Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. V případě Filipa Mrůzka je to ale jen malá část příběhu, na jehož konci je životní golfové sezona vyšperkovaná ziskem plné karty na HotelPlanner Tour pro rok 2026. Jen samotné čekání by ale 34letému českému profesionálovi rozhodně nestačilo. Za vysněnou kartou do druhé evropské golfové ligy totiž vykročil rázně nejprve na Pro Golf Tour, kde posbíral i dva turnajové tituly, a „nohu z plynu" nesundal ani na turnajích HotelPlanner Tour, tedy bývalé Challenge Tour. Odměna byla sladká – zisk karty kategorie 8 a jistota startů ve druhé evropské lize v příštím roce.

Někdy v polovině roku jste si pochvaloval, že máte za sebou nejlepší start do sezony v kariéře. Jak vypadá váš pohled na konci sezony?

Už bych nemluvil pouze o nejlepším startu do sezony. Malinko bych to poupravil. Tohle byla určitě moje nejlepší sezona v kariéře.

Co se stalo, případně změnilo proti předchozím letům?

Konečně si všechny věci sedly. Spousta lidí se mě ptala, co jsme změnili, ale ono všechno především tak nějak pěkně zapadlo do sebe. Extrémně jsem zlepšil svou mentální stránku a na druhé straně jsem možná trochu ubral v golfovém tréninku. Může to znít divně, ale je to fakt. Pořád jsem se hodně věnoval cvičení a přípravě ve fitku, ale to ani nemusím nijak zdůrazňovat, protože to je normální součást toho procesu přípravy. Hodně jsem se ale věnoval hlavě, dělal jsem mentální cvičení, dechová cvičení, abych měl sám sebe tak nějak pořád pod kontrolou. A taky jsme zůstávali stát pořád pevně na zemi.

Jak golfista stojí pevně na zemi?

Dávali jsme si prostě reálné cíle. Samozřejmě, každý má nějaké sny, ale zase nemůžete hned mířit někam, kde by se sice vaše sny okamžitě splnily, ale reálně byly nedosažitelné. Takže jsme neudělali nic jiného, než jsme si naplánovali postupné kroky za reálnými cíli. Že chceme uhrát to a to. Na začátku roku jsme se dohodli, že se budu soustředit na Pro Golf Tour a že se tam pokusím získat kartu na HotelPlanner Tour.

Rozjezd se povedl náramně...

To, že se povedl začátek, to byl takový hodně důležitý krok. Myslím, že to přispělo k tomu, že jsem se uklidnil. Zvlášť potom, co se mi povedlo vyhrát dva turnaje. Bylo příjemné vidět, že jsem dokázal uhrát spoustu bodů a vytvořil si skvělý základ pro zisk karty. Dokonce jsem se dostal na první místo v celkovém pořadí série, přičemž kartu o ligu výš dostává pět nejlepších. Pak jsem dostal možnost zahrát si i na HotelPlanner Tour a dařilo se mi i tam. V tu chvíli jsme si s mým týmem řekli, hele, je to dobře rozjetý i tady, na Challenge, a to je o kategorii výš. V tu chvíli jsem věděl, že se už budu soustředit jen na HotelPlanner Tour a Pro Golf Tour si nechám jako taková zadní vrátka. Pořád ale bylo super, že i když jsem vynechával turnaje Pro Golf Tour, pořád jsem se držel v první pětce. To mi dávalo klid.

Byl tenhle přestup o „ligu" výš plánovaný, nebo to byla okamžitá reakce na dobře rozjetou sezonu?

Bylo to plánovaný. Řekli jsme si, že když se mi na Challenge zadaří a bude to vypadat dobře, tak půjdeme raději o ten schůdek výš, zaměříme se na to a pokusíme se uhrát novou kartu tam. Věděl jsem, že to nebude nic lehkého, že jsou tam kluci, kteří na rozdíl ode mě odehráli 24 turnajů, zatímco já jich stihl do konce základní části jen deset. Ale i tak se podařilo kartu získat, což je bomba. Dali jsme do toho všechno a dopadlo to skvěle.

Už v minulých letech jste se dokázal blýsknout skvělými výsledky, ale letošní rok byl jiný v tom, že jste si držel konzistentní výkonnost v podstatě celou sezonu. Jak těžké bylo ji stále držet?

Myslím, že jsem se dostal do fáze, že jsem prostě hrál dobře, rozjel jsem se. Pomohlo mi i to, že jsem si mohl říct, hele, neřeš vůbec peníze. Jestli nějaké vyděláš, fajn, když ne, svět se nezhroutí. S pomocí rodiny, sponzorů a partnerů jsem dali nějaké finance dohromady tak, že jsme zalepili celou sezonu. Prostě jsem si řekl, užívej si to, protože nevíš ani to, jestli třeba budeš ještě příští rok hrát. Třeba to letos nevyjde a řekneš si, prdím na to, budu trénovat, nějaké jméno mám a budu se mít dobře. Takže tu finanční stránku jsem dal úplně pryč.

Pravda je, že měřeno příjmy z turnajových odměn byl letošní rok i v tomto směru rekordní...

To je fakt, ale i když to bylo letos hezké a byly to moje nejlepší výdělky, nebylo to ani zdaleka tolik, abych si mohl říct, že už nemusím nic dělat, že si za to koupím barák, nebo aspoň byt. I když to byl dobrý rok, golf je v ohledu potřeby peněz hodně náročný. Beru to tak, jak to je. Peníze se prostě vydělávají až na DP World Tour. To je daná věc. A také meta, ke které směřuji.

Jak moc důležitá byla už zmíněná finanční jistota?

Ohromně. Věděl jsem, že mám sezonu nějakým způsobem pokrytou a nemusím se traumatizovat tím, co bude dál. Neříkám, že vydělané peníze nejsou příjemným bonusem, ale to bylo až někde vzadu. Mohl jsem být v klidu, měl jsem zajištěnou už přípravu v zimě, a to mi stačilo. Jsem docela skromný, nepotřebuju kupovat hovadiny. Jen si chci zaplatit golf a hrát tak, aby mě to bavilo. A když mě to baví, tak hraju svůj nejlepší golf. Prostě jsem asi přišel na to, jak hrát v klidu.

V čem se Filip Mrůzek změnil nejvíc?

Mentálně a taky dospěl. Uvědomil jsem si, že golf je pro mě něčím víc než jen to, že ho hraju. Když se v golfovém prostředí pohybujete od tří let, tak se to do vás prostě nějakým způsobem propíše. Není to jen o tom, že jdu odehrát turnaj, že jdu trénovat, nebo že musím vyhrát další turnaj a získat další pohár. Tak to není.

Co tedy pro vás golf znamená?

Prostě je to součást mě samotného. Jak to říct? Je to vášeň, láska. Je to součást mojí osoby. Stejně jako manželka Štěpánka, moje rodina. Je to moje poslání a beru to tak, že jsem v tomto směru jeden z vyvolených v tom smyslu, že můžu golf hrát, živit se tím, co mám rád, že můžu cestovat, poznávat nová místa, dostat se na tour mezi hráče, které obdivuji nejen já. To je ten motor, který mě pohání. A jestli s tím přijdou ještě i dobré výsledky, třeba i sponzoři, peníze, tak to je takový pěkný bonus k tomu všemu, co už jsem říkal.

Někdo by ale mohl mávnout rukou a říkat, hele tomu Mrůzkovi už bylo 34 let a mluví o životní sezoně. Není to příliš pozdě?

Není to pozdě. V tomhle je výhoda golfu, že vlastně věk od 30 třeba do 35 let vůbec nic neznamená. Spíš bych řekl, že věk kolem 33 let je pro golfistu optimální. Pro někoho v takovém věku teprve všechno začíná.

Platí to i pro vás?

Fakt cítím, že teprve letos mi začala opravdu kariéra profesionálního golfisty.

A co to bylo předtím?

Možná tak trochu hledání sama sebe. Sbírání zkušeností, potřeba hraní na turnajích, pochopení toho, jak ke hře přistupovat. Prostě cítím, že to teď začalo. Teď, teď to pro mě byl rok jedna. A teď to začalo. A dneska se všemi možnostmi, které máme, můžu být aktivní golfista klidně až do padesáti. A hrát na hodně dobré úrovni. Se všemi doplňky, tréninkem, cvičením se můžete udržovat v dobré kondici a pálit drajvy 270 metrů daleko i v padesáti. A pardon, to bude pořád stačit třeba i na DP World Tour.

Vrátím se ještě k té letošní sezoně. Už to tu zaznělo, že začátek se povedl, ale kdy padlo rozhodnutí skočit z Pro Golf Tour o úroveň výš na HotelPlanner Tour?

Vlastně hned na prvním turnaji v květnu v Dánsku, kde jsem skončil dvanáctý. Předtím už jsem měl dvě výhry na turnajích Pro Golf Tour a další slušná umístění. V Dánsku jsem hrál skvěle, po jediném turnaji jsem byl najednou na 120. místě v pořadí tour a říkal jsem si, ty brďo, ostatní mají odehráno jedenáct turnajů, já jen jeden a hned se posunu takhle vysoko. Takže to uzrálo už v Dánsku. Pak přišlo čtvrté místo ve třetím startu na Kaskádě a rázem jsem byl po třech turnajích někde na kraji druhé padesátky. Takže bylo jasné, proč a kde budu hrát ve zbytku roku.

Nakonec z toho byla hodně impozantní bilance na HotelPlanner Tour – odehrál jste pouhých deset turnajů základní části série a jen jednou nedal cut. Neproběhla vám hlavou třeba myšlenka, proč jsem do toho nešel dřív? Mohlo to být ještě lepší?

Ne, ne, věděl jsem, že přesně takhle to mělo být. Prostě to šlo tím tempem i směrem, jakým jsme chtěli, aby to šlo. Začalo to na Pro Golf Tour, kde jsem dvakrát vyhrál, přidal další hodně dobré výsledky. Rozehrál jsem se, všechno fungovalo a hlava pochopila, že ono to jde, že to jde, jde, jde. A když jsem přijel do Dánska, nebyla tam žádná nervozita ani pohyby. Prostě jen další turnaj. Necítil jsem nic takového, že bych si říkal, ježíši, jsi na Challenge, jde ti o kartu, tak to hlavně nepos..., teda nepokaz. Prostě to byl jen další turnaj. Dvanácté místo bylo skvělé, ale jen jsem si řekl super a jedeme dál. Bral jsem to turnaj po turnaji a bylo mi v tu chvíli jedno, kde vlastně jsem.

Nakonec těch deset turnajů stačilo na 73. místo a zisk karty na příští rok na HotelPlanner Tour. To musí být dobrý pocit vidět, že vám na to stačilo jen deset turnajů, zatímco hráči kolem vás jich potřebovali dvacet a víc?

No, je to hezké, ale přiznávám, že takhle jsem se nesrovnával, jestli jsem lepší než někdo kolem mě, protože já odehrál o deset dvanáct turnajů míň. Prostě jsem si řekl, patříš sem, dřel jsi na to jako prase, dal jsi do toho přes zimu všechno, nezastavil ses ani na chvíli. Měl jsem během roku snad jen dva týdny pauzu. A když zrovna nehraju, makám ve fitku, pořád na sobě pracuju. Jo, mohl jsem si říct, že jsem tam, kde jsem chtěl být, že jsem si to zasloužil, ale jde se dál.

Zisk karty jste potvrdil až v posledním turnaji základní části v Itálii. Bylo to vlastně takové buď – anebo. Nedolehlo to přece jen na vás?

Dobře jsem věděl, že se v Itálii vše uzavírá a co je ve hře. Věděl jsem, že dobrý turnaj mě dostane mezi ty, co získají kartu, a umístění do dvacítky mě pošle ještě na další dva turnaje do Číny. A ano, v Itálii na mě přece jen pár věcí trochu dolehlo. Za prvé únava a zadruhé taky trochu tlak kvůli tomu, o co se hrálo. Řekl jsem si ale, že vlastně nemám co ztratit, ale můžu jen získat. To pomohlo.

Když už bylo jasné, že jste prošel cutem, hrál jste potom o víkendu víc na jistotu, nebo naopak víc riskoval?

Hrál jsem pořád stejně, ale už mi to o víkendu nešlo tak dobře jako první dvě kola. Bylo to i tím, že jsme hráli na hřišti, kde, když vám to šlo z týčka a trefovali jste greeny, tak se dalo zahrát klidně čtyři, nebo osm ran pod par. Když jste ale z týčka fervej párkrát netrefil, přišly problémy.

Když už se bavíme o hře, je vám bližší hra vabank, nebo spíš hra na jistotu? Nebo hledáte rovnováhu mezi tím, třeba i podle hřiště, podmínek?

Vabank jsem hrál asi dřív. Ale to ve smyslu, že to jeden den bylo hop, druhý trop. Nehraju ale ani vysloveně „safe". Jako, že bych hrál z týčka železa a hrál to na pary. To určitě ne. Ono, když musíte hrát pak třeba pětku železo do greenu, tak to rozhodně není „safe". Snažím se i v turnaji hrát to stejné, co ve cvičném kole. A samozřejmě reaguji na podmínky, na vítr a podobně. Spíš je to ale o pocitu, kdy jít po tyči a kdy ne. Když se budeme bavit konkrétně o Challenge Tour, tak tam je to primárně o tom trefit fervej a druhé rány dávat k fangli. A samozřejmě k tomu kvalitní patování, to je jasné.

Co vám letošní rok odhalil nejvíc?

Že jsem dospěl a že když se držím jednoduchých věcí, které se dají opakovat, tak to přináší konzistenci hry. To byl ten klíč.

Objevil jste v sobě i něco nového?

Objevil. Klid. Klid a vášeň pro hru. Opravdu jsem si uvědomil, proč golf hraju.

A proč golf hrajete?

Určitě ne proto, abych si získal – já nevím – ocenění, peníze, slávu. To si myslím, že v golfu u nás v Česku ani není možné. Tenhle sport u nás není jako fotbal, hokej nebo formule, které sledují stovky tisíc lidí. Stačí se podívat na roky, kdy se u nás hrál turnaj evropské tour. Bylo trochu smutné, že na tak parádní turnaj, jaký Petr Dědek organizoval, nepřišlo mnohem víc lidí. Prostě v Česku si golf ještě takové postavení nezískal.

Bylo něco, čím jste sám sebe překvapil?

Hele, asi tím, že jsem na konci letošní sezony i v okamžiku, kdy jsem věděl, o co jde, fakt zůstal pořád v klidu. I když jsem věděl, že ta Challenge může vyjít, zůstal jsem v klidu. A že jsem dokázal udržet konzistenci své hry od ledna do listopadu, že jsem deset měsíců prostě hrál dobrý golf.

Musel jste během roku vůbec řešit nějakou krizi?

Ne, vůbec nic takového. Ani jednu. Jo, v Irsku jsem zahrál jedno vysoké kolo, ale krizí bych jedno kolo asi nenazval. Když potom zahrajete další kola čtyři, tři a pět ran pod par, tak to nebyla krize, prostě nevyšlo jedno kolo. Ale to ke golfu patří. Krize žádná nebyla, neměl jsem o sobě žádné pochyby.

Sezona skončila. Jak bude vypadat závěr roku?

V listopadu máme v plánu dovolenou s rodinou v Asii. Ale jinak se nic moc nemění. Pořád trénuji, takže fitko, příprava. Jedeme dál. Na jednu metu jsme dosáhli, teď máme před sebou další.

Zmínil jste dovolenou s rodinou. Jak moc je pro vás rodina a zázemí důležité?

Upřímně, to je číslo jedna. Nejdůležitější. Vlastně právě rodina hraje velkou roli v tom, jak jsem letos, jak už jsem říkal, dospěl. Rodina je číslo jedna i proto, že máš jen jednu. A rodina je s tebou, když ti to jde, stejně jako, když ti to nejde. Když máš na golfu blbej den, podpoří tě. A podpoří tě, i když máš pro změnu dobrej den. Podpoří tě, když voláš sos, že tě něco trápí, že máš obavy.

Když budu konkrétní, jak důležitou osobou je pro vás manželka Štěpánka? Co vám během roku řekla nejhezčího?

Ale ona mě podporuje celý rok. A pořád mi říkala, že při mně bude vždycky stát. Ve zlém i v dobrém, i když budu třeba ten nejlepší golfista. Nebo naopak, i když mi to vůbec nepůjde, stejně mě bude milovat stejně. Když ti tohle řekne žena, která s tebou je, tak to je ohromná pomoc, zahřeje to u srdce, povzbudí to. Víc si přát nemůžete. Je skvělé mít vedle sebe člověka, který s tebou bude, když všechno vyhraješ, nebo když nedáš jediný cut.

Čím uděláte Štěpánce největší radost a čím naopak Štěpánka vám?

Já Štěpánce asi tím, když jí doma s něčím pomáhám. Myslím jako manžel. Ale my se o sebe staráme tak nějak navzájem. Máme fakt moc hezký vztah, staráme se o sebe a děláme si radost. Pro mě je nejlepší čas, když jsem s ní a jdeme se s naším pejskem třeba někam projít. Mně Štěpánka dělá největší radost tím, že se mnou jede na turnaje a že jsme spolu.

S dovolením ještě se vrátím ke golfu... Jak moc je pro vás důležité, že díky kartě si můžete připravit program turnajů na příští rok podle sebe?

Samozřejmě je to velké plus. Pomůže to i finančně, protože si můžu dopředu kupovat letenky, rezervovat hotely, a to nějaké penízky ušetří, protože můžu sezonu a program plánovat hodně dopředu, v podstatě na celý rok. Znamená to klid i pro přípravu, v tom, jak budu moci regenerovat podle svých potřeb. Nastavím si turnaje, které chci hrát, protože vím, kde mi to sedí a kde ne. Zásadní je ale ten klid. Že si můžu vzít dovolenou, naplánovat přípravu, turnaje a začít hned zkraje roku. Jednou jsem začal hrát až někdy v květnu, a to bylo strašný.

To asi příští rok nehrozí, když sezona 2026 na HotelPlanner Tour začíná na konci ledna v Jižní Africe...

Přesně tak, hrají se tam čtyři turnaje za sebou, pak by měla být dva týdny pauza a následovat snad Indie, Abu Dhabi a teprve potom se tour podívá do Evropy. Ale ještě nemáme dané kategorie, to teprve uvidíme. Já mám příjemnou jistotu, že dolů spadnout už nikam nemůžu. Prostě být v zimě v klidu a vědět, že mám co hrát, je hezké, uspokojující a uklidňující. Jsem za to vděčný.

Když vás tak člověk poslouchá, zažil jste v roce 2025 i něco, co se nepovedlo?

Vlastně asi ne. Ten rok byl dobrý. Od února až do teďka. To, že ještě klapla na závěr i Čína, to jsem bral jako bonus. Jako třešničku na dortu. Dva turnaje v zajímavém prostředí, v Číně, no ježíšmarjá...

Možná by mě napadl jeden nepovedený, nebo spíš méně povedený okamžik. Kvalifikace na The Open, která vám těsně utekla...

Jo, to je možná pravda, ale vlastně bych ani neřekl, že se to úplně nepovedlo. Hrál jsem dobře, postup mi unikl jen o pár ran. Bylo to vlastně o dvou ranách. Samozřejmě, zahrát si na Open by bylo hezké, mít tam vlajku své země, svoje jméno, dostat se tam za sebe, za rodinu, za svůj tým, za shop, za Českou republiku. Navíc bychom tam byli tentokrát za Česko hned dva, já a Filip Jakubčík jako nejlepší amatér. Letos se mi to nepovedlo, ale budu to zase zkoušet.

Berete to jako další výzvu?

Beru. Jako obrovskou výzvu. Samozřejmě, jednoznačně. Zahrát si na majorech, to by bylo skvělé. A The Open je tím nejstarším.

Napadá mě ještě jedna výzva, byť na její dosažení zbývá ještě dost času – olympijský turnaj v Los Angeles v roce 2028?

Je to pro nás jasný cíl. Máme to v plánu a věřím, že se na olympiádu dostaneme. Důležité je sbírat body do světového žebříčku. Už jsem se dokázal dostat na 596. místo, ale jenom z Pro Golf Tour. Teď budu hrát na Challenge Tour a tím budu mít i větší šanci nasbírat další body. Olympijské hry jsou pro mě jasný cíl, ale není to úplně to nejvíc, co bych si přál a mohl si vybírat. Pokud bych měl říct, co je pro mě víc, jestli DP World Tour, nebo olympiáda, tak jednoznačně navrch má DP World Tour.

Mluvíme spolu v závěru roku 2025, ale kdybychom se sešli za rok ve stejnou dobu, s čím byste byl spokojený?

Moc rád bych vám řekl, hele zvládl jsem to, mám kartu na DP World Tour na sezonu 2027. A dodal bych, že teď teprve ta show začíná.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Golfu
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2025