair play. Ten golfový to má v mnohém snazší než jeho kolegové například ve fotbale či ledním hokeji. I tak ale musí tu a tam řešit případy doslova spletité a vynášet nepříjemné i bolestivé verdikty. Michael Jon se řadí mezi golfovými rozhodčími mezi ty nejrespektovanější. Ostatně, patnáctou sezonu působí na Ladies European Tour, má za sebou dvacítku majorů a „pískal" i čtyři duely Solheim Cupu. Jaký je život rozhodčích na globální tour a jak se ke svému „řemeslu" dostal? Nejen o tom bylo naše povídání...

Začnu asi tím úplně základním, jak dlouho už se pohybujete na LET?

Začal jsem v roce 2012, takže letos, obrazně řečeno, kroutím už patnáctou sezonu.

Život golfového rozhodčího určitě není pro někoho, kdo má rád klid a víkendy strávené doma. Jak zvládáte ten kočovný život? Vlastně tak trochu jste jako bezdomovec...

Rozumím tomu, jak to myslíte, ale odpovím trochu víc zeširoka. Ze dvou pohledů. Ten jeden je hodně vážný, ten druhý už mnohem méně. Do roku 1990 jsem vlastně neměl vůbec cestovní pas. Takže, jakmile jsem ho dostal a soudruzi přestali dělat trable s tím, kdo může a kdo nemůže cestovat, jsem si tu možnost jezdit po světě začal ohromně užívat. A baví mě to do dneška, i když vlastně ani nevím přesně proč. A ta druhá věc, jako mladý jsem lyžoval a tehdy se k nám dostávaly, když to řeknu trochu s nadsázkou, pašované časopisy ze zahraničí, třeba až z Ameriky. A člověk tenkrát snil o tom, že jednou všechny ty věci a místa uvidí, ty příběhy zažije. A teď se mi to plní. Už patnáct let a pořád toho nemám dost.

Plní se vám to docela zvláštním způsobem, jako golfový rozhodčí. Napadlo vás, že si své sny budete plnit jako golfový rozhodčí?

Úplně na začátku určitě ne, ale asi budu muset v krátkosti vysvětlit, jak jsem se k tomu dostal. Byl jsem členem v Semilech a jednou jsem přišel do klubovny, kde seděli všichni ti staří psi. Nevím přesně, kdo z nich říkal, hele, příští týden je školení rozhodčích, tak kdo pojede. Těm starším se už nechtělo a jeden z nich, Jirka Pešta, asi už cítil, že ho to nebaví, prohlásil, že nejede a ať jede tady mladej. A ukázal na mě. To byly ještě časy, kdy se neodmlouvalo, a tak jsem jel. To byl nějaký rok 1992. Začal jsem se okamžitě učit pravidla, abych neudělal klubu ostudu.

Napadlo by vás tehdy, že se v téhle profesi posunete až tak daleko?

To ne, to opravdu ne. Tenkrát ne. Zkoušky jsem tehdy udělal hned napoprvé a svým způsobem mě to zaujalo. Hlavně to, jak do nás pravidla a vše, co s tím souvisí, tehdy tlačil Václav Janoušek. Chytlo mě to. Nejen to znát pravidla, ale jak je aplikovat, jak fungují a že vše má i nějaké souvislosti. Přiznávám, tehdy jsem to moc chtěl umět jako on. Tím to začalo, ale dalších deset let to pořád nebylo nic světoborného. Až do doby, než na Ypsilonce přišel výbor české PGA, že potřebují rozhodčího a že to mám jít dělat. Karel Vopička s Vaškem Janouškem poslali tehdy mě a Jirku Kubelíka do St. Andrews, abychom se posunuli na vyšší úroveň. A tam jsem najednou pochopil, že bych to mohl dělat. K tomu mám jednu zvláštní historku...

Tak sem s ní...

Možná si ještě pamatujete, když se na Casa Sereně hrála evropská seniorská tour. Seděli jsme na večeři, kde byl i proslulý rozhodčí Andy McFee. Sbíral jsem odvahu zeptat se ho, jestli by byla nějaká možnost dělat to s nimi za peníze. Když se naskytla chvilka, s velkým respektem jsem ho oslovil, aby se nezlobil, když se na něco zeptám. Jo, jasně, ptej se, odpověděl. Tak jsem se zeptal, jestli je nějaká šance, že bych mohl dělat rozhodčího za peníze pro European Tour. Byl vůči mně velice fér. Odpověděl mi, hele, makej na sobě ještě deset let a pak se uvidí. Řekl mi, k nám na centrálu vedou doslova kolony lidí, jedna ze severu, jedna z jihu a já nevím, z jakých dalších směrů, musíš ale ukázat, že tě to baví, že jsi schopný to dělat dlouhodobě a pořád na sobě pracovat. Pak na to třeba dojde. Měl mě tím motivovat, ale pro sebe jsem si tehdy řekl, aha, chápu, takže nikdy.

Přišla ale nabídka od Ladies European Tour. Jak jste se dostal na ženskou tour?

Na začátku byl docela kontroverzní moment. Ale řeknu ho... Byl jsem společně s Jirkou Kubelíkem na LET v Tálích, kde jsme v minulosti dělali i českou PGA Tour. A vždycky jsme při tom spoléhali na místní lidi v čele s Dodem Sotákem, na jejich místní znalosti a zkušenosti. Měli jsme tehdy hodně špatné počasí a oni nám dokázali říct, jak se dál vyvine. Byli jsme na šestnáctce a před sebou jsem viděl doslova černou zeď. Ne, že bych začal panikařit, ale hned jsem volal ředitelku turnaje, že je to špatný. Ona měla v kanceláři meteo systém, měla tam dva lidi, obrazovky skoro jako v NASA. Mluvila prý s nimi a nikde prý nic není. Na to jsem jí oponoval, že je to fakt za rohem, že je bouřka na spadnutí. Ještě řekla, že počkáme na další snímek z družice, ale v tu chvíli už křičela do telefonu okamžitě foukejte. Zmáčkli jsme trubky, stáhli jsme všechny ze hřiště, nikdo neumřel, ale nebylo to příjemný, protože bouřka se tenkrát přivalila zdola. Později za mnou přišla Zuzka Kamasová, která tehdy hrála na LET, za zády měla Anne-Lise Caudal, a řekla mi: potřebujeme tady lidi, jako jsi ty. Vím, jak dlouhé jsou fronty, ale něco s tím udělej. Takže jsem napsal mail člověku, který tohle měl na starosti, ten to poslal jinému a pak jsem dostal standardní odpověď, že jsem skvělý, možná i překvalifikovaný, že jsem hodně vysoko v pořadí a jakmile bude místo, že se ozvou. Taková ta klasická reakce, když ti slušně odpoví, že vlastně šance není. Ale pak mi zavolali v roce 2012, že potřebují rozhodčího do Německa a jestli jim pomůžu. Odpověděl jsem okamžitě, že na to nejde říct ne, když to chci dělat. V Německu si pak ke mně do buginy přisedla paní s dlouhým culíkem, ptala se mě na golf v Česku, na Kláru, na Zuzku... Povídali jsme si dvě hodiny a až pak jsem zjistil, že jsem měl na bugině šéfku sportovní divize. Asi jsem jí zaujal a také byl ve správný čas na správném místě. Takhle to začalo.

A už jste z toho nevycouval...

Ne, to vůbec. Ani jsem nechtěl. Vlastně mě to ani jednou za tu dobu nenapadlo. Byly různé doby, kdy tour strádala, ale opravdu mě myšlenky na odchod ani jednou nenapadly. Pořád mi to přijde jako skvělé. Jsi patnáct let mezi lidmi, kteří se obměňují, střídáš lokace, promotéry, hřiště, hráčky. Je to rozhodně poslední věc, která by byla nudná, nebo jednotvárná.

LET se ale za poslední roky výrazně změnila. Dnes je to globální tour, takže asi nemáte problémy s létáním?

Naopak, já létání miluju.

To jste spíš výjimka. Máte spočítané nalétané kilometry? A také třeba turnaje, hřiště?

Můj děda byl na takové ty domácí statistiky velký blázen. Vedl si sešity, kam zapisoval najeté kilometry skútrem a autem, spotřebu, kdo natankoval. Dneska se tomu říká kniha jízd. (smích) Asi jsem to po něm zdědil. Mám svůj excelovský sešit. Neřeknu to teď přesně, ale odhadem mám nalétáno přes 600 tisíc mil a necelých sedm set turnajů. Každý rok obletím zeměkouli minimálně jeden a půl krát. Loni jsem ji obletěl dvakrát a letos to asi bude ještě víckrát, protože přibyly další turnaje. Mám statistiku, jaké prize money byly a kdo vyhrál.

Pro golfisty platí, že na sobě musí neustále pracovat, aby byli úspěšní. Platí totéž i pro rozhodčí?

Není to tak intenzívní jako u hráčů, ale platí. I proto, že se pravidla neustále mění, když je potřeba. Jakmile přijde nová edice, tak do toho musíte jít naplno, protože není úplně dobré, když tě někdo zavolá a ty nevíš. Začínám každé jaro, nebo spíš už v lednu tím, že si přečtu definice, pak si čtu věci, které se hodně pravidelně a často stávají, abych tam neudělal nějakou minelu. Tohle nás už tehdy učil Václav Janoušek, že takhle bychom k tomu měli přistupovat.

Golfový rozhodčí je samozřejmě něco jiného než sudí ve fotbale nebo v hokeji. Existují ale v golfu jako ve fotbale a hokeji tzv. zlí muži? Nebo ve vašem případě spíš zlé ženy?

(smích) Jo, určitě existují. Ostatně, všichni jsme jen lidé. Nebudu ale jmenovat, protože bych chtěl tuhle práci ještě chvíli dělat. Řeknu ale jinou věc. Mám kamarády mezi hokejisty, ale hokej je doslova masakr v tom, jak strašně málo času tam rozhodčí mají na svůj verdikt. Proti nim jsem skoro na prázdninách. Něco se na hřišti děje, zavolají mě tam, přijedu tam, kouknu se na to a mám fůru času si rozmyslet, co řeknu. Mám obrovský respekt k lidem, kteří rozhodují v bouřlivém prostředí před skoro dvaceti tisíc diváky v O2 Areně na extralize. Ano, na majory nebo na Solheim Cup taky přijde dost lidí, ale je to jiné, statičtější. Vrátím se k otázce, ano, i tady jsou nepříjemní lidé, řekl bych protivní protivníci. Po patnácti letech je znám, vím o nich, takže když nastane nějaká problematická situace, kterou s nimi musím řešit, vím, že to bude hodně nepříjemné.

Může pak být udělení trestu v případě takové vyhlášené firmy třeba i zadostiučiněním?

Ne, to ne. Naučil jsem se, že pravidla platí pro každého stejně v každé vteřině, v každé minutě. Takhle jsme k tomu přistupovali už s Jirkou Kubelíkem. A nejenom na Czech PGA Tour.

Jak těžké je udělit trest?

Není to nikdy příjemné. Nejhorší jsou diskvalifikace, ale vždycky k tomu přistupuji s tím, co už jsem říkal před chvílí. Bez ohledu na to, kdo to je. Ostatně, při turnaji na Mauriciu jsem musel dát dvě trestné Sáře Kouskové. Nebo přesněji řečeno, udělala chybu a dostala dvě trestné rány. Tak to bylo. Ne, že jsem ji musel dát trestné. Nerozlišuji, nemám ani žádné předsudky, že téhle to můžu říct s úsměvem a u téhle bych asi měl uronit slzu. Pomáhá mi vědomí, že jsem tam od toho, aby hra byla fér, abych hlídal integritu pole, aby pravidla platila pro všechny stejně. To je zásadní pravidlo, že nerozlišuji jména, obličeje. Jen taková drobnost, proto raději nikdy nekoukám na leaderboard. Nebo ne nikdy, občas mrknu, když dohrají české holky, ale ve finálovém kole na leaderboard nekoukám. Ne proto, že jsem si to nařídil, ale proto, že mám čistší hlavu. Rozhoduješ podle pravidel a je ti jedno, jestli ten někdo hraje ten den šest pod a o vítězství.

Dá se říct, že golfová pravidla jsou téměř jako písmo svaté, nebo se někdy dají poněkud ohnout?

Pravidla jsou vytištěna černé na bílém, ale existují, jak tomu říkáme, šedé zóny. To jsou situace, kdy může být výklad rozhodčího volnější. To je asi tak nejlépe řečeno. Pak samozřejmě existují různé úlevové situace, kdy nás hráči zavolají a ptají se, zda mají úlevu, nebo ne. V takových situacích si musí člověk uvědomit, za co všechno zodpovídá a za kolik dalších lidí zodpovídá. Může být hráčka či hráč jakkoliv sympatický, ale musíte umět říct ne. Prostě ne. Další věc, kterou se člověk těmi roky učí, je to, jak to ne říkat. Není to jen o tom znát pravidla, ale musíte mít i nějaké emoční cítění, ne být na bodě mrazu. Ale zase ne, že se rozpláču, když dávám Sáře dvě trestné. Nicméně nějaký ohled na konkrétní situaci musím brát.

Sportovci mají své cíle, mety. Mají je i rozhodčí?

Mají, určitě mají.

Jaké se vám už splnily a jaké máte pořád ještě před sebou?

To je úplně skvělá otázka. Díky moc za ni. Když jsme byli před lety s Jirkou Kubelíkem vyslaní federací do St. Andrews, což bylo v roce 2007, všechno jsme tam hltali. A potkávali najednou naživo lidi, kteří pro nás byli obrovskými vzory. Nezapomenu, když jsme si po večeři povídali s Andym McFeem a Alanem Holmesem, což byl tehdejší předseda pravidlové komise. Ptali se nás, jestli máme nějaké své golfové sny. Řekl jsem jim, že jednou v životě bych chtěl „pískat" turnaj, kde budou televizní věže, druhé přání bylo, abych mohl dělat turnaj na modré bugině bez střechy, které měly a dodnes mají na European Tour, a třetí neskromné přání bylo, že bych si jednou chtěl vyzkoušet Ryder Cup.

A jak to dopadlo?

Tohle se stalo v roce 2007 a my jsme o rok později měli na Kaskádě Grandfinále s přímým přenosem a měli jsme tam i televizní věže. V roce 2009 jsem pak seděl na modré bugině v Čeladné na turnaji European Tour. Říkal jsem si, tak už jen ten Ryder Cup. Tehdy v St. Andrews mi na to Andy McFee řekl, že na sobě musíme pracovat a že možná bude v Česku jednou turnaj European Tour a my tam u toho budeme. To se vlastně naplnilo. Místo Ryder Cupu jsem v roce 2015 dělal svůj první Solheim Cup a v dalších letech přidal další. Myslím, že to Ryder Cup docela nahradilo.

Když se bavíme o Ryder Cupu. Nelákal nebo neláká vás přestup k mužskému golfu. Nebo je LET místo, kde jste se našel?

V podstatě pokaždé, když jsem se potkal s lidmi z European Tour nebo Challenge Tour a pracoval jsem s nimi, tak jsem jim hned říkal, že kdyby se náhodou objevil volný flek, ať mi dají vědět. Bylo to docela intenzívní v době, kdy jsem byl na LET zhruba tak čtyři roky, protože těch týdnů, které mi tehdy LET dávala, nebylo mnoho. Rozdíl je ale v tom, že rozhodčí na LET nejsou zaměstnaní. Jsme všichni fakturanti, zatímco na European Tour pracují na zaměstnanecké bázi. To je z hlediska životního standardu lepší věc, ale na druhou stranu, a to říkám pořád, je pro mě systém LET ohromně motivační. Zažil jsem na tour fůru věcí, ale největší motivací je, že ráno vstaneš, nikdy nezaspíš, jdeš do toho na sto procent. Když ne, tak se za tebe najde někdo, kdo pojede na sto procent. Ne, nesoutěžím s ostatními lidmi, jsem hrozně rád, že můžu být týmový hráč. Nesoutěžím s ostatními, jestli udělám víc turnajů a lépe, ale vždycky chci odevzdat to nejlepší. A být schopný to dělat ještě pár dalších let.

Co třeba golfový olympijský turnaj?

Hrozně moc jsem to chtěl. Zkoušel jsem to, nějakým způsobem jsem o tom i jednal, ale ta šance je hodně malá. Ale určitě bych chtěl jednou olympiádu zažít. Takže spíš přemýšlím o tom, že až budu v důchodu, že si olympijské hry zařídím soukromě jako dobrovolník.

Jak velký rozdíl je mezi LET z doby, kdy tam hrála jen Klára Spilková, a dneškem, když pravidelně nastupuje šest sedm českých hráček?

Obrovský, grandiózní. V době, kdy jsem začal pískat, tak tam Klára hrála teprve rok. Měli jsme k sobě hodně blízko, znal jsem ji už dlouho předtím a i ona byla ráda, že je tam někdo z Česka. Měli jsme tam ještě Ditu Kálmanovou, která pracovala jako fyzio, takže jsme byli na LET tři Češi. Poté se Klára přesunula do Ameriky na LPGA, takže jsem tam byl dlouho sám. Nijak sice osaměním netrpím, ale když se začalo českým hráčkám dařit, byl jsem za to rád. Dneska je to úplně boží. Mám z toho obrovskou radost.

Jak taková společnost na člověka působí? Máte třeba i pocit, jako když omládnete?

Můžeme tomu tak říkat. Vlastně tak trochu ano. Dneska je to i důvod, proč už nijak neusiluji o přestup na mužskou tour. To proto, že mi tady nic nechybí. Po patnácti letech jsem „senior staff", mám možnost učit lidi to, co jsem se během let naučil já sám. Mám spoustu rozhodovacích pravomocí, ale zároveň i velkou odpovědnost. To v první řadě. K tomu fůru skvělých českých hráček, s nimiž zažije člověk i spoustu legrace. Je to radost.

Vzpomenete si na nějaký svůj nejtěžší verdikt, který jste musel udělat? Takový, že to bolelo i vás?

Bylo jich docela dost. Ale přijít musel, protože došlo k porušení pravidel. Začal bych jedním, který může tak trochu působit, že se udál na akci okresního formátu. Ale tak to není. Kdysi jsme hrávali českou PGA Tour a hrál na ní i Daniel Kraljič ze Slovinska. To je i dnes pro mě absolutní golfový gentleman. Jeho chování, vystupování a přístup ke golfu byly takové, že jsme na něj vždycky koukali jako na zjevení. Stalo se to v době, kdy se začaly vyrábět vozíky, na kterých byly krokoměry, a R&A vydalo jasné rozhodnutí, že je to zakázaná věc a že to musí být zakryté tak, aby kryt nešel sundat a krokoměr se nedal při hře použít. Hrálo se na Kaskádě, stáli jsme s Jirkou Kubelíkem u jamky, ke které docházel právě Dan. Něco nacvakal na vozíku a poslal ho směrem k nám. Vozík dojel asi třicet metrů až k nám, museli jsme ho dokonce chytnout, aby nepřejel dál. Jirka se na vozík podíval a říká: Ježíši Kriste. Zkrátka neměl zakrytý krokoměr. Neměli jsme to srdce mu to říct hned, nechali jsme ho dohrát kolo, až potom jsem mu oznámil: Hele, Dane, moc mě to mrzí. Je nám to strašně líto, ale musíme tě diskvalifikovat. On z toho byl úplně špatný. Říkal nám: Hraju golf skoro padesát let, nikdy jsem nebyl diskvalifikovaný, vždycky jsem si moc zakládal na tom, že jsem pravidla znal a dodržoval je. Úplně se zhroutil. Ještě druhý den nám z toho bylo špatně. Bylo to hodně nepříjemný.

A na LET?

I tam se toho odehrálo docela dost. Asi nejtěžší moment jsem zažil na Lacoste Ladies Open de France. To byl turnaj s hodně limitovaným polem a hrála tam opravdu hodně talentovaná hráčka. Bylo jí v té době teprve čtrnáct. Byla zima, hodně se na nějakých jamkách čekalo. Nebylo to zkrátka optimální. Tehdy jí kedil tatínek a doprovázela ji její trenérka. Během kola si hráčka postěžovala, že je jí zima, a tak jí trenérka poradila, aby si při čekání zašvihala takovým tím cvičným prutem a zahřála se. Jenže za to byla tehdy rovnou diskvalifikace. Stačil jeden švih. Bylo to druhý den turnaje, byla na nějakých minus čtyřech a byla v top 20. Stala by se zdaleka nejmladší hráčkou, co kdy udělala na Lacoste Open cut. Všichni ji měli rádi, ale já jí musel říct, že končí, že jde ven. Vzal jsem si na pomoc ředitele turnaje a ta scéna byla příšerná. Ona se začala hroutit, pak se probrala a začala křičet na svého tátu, že za to může on. Nebylo to hezké. Ale jinak to udělat nešlo.

Je nějaké golfové pravidlo, které byste jako dlouholetý a zkušený rozhodčí změnil?

Je. Ale ještě předtím musím říct, že změny, které přišly v roce 2019 byly zpočátku označovány jako hrozná revoluce a spousta lidí tehdy tvrdila, že to je úplně v pytli, že už golf nikdy nebude tím, co býval, že ty změny nejsou dobré. Dneska se ale ukazuje, že to byl skvělý krok, že se ty změny povedly. Nicméně vadí mi dvě věci.

Jaké to jsou?

Začnu dropováním od kolene. Mluvil jsem o tom i s lidmi z R&A a oni mi vysvětlovali, že mají studii, že tahle výška ještě zaručuje nějakou náhodu, ale eliminuje opakované dropy z doby, kdy se míček spouštěl od ramene a pořád se někam odkutálel. Jenže lidi mají občas fyzický problém, tak jsem se ptal, proč třeba nenechat koleno jako minimální výšku, prostě koleno a níž už ne, ale jinak si dropuj, jak chceš. Pro lidi, co mají problémy s koleny či se zády, by to bylo vyřešené. Ale na to, abych něco takového prosadil, jsem malý válec. (smích)

A ta druhá věc?

To je něco, o čem jsem dřív nepřipouštěl ani diskusi, ani slovo. A to jsou řízky a úlevy od řízků na ferveji. Prostě jsem vždycky zastával názor, že nějaký prvek náhody musí zůstat zachovaný, aby nebyl golf sterilní. A taky aby něco nutilo lidi se správně chovat. Loni jsme ale přijeli do Švédska, hrálo se na skvělém hřišti a tím pádem bylo celé léto doslova pod palbou, takže ferveje byly rozsekané na padrť. Vyjel jsem před začátkem turnaje na hřiště a viděl jsem, že v našich dopadových zónách je tráva jako ementál. Normálně nesnáším povolené stavění, ale tehdy jsem přijel za ředitelem a chtěl jsem, aby bylo stavění povolené. On, přestože je spíš orientovaný na stranu hráček, aby byly spokojené, koukl na nebe, které bylo modré, bylo 22 stupňů, pak koukl na mě a zeptal se proč. Vzal jsem ho na jedničku, viděl to a bylo hned jasno.

A ta změna pravidel?

Mám kamaráda Petra Radu, který hraje golf už roky a je taky R&A certifikovaný rozhodčí a ten říká, hele, já bych povolil stavění jako normální pravidlo. A když budeš chtít velký turnaj, aby to bylo echt náročné, tak ho zakážeš. Já se mu ještě před třemi roky smál a říkal, že je to blbost. Ale tím, jak se hra posunuje, tak jsem najednou zjistil, že kdyby se jako normální pravidlo zavedlo stavění, tak se tím vyřeší i ty řízky. Nemusíš řešit, který řízek ještě ano a který už ne, kdy je to čerstvá díra v zemi a kdy je už skoro zarostlý. Pokud by bylo povolené stavění, je to vyřešené raz dva. Takže jsem tuhle myšlenku začal podporovat, ale těžko říct, jestli ji někdo vyslyší. Jak už jsem říkal, na to jsem malý válec a není nás mnoho.

Co byste jako golfový rozhodčí ještě chtěl zažít?

Asi ten Ryder Cup. Ale ono už je toho vlastně docela málo. Ryder Cup a olympijské hry. Z těch původních snů mám za sebou 20 majorů. S tím se pojí největší zážitek, když mi LPGA dala na starosti setup jedné devítky na Evianu. To mám rád. Připadám si tak trochu jako stvořitel. Dostanu na starost hřiště, ráno se podívám na předpověď a snažím se vymyslet nastavení, aby to bavilo toho, kdo hřiště hraje, aby to bylo zajímavé pro diváky na hřišti i v televizi. Aby se hrály hezké výsledky, ale aby nebylo hřiště až moc lehké. Do toho musím zakomponovat faktory jako vítr, počasí. Není to ani primitivní záležitost, ani věda, ale baví mě to. Pak se jen díváte, jak pozice jamek fungují. Na Evianu se mi podařil setup na osmičce tak, že jsem tam měl tři hole-in-one za jeden den. Byl to ode mě úmysl. Setup na Evianu byl zatím asi nejvíc, čeho jsem profesně v téhle konkrétní disciplíně dosáhl. K tomu samozřejmě musím připočíst těch 20 majorů plus Solheim Cupy. Jeden sen ale přece jen ještě mám. A je možná víc dosažitelný než Ryder Cup a olympijské hry. Rád bych si zapískal další ženský major nebo mužské The Open. Od nás už Open pískali Aleš Libecajt a Luboš Klikar. Tak třeba někdy...

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Michaela Jona
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2026

MICHAEL JON STRUČNĚ V ČÍSLECH
(po turnaji LET na Mauriciu)

·       647 odpískaných turnajů celkem

·       344 profesionálních

·       183 na Ladies European Tour

·       20 majorů (11 Women's Open a 9 Evian)

·       4krát Solheim Cup

·       10 809 „nasázených" PIN pozic

·       659 tisíc nalétaných mil

·       4,512 miliardy korun na prize money