Podle společenských pravidel se v případě dámy o věku nemluví. To ale neplatí u mladé dámy, které je teprve 26 let. Klára Kuchařová toho za necelé tři dekády svého života stihla víc než leckdo za celý život. Bez nadsázky. Stihla se propracovat mezi nejlepší české amatérské golfistky, vystudovat bakaláře nejprve ve Velké Británii a poté ještě za oceánem v USA. A přitom byl jejím průvodcem stále golf. A je i nyní, kdy se stala „druhou ženou" na LET Access Series. Oficiálně zní její funkce tournament administrator. Co se pod tím skrývá? Nejen to nám Klára prozradila...

Začnu trochu víc ze široka. Jak jste se ke golfu dostala?

Díky starší sestře v devíti letech. Hráli jsme dřív celá rodina tenis, ale sestra s tím někdy v šestnácti sedmnácti sekla, s podmínkou, že musí dál sportovat. Vybrala si golf a já prostě chtěla dělat to, co starší ségra. Takže tenis šel taky stranou a začala jsem s golfem. Ze začátku jsem trénovala s Alanem Babickým ještě v Čechii, potom jsem přešla do Mstětic, kde už jsem začala hrát víc závodněji pod dozorem Lukáše Hroudy a Petra Mrůzka a nakonec jsem přešla na Černý Most. To už jsem hrála docela dobře i nějaké turnaje v rámci Česka a občas vyjela i za hranice.

Čím si vás golf získal? Přece jen ve srovnání s ním je tenis víc akční.

Tenis mě bavil, protože jsem jako dítě pořád někde lítala. Ale co vím od rodičů, trenéři měli tehdy připomínky, že neumím moc běhat. Takže když jsem začala hrát i golf, vyslechla jsem si i narážky, že jsem typické golfové dítě na tenisu – odpálím míček a koukám, kam letí. Všichni kolem mě nakonec usoudili, že golf pro mě bude lepší. Získal si mě i tím, že se někdy v mých jedenácti nebo dvanácti letech sešla ve Mstěticích dobrá parta dětí a rozuměli si i rodiče. Golf je sice pořád individuální sport, ve kterém odpovídáte sami za sebe, a věděla jsem, že to nebudu nikomu kazit a nikdo to nemůže kazit mně, ale zároveň jsme byli skvělá parta, se kterou jsme jezdili na tréninky, na turnaje, na soustředění. Tak asi tak.

A samotná hra vás oslovila čím?

Golf je prostě zajímavý sport. Někdy mi to třeba týden nešlo, pořádně jsem se netrefila do míčku a říkala si, co tady vlastně dělám. Ale pak přišla dvě skvělá kola a najednou to šlo. Líbí se mi ta nevyzpytatelnost a neopakovatelnost. Vlastně nikdy nevíte dopředu, jak se vám bude dařit. A taky jsem se díky golfu naučila spoustu věcí jako trpělivost, přístup ke hře, profesionalita. A navíc se hraje v přírodě a je to zdravý sport.

Kdy jste začala brát golf opravdu vážně?

Právě ve Mstěticích. Povedlo se mi tehdy vyhrát celoroční túru US Kids. Ani nevím, jestli se to ještě hraje, ale tehdy to byla pro mě docela velká věc. Kvalifikovala jsem se tím na evropské mistrovství a musím říct, že mi to hodně otevřelo oči. Potkala jsem tam hráče a hráčky v mém věku z celé Evropy a viděla, jak vypadá závodní golf na téhle úrovni.

Logickým pokračováním amatérské dráhy bývá přestup mezi profesionálky. Co se stalo, že jste se vydala jinou cestou?

Dlouho jsem zvažovala, že půjdu do Ameriky na školu už v 18 letech a že se potom vydám na profesionální cestu. To mě drželo tak do 17 let. Hlavně v době, kdy jsem přešla na Černý Most a začala trénovat u Cliva Tuckera. Angličana, který v minulosti trénovat třeba i Graemea McDowella nebo holky na LET. Nakonec jsem se rozhodla jít do Anglie, ale už tehdy jsem tušila, že profesionální cesta pro mě nebude.

Přednost dostala škola a vzdělání?

Vybrala jsem si školu, která byla hodně vysoko hodnocená v žebříčku britských univerzit. Vždycky jsem chtěla jít studovat do zahraničí a Anglie byla taková příjemná destinace. Blízko k domovu a už jsem tam předtím několikrát byla. Taky jsem se na školu byla podívat a měli tam i dobrý golfový tým. Nakonec to ale nebylo takové, jak jsem si představovala. Když s odstupem času srovnám Ameriku a Anglii, tak to bylo nesrovnatelné a kompletně jiné.

V čem se to tolik lišilo?

Ve všem. Co se týče studia i golfu. V Anglii jsme každou středu hráli jamkovky proti jiné škole v rámci regionu. Měli jsme smíšené týmy, kluci, když se dohrálo, se sebrali a šli na pivo. Takže mě ten soutěžní závodní golf rychle začal opouštět. Snažila jsem se potom hrát aspoň turnaje v Česku, ale hra šla rychle dolů, když pořádně netrénujete. Naopak v Americe bylo prostředí doslova profesionální. V Americe je to v dobrém slova smyslu spíš střední škola – chodíte do školy pravidelně, profesoři se o vás starají, jsou tam pro studenty. A platí to i pro golf. Zpětně jsem si říkala, že kdybych šla rovnou do Ameriky, možná bych pokračovala v golfové kariéře.

Kolik let jste strávila v Anglii?

Studium trvalo čtyři roky. Studovala jsem média a film, ale spíš to byl obor sociologie, takže hodně teoretické. Dva roky jsem normálně studovala, ve třeťáku jsem si v prvním semestru našla stáž u českého Golf Digestu, takže jsem poprvé nakoukla do médií, druhý semestr jsem šla do USA na výměnný pobyt a ve čtvrťáku jsem se vrátila a dodělala bakaláře.

Pak jste ale ještě vyrazila na studia přece jen i do Ameriky?

Ta myšlenka vznikla během mého výměnného pobytu. Sešly jsme se tenkrát v Arizoně tři Češky a já dostala nabídku dělat asistentku kouče golfového týmu. Tehdy jsem váhala, co dál, tak jsem do toho šla. Všechno se tím změnilo a místo, abych si dělala magistra, udělala jsem si druhého bakaláře. Do toho ještě vstoupil covid, takže jsem byla půl roku doma.

Hrát golf profesionálně, to ne, ale u golfu jste evidentně chtěla zůstat?

Přesně tak. Golf se mi hodně dostal pod kůži. V Anglii jsme si museli golfový tým řídit sami jako studenti, a tak abychom měli možnost hrát, musela jsem se o to sama postarat, dávat vše dohromady. Když jsem měla před sebou stáž, vůbec jsem nevěděla, kde začít, kde hledat. Napsala jsem na pár míst a vyšla mi stáž v Golf Digestu. Mezitím jsem napsala reportáž z Czech Masters a pak se mi ozval Petr Halaburda z České golfové federace. To už byl další semestr a já byla v Americe. Zkusila jsem pár článků, a hlavně si mě Petr vzal pod svá křídla, dal mi veškerou průpravu. Mohla jsem si turnaje nejen zahrát, ale také rovnou o nich psát. To bylo fajn. Začalo mě to bavit. Pomáhala jsem i s projektem Se školou na golf, to ale ještě nebyl zdaleka tak rozjetý jako teď.

A jak došlo k vašemu „přestupu" na LETAS?

Když jsem byla předposlední rok v Americe a měla před sebou poslední studentské léto, řekla jsem si, že bych ho mohla využít trochu produktivně a sehnat si nějakou práci, která by mě bavila. Napsala jsem Michalu Jonovi, který dělá na LET rozhodčího, jestli náhodou neví, komu poslat CV. Dal mi kontakt na personální a měla jsem štěstí, protože zrovna hledali člověka do media týmu. Mně se tam líbilo a já se líbila jim. A ocitla jsem se na LET.

A jak vypadalo pokračování?

Dělala jsem tehdy LET i LETAS, ale taky jsem byla třeba úplně sama na Evianu, na majoru. Byla jsem z toho trochu vyklepaná, ale byla to skvělá zkušenost. Tím, jak jsem pokrývala i LETAS, hodně jsem se sblížila s ředitelkou tour Španělkou Anou Larranetou. Sedly jsme si lidsky i profesně. Když jsem odcházela, zeptala se, jestli se nechci vrátit po dokončení studia v Americe. Tehdy jsem ještě nevěděla, zda třeba nezůstanu v Americe, ale když jsem se vrátila, šla jsem do toho.

Takže letos jste součástí týmu LETAS. Kolik vás tam je?

Dvě. Ředitelka a já. Letos nám ale dorazí posila a také máme velikou podporu od týmu LET.

Jaká je ve druhé evropské ženské golfové lize vaše náplň práce?

Vždycky odpovídám, že všechno. Oficiálně je moje funkce tournament administrator, ale dělám všechno od členství hráček, komunikace s hráčkami přes přihlášky na turnaje až po komunikaci s promotéry. Zkrátka, aby vše fungovalo, jak má. Zase jsem trochu ustoupila od psaní, teď je to zase mnohem víc manažerská práce. A musím říct, že mě to moc baví.

Co všechno máte takříkajíc na triku? Řešíte třeba i ztráty golfové bagáže?

Víceméně ano. Řešíme všechno možné, co nastane. Holky se na nás obracejí skoro se vším. Takže když některé hráčce nepřijdou hole, hledáme možnosti, jak ji zajistit náhradní, třeba z místního pro shopu. Hráčky na nás koukají jako na instanci poslední záchrany.

Skoro by se chtělo říct, že jste se stala takovou jejich mámou. To ale vzhledem k vašemu věku moc nesedí...

Spíš jsem taková jejich starší ségra, i když některé hráčky jsou starší než já. Máme ale hezký vztah. To spíš Ana je pro ně taková máma.

Zažila jste i atmosféru turnajů LET, pracujete pro LETAS. Jak velký rozdíl je mezi první a druhou ligou?

LET je elita, první liga. Tam už jsou opravdu ty nejlepší hráčky, které si jdou za jednou věcí. Na LETAS je to větší mix. Jsou tam skvělé amatérky, které jsou teprve na prahu kariéry a o profi dráze teprve přemýšlejí. Jsou tam starší hráčky, které se vrací třeba po zranění nebo mateřské. Líbí se mi být u toho, prožívat s nimi jejich příběhy a být jim schopna pomoci.

Jaké to je být první Češkou ve vedení LETAS?

Vlastně mi to ale pořád ani nějak nedochází, že řídím všechny ty anglické, španělské a další hráčky, které za mnou chodí s žádostí o radu a o pomoc. Jo, je to skvělé.

Měřeno golfovou proslulostí je Česko pořád tak trochu spíš „rozvojovou" zemí. Na druhou stranu už máme vítězky na LET Kláru Spilkovou, Janu Melichovou nebo skvělou Sáru Kouskovou, která ohromila loni na LETAS. Získal díky tomu český golf větší respekt?

Myslím, že ano. Nepřicházím sice s hráčkami na LET až tolik do kontaktu, ale na LETAS se díky Sáře hodně lidí dozvědělo o tom, kde je Česko. Osobnost Sáry k tomu hodně přispěla. A když se ptají, jestli máme hráčky i na LET, říkám jo, máme tam letos pět hráček s kartou. Sára udělala českému golfu neuvěřitelnou reklamu a věřím, že na LET v tom bude pokračovat. Jsme vidět i z pohledu promotérů turnajů. Ten, který se hraje v Česku, se řadí k těm lepším. Za posledních deset let vidím změnu. Pozitivní. A je to příjemný pocit.

Sama jste golf dlouho hrála, nemáte někdy svrbění rukou? Být radši na hřišti než v kanceláři?

To se mi stává každý týden. Pak si jdu párkrát zahrát a řeknu si fajn, dobrý, pro srandu, ale vrátím se k tomu, co mi jde lépe. Samozřejmě hlavou někdy proběhne takové to „co by kdyby". Jenže pak vidím na tour hráčky, s jakou lehkostí hrají. Mám teď svůj profesionální pracovní život a golf šel stranou.

Jak dlouho musí člověk dilema, že se vydá touhle cestou, a ne zrovna touhle, v hlavě obracet?

To není o jednom rozhodnutí. Je to spíš spojené jedno s druhým a záleží na životních situacích. To, že chci do zahraničí, to už jsem věděla někdy ve 13 letech. Tehdy jsem chtěla hrát golf. Pak mě ale cesta vždy zavedla na nějakou křižovatku a vlastně dovedla až sem. Na začátku bych si sama určitě neřekla, že tohle bude ten cíl. Spíš mě k němu ta cesta dovedla. A musím říct, že k dobrým věcem.

Pro rok 2023 je už známý turnajový kalendář LETAS. Kolik času strávíte doma a kolik na cestách?

Máme letos oficiálně sedmnáct turnajů, ale může se stát totéž co loni, a ještě nějaký turnaj přibyde. Ale sedmnáct turnajů znamená sedmnáct týdnů mimo. Loni jsem třeba nebyla na turnajích ve Švédsku, které si tamní federace organizovala sama, ale snažíme se s šéfkou Anou, aby naše stopa byla na všech turnajích. Takže to bude letos asi trochu náročnější. Většinou letím den před cvičným kolem nebo v den cvičného kola, pak je pro-am a tři soutěžní kola. Takže pět až sedm dní podle toho, jak to letí.

Nemáte problémy s létáním?

Ani trochu. Létání miluju a jsem na letišti jako doma. Užívám si to. I když... Když vidím hráčky s těmi kufry a golfovými travel bagy, které doma nebyly měsíc a jedou v zápřahu turnajového kolotoče, navíc třeba prší a je mizerné počasí, tak jim ani trochu nezávidím. To by mě na profi golfu asi odrazovalo. V tu chvíli blahořečím rozhodnutí, že dělám, co dělám. Jezdím jen s malým kufříkem, hodinu před odletem prolétnu kontrolu a jsem skoro v letadle.

Jak často se dostanete sama na golf?

Během sezony, ač to zní možná paradoxně, fakt málo. Loni na turnajích jsem si odpálila jen pár míčků. Když jsem ale doma, třeba i jen na tři dny, snažím se dostat na hřiště. Přednost má ale většinou rodina. Naštěstí ale rodiče oba hrají golf, takže je to jednoduché. Vyrazíme na golf společně. Třeba Vánoce trávíme už tradičně na golfu ve Španělsku. To je pro mě ten nejhezčí dárek.

Takže být obklopena golfem se stále neomrzí?

To určitě ne. Když skončila loni v říjnu na LETAS sezona, začala jsem v Česku chodit na golf, co to šlo. Třeba jen devět jamek, ale co nejvíc. Začala jsem dokonce i trénovat. A pak jsem jela s našima do Španělska. Každý den na golfu, hezky pěšky s vozíčkem, 20 stupňů, pro mě ideál. Hodně mi hráčky říkají, že jsem blázen. Já říkám, že ne, že vy hrajete celý rok, ale já ne. Jen koukám a svrbí mě ruce.

Teď jste jednou ze dvou osob, které řídí LETAS. Je to práce, která vás naplňuje stoprocentně, nebo nosíte v hlavě už další plán?

Chci pokračovat. LETAS a český golf mají jedno společné – jsou na velkém vzestupu oproti předchozím rokům. A je fajn u toho být. Mám to z první ruky a chci u toho být co nejdéle. A vidět, kam až to doputuje, a třeba tomu i svým dílem trochu pomoci. Vidím to na několik let, ne třeba jen na rok. Baví mě to a může to být i moje vysněná práce. Jo, samozřejmě přemýšlím i o tom, co dělat dál. Ale to jen okrajově. Teď si chci vybudovat nějakou pozici a něčeho dosáhnout.

Převzato z časopisu Golf 1-2/2023
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Kláry Kuchařové

 
Nejlepší výsledek na kolo?
Bylo to v Americe, tuším ve Phoenixu. Byl to pouštní golf. Zčistajasna jsem zahrála -4. Tehdy jsem hrála jen individuální soutěž, takže se to nepočítalo do týmových výsledků. Kouč z toho nebyl nadšený.

Hřiště, které vás uchvátilo?
Asi Evian, i když jsem na něm nehrála. Je nádherné, ale zároveň z něj jde strach. Ale máme krásná hřiště i doma v Česku. Pro mě Černý Most, Karlštejn a také Panorama Kácov, kde se letos bude hrát LETAS.

Vysněný flight?
Myslím, že jeden flight by nestačil. Vždycky moc ráda hraji s rodiči, ségrou a kamarády. Když ale zajdu do profesionálních sfér, tak bych si ráda zahrála se Sárou Kouskovou a sestrami Kordovými.