Když se všechno sejde ve správný čas a na správném místě, může z toho být den s velkým D. Přesně takový Jana Melichová prožila téměř před rokem na turnaji Tipsport Czech Ladies Open v Berouně. Do podniku „první evropské ligy" vstupovala ještě jako amatérka, s odhodláním umístit se nejhůř do patnáctého místa. Ukázalo se, že to byl hodně skromný cíl. Z Berouna totiž odjížděla jako vítězka turnaje LET. A s vědomím, že se hodně věcí změní. Co všechno a jaký to byl golfový rok, i o tom jsme si s 26letou českou golfistkou povídali.

Vrátím se skoro o ten rok zpět, do Berouna. Před turnajem jste říkala, že budete spokojená s umístěním do 15. místa, ale nakonec z toho bylo senzační vítězství. Dá se říct, že to byl bod zlomu ve vaší golfové kariéře?

Rozhodně ano. Naplnilo se to, k čemu jsem dlouho směřovala. Byl to jeden z mých velkých cílů vyhrát na Ladies European Tour. Akorát jsem opravdu nečekala, že to přijde tak brzy, ještě v okamžiku, kdy jsem stále byla amatérkou. Ani jsem vlastně neměla čas se sžít s prostředím na tour a už jsem měla na kontě vítězství. Byl to velký šok, ale příjemný.

Na jedné straně senzační úspěch, obrovská radost, na druhé jste musela ale hodně rychle řešit, co dál?

To je pravda. Hned po vítězství přišla naprostá euforie, ale vlastně ještě ten samý den do půlnoci jsem se musela rozhodnout, jestli hned další týden pojedu na další turnaj LET, kam jsem se díky výhře v Berouně kvalifikovala. Z toho plynuly i další moje kroky, především přestup k profesionálkám. A taky mě čekalo několik telefonátů a omluv. Musela jsem zavolat na Českou golfovou federaci, že nepojedu na mistrovství světa, ani do Ameriky na univerzitu. Musela jsem také jet na úřad a založit si živnost kvůli přestupu k profesionálkám. Bylo toho docela hodně, trochu i stres, takže jsem ani neměla čas si vítězství víc užít a vychutnat. Ale také zpracovat to, co se vlastně stalo.

Bylo to pro vás složité rozhodování, zda zůstat ještě amatérkou, nebo se stát profesionálkou?

Trochu jsem váhala, ale ne příliš, ani ne dlouho, protože to byla jediná správná cesta. A to vzít kartu na LET, přejít k profesionálkám a hrát na tour. Jen jsem musela své rozhodnutí oznámit několika lidem. Měla jsem původně v plánu ještě se na jeden semestr vrátit na univerzitu do Ameriky a v rámci toho se připravit na Q-School, ale to tím vítězstvím odpadlo. Takže jsem zavolala koučce, že už nedorazím. A v podobném duchu jsem oznámila totéž i federaci.

Našel jsem ve vašem medailonku, že vaším golfovým snem bylo dostat se na LET nebo LPGA. Takže máte vlastně už splněno. Co bude následovat?

Pořád je o co hrát. Příští rok jsou olympijské hry a o jedno místo se asi budeme prát já, Sára Kousková a možná i další holky jako Tereza Melecká nebo Kristýna Napoleaová, zatímco Klára Spilková už má místo pro Paříž asi jisté. Nebo si to aspoň myslím. Olympijské hry jsou pro mě aktuálně tím největším cílem, ale kromě toho chci, aby se mi co nejvíc dařilo na LET. A pak se uvidí. Samozřejmě, nosím v hlavě i to, že chci jednou zkusit Q-School o LPGA. Strašně ráda bych se měřila se světovou špičkou. A ta hraje v Americe. Také je tam i více peněz. Ale tohle je spíš jeden z mých dlouhodobých cílů.

Vrátím se ještě jednou do Berouna o rok zpátky. Co se honí člověku hlavou, když stojí na odpališti poslední jamky a má na dosah senzační a vytoužené vítězství?

Popravdě si to do detailu nepamatuji. To, co vím, že to byl neuvěřitelný stres, že ho ani nedokážu popsat, ale zároveň jsem se udržela v klidu. A nejen na poslední jamce, ale v průběhu celého finálového kola. Hlavně na druhé devítce. Ani to dodnes nechápu, jak jsem se v takovém klidu dokázala udržet, protože se znám a vím, jak stres a nervozita dokáží ovlivnit moji hru. Pro mě tehdy byla klíčová sedmnáctka. Na ní zahrála Nicole (Nicole Broch Estrup, pozn. red.) birdie po patu z dvou a půl metru, mě čekal takřka identický pat, ale o metr blíž jamce. Věděla jsem, že musím dát, abych udržela vedení o jednu ránu. Bylo to zvláštní, jako v nějakém transu. Pat jsem proměnila a pak už jsem věděla, že osmnáctku zvládnu. Bylo to zvláštní. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem si byla jistá, že to dám.

Co je v tak vypjatých chvílích pro vás nejtěžší ukočírovat? Psychiku, ruce, hlavu nebo všechno dohromady?

Je to všechno navzájem propojené. Jedno tělo. Hlava všechno ovládá, ruce, myšlení. Největší problém ale bývá hlava. V golfu jsou i dlouhé přechody a mezi ranami míváte někdy spoustu času si představit všechny možné scénáře, které mohou nastat. Udržet vnitřní klid je úplně klíčový aspekt hry.

Existuje na to nějaký recept? Třeba povídání s kedíkem nebo ostatními hráčkami a třeba i o něčem jiném než o golfu?

Tohle je strašně individuální a každý hráč to má nastavené úplně jinak. Znám hráčky, které si rády povídají s kedíkem nebo s dalšími hráčkami. O blbostech, prostě jen udržují pohodu a snaží se nemyslet na hru. Já se spíš uzavírám do takové své bubliny a nevnímám nic z toho, co se děje kolem. Ale mám i jinou zkušenost, když jsem hrála velký turnaj Aramco v Saúdské Arábii. Byla tam spousta skvělých golfistek a byla jsem hodně nervózní. Měla jsem ale výborného kedíka, bavili jsme se o všem možném, což mi pomohlo. Úplně jsem na nervozitu zapomněla. Vyzkoušela jsem si oba způsoby, ale pořád nevím, co mi vlastně vyhovuje víc. Pořád tak trochu hledám.

Beroun byl bodem zlomu ve vaší kariéře, ale jak moc se od té chvíle změnil váš golfový život?

Poměrně dost. Zvlášť, když se na to podívám zpětně.

Tak se podívejte...

Když jste amatér a hrajete čtyři roky za univerzitu, tak je to pro vás pořád trochu víc zábava než povinnost. I když i na univerzitě se nadřete, protože tvrdě trénujete a k tomu děláte školu, což není úplně snadné. Pak se vrátíte na léto domů a hrajete golf celé léto. Doma, v Evropě i ve světě. Žádné prázdniny. Musím ale říct, že od okamžiku, kdy jsem se stala profesionálkou, jsem na golf začala nahlížet jinak. Jako na něco, čím se živím, a čím lépe budu golf hrát, tím lépe se budu mít. A taky mám pocit, že jsem dost dospěla.

Nemůže ale to vědomí, že se golfem živíte, vytlačit ten prvek zábavnosti? To, že je to sport, který vás baví a máte ho ráda?

To si popravdě nemyslím. Pokud se člověk nezadrhne na tom, že bude pořád myslet jen na to, že teď musím zahrát tolik, abych si vydělal tolik a mohl jet na tenhle turnaj. Ano, můžou být i takoví hráči, kteří to dělají, ale člověk se nesmí moc obklopit myšlenkami o penězích a že je to vaše živobytí. Když se pak nedaří, třeba i delší dobu, může to mít na hráče strašný dopad. Na jeho psychiku a sebevědomí. I proto je hodně důležité, když kolem sebe máte skvělý tým, sponzory a nemusíte řešit, jestli budete mít na chleba. Díky tomu si můžete hru pořád užívat.

K týmu a zázemí se ještě vrátíme. Mluvila jste o změnách. Byla některá z nich taková, že vás zaskočila a prala jste se s ní?

Je fakt, že když jsem si šla dělat živnostenský list, moc jsem netušila, o co vlastně jde. Pomáhala mi s tím rodina mého přítele. Radili mi, jaké kroky mám udělat. I tak, když jsem žádala o živnosťák, neměla jsem moc ponětí, o co vlastně žádám. Věděla jsem, že si mám požádat o volnou živnost, ale nevěděla vlastně proč. (smích)

Když se za rokem 2022 ohlédnete, jaký byl?

Především se během toho roku hodně stalo. Dokončovala jsem univerzitu v Americe, na turnajích jsem se kvalifikovala i na finálového akce NCAA Regional i National, což je úplný vrchol univerzitní sezony. A měla jsem pochopitelně velkou radost z toho, že se mi podařilo takhle zakončit můj poslední rok univerzitní kariéry. Pak jsem se vrátila do Čech a za měsíc přišel Beroun. Pak už to šlo opravdu hodně rychle. Do konce sezony jsem stihla odehrát ještě nějakých deset turnajů LET. Bylo to pro mě nové prostředí, nezvyk, něco úplně jiného. Předtím jsem měla možnost hrát takové turnaje jen jednou za rok, a teď najednou každý týden. Dostala jsem se i na Open, takže to pro mě byla nádhera.

Spokojenost?

Určitě ano. Měla jsem radost i z toho, že jsem měla možnost dohrát už loňskou sezonu, abych se sžila s prostředím a nemusela se stresovat tím, že musím nahrát ještě nějaké body. Do letošní sezony jsem tak vstupovala s tím, že už vím, do čeho jdu. Navíc se mi hned na prvních turnajích roku dařilo. Díky tomu jsem si zahrála i na Saudi International. I tam jsem prošla cutem, i když to byl velký boj, ale zvládla jsem to.

Start do sezony dobrý, ale pak se to zadrhlo. Tři turnaje za sebou bez cutu. Co se stalo?

Už toho bylo asi hodně. Dva měsíce v kuse jsem cestovala z jednoho turnaje na další, doma jsem byla jen pět dní. Pak hned odlet do Jihoafrické republiky a do Singapuru, kde se mi už tolik nedařilo. Bylo znát, že už toho bylo příliš. Hodně to bylo i o psychice. Na dvou turnajích jsem úplně zkazila hned první den. Vlastně jsem se sama vyšachovala ze hry, ačkoliv jsem se snažila, bojovala. Malinko to bylo o hlavě. Začátek se mi povedl, řekla jsem si: hele, ono to jde, můžu hrát i s těmi nejlepšími, ale poslední turnaje to trochu nahlodaly. Bohužel dvakrát jsem nedala cut o ránu. A to hodně bolí.

To pak asi člověk přemýšlí, kde tu jednu ránu ztratil...

Přesně tak. Jako třeba v Singapuru. Hodně jsem zkazila první den. Sice jsem pořád bojovala, ale nedařilo se. Druhý den jsem se opravdu kousla, a i když občas přišla i nějaká chybka, zabojovala jsem a bylo to lepší. Jenže chyběla ta jedna rána.

Co si lze vzít z takového turnaje?

Z každého turnaje si beru to pozitivní. To, že jsem bojovala, že jsem na každém pětiparu šla druhou na green a třikrát jsem patovala do eaglu a jednou jsem ho i dala. Každé odehrané kolo je nová zkušenost. Poučit se lze i z negativních věcí, z toho, co se nedařilo a co se třeba člověku v takových chvílích honí hlavou. Po Berounu mi někdo poradil, ať si věci, které se mi honily hlavou, zapisuji. A když potom přijde období, kdy se nedaří, vrátit se k poznámkám a přečíst si je. A třeba tam najít recept, jak z toho ven.

A píšete si poznámky?

Ano, píšu. Ty první sice až delší dobu po vítězství v Berouně, takže jsem si úplně přesně nepamatovala, co všechno mi hlavou běželo. Ty poznámky nebyly úplně detailní, ale pár základních bodů jsem si napsala. Věřím, že to pomáhá. Ještě když jsem byla amatérkou, měla jsem období, kdy mi to nešlo, a měla jsem sezení s psycholožkou. Společně jsme daly dohromady nějaké body a občas si je znovu přečtu. A nemusí se týkat jen golfu, je to i ze života.

Ještě se vrátím k letošní sezoně. Po šesti odehraných turnajích přišla hodně dlouhá, téměř dvouměsíční pauza. Pro vás možná vítaná vzhledem k posledním třem turnajům bez cutu?

Na jednu stranu to bylo asi fajn, ale na druhou byla ta pauza až příliš dlouhá. Pomalu delší, než když je přestávka po sezoně. To mi přijde trošičku zvláštní. Samozřejmě vím, že vznikla proto, že vypadly dva turnaje původně plánované v Thajsku, ale je to škoda. Člověk vypadne z turnajového tempa a potom zase přijde druhá část sezony a jde zase jeden turnaj za druhým. Není to úplně příjemné a vlastně opačný extrém. To, co mě nejvíc vadilo, byla letošní dlouhá zima v Česku. Trvala strašně dlouho, takže i příprava v té pauze se dělala hůř. Když je venku pět stupňů, tak člověk není schopen ani pořádně švihat, tělo to nemá úplně rádo.

Takže teď vlastně začínáte tak trochu nanovo?

Dá se to tak říct. Ale je otázkou, jak se to podepíše na hře. Většinou je to znát na krátké hře. V teple jsou úplně jiné podmínky, greeny jezdí mnohem rychleji, takže se musíte rychle přizpůsobit.

Když už mluvíte o hře. O co se v té své můžete opřít?

Myslím, že mojí jistotou je konzistentní hra z týčka. Nejsem sice nejdelší, ale nemám nějaké výkyvy, nejsem nějak rozstřílená. Hrát úzká hřiště je pro mě výhoda.

A naopak, s čím se občas perete?

Asi s patováním, ale to má nejspíš každý. Na greenech hodně pracuje hlava. Asi úplně nejvíc. Když nedáte jeden dvoumetrák a pak hned druhý, už si nevěříte pomalu na nic. Když se nedaří na greenech, je to navíc hodně vidět. Ale s tím se asi pere občas úplně každý.

Loni jste jezdila na turnaje bez vlastního kedíka. Platí pořád, že nemáte stálého caddieho?

Platí to pořád. Nemám. Tak nějak se s nimi na túře teprve poznávám, hledám, s kým by mi to mohlo sednout, ale zatím jsem nikoho nenašla. Navíc mít profesionálního a stálého kedíka, to je taky docela dost peněz na sezonu.

Takže si „pronajímáte" služby místních kedíků?

Většinou ano, většinou to řeším lokálními kedíky, kteří stojí přibližně 60 euro na den. Občas to ale bývá docela složité, protože nikdy nevíte, koho dostanete. Můžete udělat lepší zkušenost, ale také horší. Já si vyzkoušela obě možnosti. Měla jsem kedíka, se kterým jsme si sedli skvěle. Pomalu jsem mu chtěla nabídnout, jestli mi nechce kedit pořád. Ale taky jsem zažila situace, kdy buď neuměl vůbec anglicky, takže byl problém se vůbec dorozumět, nebo nebyl golfista. Pak jsem mu musela sama říkat, co má dělat, kam si stoupnout, aby nedělal hluk.

Takže spíš opravdu jen nosič holí?

Přesně tak. Zatím mám zkušenosti hodně různorodé, ale nastálo jsem ještě nikoho nenašla.

Už jsme se při našem povídání zmínili o zázemí. Jak důležité je mít tzv. krytá záda?

Myslím, že obrovsky. Hraju první plnou sezonu na LET a jsem v klidu, protože vím, že mám zajištěné finance na celou sezonu a můžu se soustředit opravdu jen na hru samotnou. To dodává ohromný klid duši hráče. Jsem za to moc ráda, že mám díky týmu Wings of Czechia hned od začátku svého působení na LET takové zázemí. Jsem za to vděčná.

Vím, že vedle hraní golfu pomáháte i potřebným. Jak?

Stala jsem se golfovou patronkou nadace Pink Bubble a snažím se ji podpořit, jak jen mohu. Nadace pomáhá dětem a dospívajícím s onkologickým onemocněním. Pomáhá mladým lidem během léčby i po léčbě. Měla jsem možnost poznat skoro celý tým a zaujala mě jejich oddanost tomuto projektu. Zatím jsme s mojí pomocí vybrali 25 tisíc korun, ale plánujeme další akce.

Když se bavíme o letošní sezoně, s čím budete spokojená na konci sezony?

Zatím je mým cílem si udržet kartu na LET, to znamená umístit se v celkovém pořadí v top 60. Ale už během téhle sezony se také rozhoduje o tom, kdo si zahraje na olympijských hrách 2024. Takže musím sbírat body i do olympijského žebříčku. Když se podaří obojí, budu spokojená.

Čeká vás také obhajoba titulu v Berouně. Co se bude dít předtím?

Ještě se rozhoduju, jak bude vypadat můj turnajový kalendář, protože v týdnu před Berounem se hraje German Masters v Německu. Zvažuji, jestli tam budu hrát, nebo si radši dám pauzu a budu se připravovat na Beroun. Dát si navíc nějaká cvičná kola, protože berounské hřiště mi na základě předchozích zkušeností sedne. Ale zase se nechci dostat pod ještě větší tlak, že obhajuji, a jen se soustředit na Beroun. To proto, že sezona není o tom soustředit se jen na jeden turnaj, i když je na domácí půdě.

Nicméně jeden primát vám už nikdo nevezme. Jak je příjemný pocit, že jste vstoupila do historie českého golfu jako první amatérská vítězka profesionálního turnaje LET?

No je to úžasný pocit. Je vždycky skvělý pocit být v něčem první. O to víc, když jde o pozitivní věc.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Jany Melichové
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2023

JANA MELIChOVÁ STRUČNĚ

Nejlepší výsledek na kolo?
Myslím, že 65 ran, tedy -7. Jednou v Berouně a jednou na Karlštejně.

Nejoblíbenější hřiště?
Peru se s tím, které vybrat. Doma mám ráda Karlštejn. Na něm jsem vyrůstala, je to moje srdeční záležitost. A hodně ráda mám Penati, kde jsem bohužel hrála jen jednou. Ale utkvělo mi v mysli.

Vysněné hřiště?
Tady není o čem. Augusta National.

Vysněný flight?
Hm... Určitě Tiger Woods. Asi bych dala přednost jen mužům. Tím druhým by byl Gary Player a třetím Tommy Fleetwood. To je takové moje krevní skupina.