V českém golfu je Filip Mrůzek stálicí. Během let posbíral na domácí scéně prakticky vše, co se dalo – od turnajových vítězství až po triumf v celoročním žebříčku Order of Merit. Prosadit se stejným způsobem i na mezinárodní scéně, to se golfovému profesionálovi, který letos oslaví třicítku, zatím nedaří, byť se tu a tam zablýskne na lepší časy. To touží letos změnit. Chce udělat další významný krok a posunout se výš. Což pro něj znamená zisk plné karty na European Tour.

Filipe, o tom, že už řadu let patříte stabilně do české golfové špičky, není třeba diskutovat. Zatím se ale nedaří prosadit se výrazněji na mezinárodní golfové scéně a loňský rok na tom nic nezměnil...
Loňský rok byl v mnoha věcech jiný, zvláštní. Vlastně jsem ani nemohl pořádně moc hrát. Kvůli covidovým omezením spousta turnajů odpadla, nemohlo se cestovat. Vlastně jsem loni vůbec nehrál Challenge Tour. Pro mě to byl rok nula, rok v podstatě bez golfu.

Co letošní sezona? Bude jiná?

Doufám, že ano. Chci se posunout výš. Každý u nás chce hrát na PGA Tour, ale přiznávám, že mě Amerika až tolik neláká. Ze svého pohledu považuji za reálnou věc dostat se na evropskou tour. Dávám jí přednost. Líbí se mi na European Tour to, že se hraje na různých hřištích, každá země nabízí jinou strukturu hřišť, hraje se v horku, v zimě, v dešti, na dlouhých či víc technických hřištích. Za tímhle cílem si pořád jdu. A chtěl bych získat plnou kartu, nejlépe kategorie 10 a víc, abych se dostal na všechny turnaje včetně těch ze série Rolex Series. Za tímhle svým snem si jdu.

Máte už představu, jak bude vypadat jízdní řád vaší cesty za snem?

Nejspíš začnu dvěma turnaji Pro Golf Tour v Egyptě na rozehrání. V dubnu už začíná Challenge Tour a tam mám k dispozici nějakých osm pozvánek od pana Dědka, plus bych měl odehrát nějaké turnaje díky své kartě kategorie 19, kterou na letošek mám. To by mně mělo dát dohromady tak 13 až 15 startů na Challenge Tour. Viděli jsme u Ondry Liesera, co dokázal. A není nereálné něco takového zopakovat.

I pro vás může být Ondrův úspěch motivací?

Určitě ano. Ondra tím pomohl nejen mně, ale i všem dalším českým hráčům. Měl ale trochu smůlu, že konkurence nebyla taková a sezona kvůli covidovým opatřením omezená, takže nezískal tu nejlepší kartu na European Tour. Na jednu stranu jsem to až tolik neřešil, na druhou stranu jsem si mohl říct: hele, s tímhle klukem jsi hrál mockrát a dokázal jsi ho i porážet. Vím, že je výborným hráčem, a když to dokázal on, tak proč ne někdo další. Ukázal nám, že to jde. A proč taky ne? Máme u nás dobré zázemí, špičková hřiště, kvalitní turnaje, hraje se tu i evropská série a tři podniky Challenge Tour. Určitě to jde a udělám všechno pro to, abych to konečně zlomil.

Teď jste sám řekl „abych to konečně zlomil". Není to váš první pokus dostat se do „první evropské ligy". Jak dlouho to budete zkoušet?

Je jasné, že to asi nebudu zkoušet donekonečna. Ne, že bych přestal hrát, ale až do čtyřiceti to asi zkoušet nebudu. Zapnu a udělám, co budu moct. A nebude to o tom, že se spokojím s nějakým výsledkem. Na každém turnaji půjdu za vítězstvím. Vím, že tam budou třeba i lepší hráči než já, ale znám svůj golf a psychiku a vím, že můžu hrát kdekoliv a s kýmkoliv. Důležité je mít takové to čisté sebevědomí, které musí mít každý sportovec. Bez něj to nejde.

Když si nastavíte cíl, je to pro vás spíš výzva, motivace, nebo naopak něco, co může svazovat?

Pro mě je zásadní, abych se mohl spolehnout na to, co umím. Aby v mém golfu bylo dobré to, co mi tak úplně nejde, a to, co mi jde, bylo opravdu mega silné. Abych měl konzistentnost v každém pohybu. Prostě mít takový návod, podle kterého můžu vždycky postupovat a pokaždé mě dovede k úspěchu.

Měnil jste před sezonou něco ve hře či technice?

Spíš jsem si řekl, že už golf nebudu tolik řešit. Samozřejmě, jako všichni kolem, trénuji, cvičím, ale není to nic, co bych dělal proti ostatním navíc. Trochu jsem zesílil, pár kilo nahoru jsem přidal, ale to spíš kvůli tomu, abych zlepšil výdrž. Přidalo mi to trochu i na délce ran. Primárně ale šlo o to, abych vydržel, když půjdu třeba čtyři turnaje za měsíc. Abych dokázal hrát šestnáct kol opravdu naplno. Protože když odejde síla, ztrácí se i koncentrace a bez toho jde i golf do ... Jak to říct slušně? (smích)

Takže cestou Brysona DeChambeaua, abyste měl osvalenou postavu jako on, jste se nevydal?

To rozhodně ne. DeChambeau přistupuje ke golfu tak nějak jinak než kdokoliv jiný a posunul golf trochu jinam. Nebo spíš ukázal, že to jde i trochu jinou cestou – jiným stylem, přes vědu. On je prý člověk, jemuž jde extrémně dobře matematika, má všechno perfektně propočítané. Nehodlám ze sebe ale udělat pětadevadesátikilového hráče. Ani jeho recept není zárukou úspěchu. Čistě teoreticky by měl být na každém turnaji nahoře, ale to není ani on.

Nicméně, když to trefí, tak to letí...

To je pravda. Když to trefí, tak je to hrozný granát. A délka se hodí. Ale ne všechna hřiště jsou na to stavěná. Není na každém hřišti výhodou být tak strašně dlouhý. Pro mě je v tomhle vzorem Rory McIlroy. Je to dlouhý hráč, váhově je na tom plus minus jako já, je výborný od drajvů až po patování a každý rok se pohybuje mezi nejlepšími. Jeho konzistentnost je skvělá. Dostat se nahoru a být tam x let, to je to, za čím jdu. Myslím, že každý rok jsem v něčem lepší, a chtěl bych se dostat do úrovně, aby všechno od a až do z fungovalo. Abych měl takový pevný bod, klid a vědomí, že se mám o co opřít, na co se spolehnout. To je to, co chce mít každý hráč, to je základ dobré hry.

Bylo i tohle náplní zimní přípravy? Jaká vůbec byla?

Velkou část jsem strávil na jihu Španělska. Společně se Šimonem Zachem a Filipem Rážou jsme trénovali a hráli místní sérii turnajů Toro Tour. Byl jsem tam tak trochu dědek mezi mladýma klukama.

Jak vypadal denní rozvrh?

Když se nehrál turnaj, ráno jsme si byli zaběhat, pak jsme si zaplavali, nebo spíš se otužovali v bazénu, protože voda v něm měla jen třináct stupňů, takže to byla docela zkouška odvahy. Po snídani pak golf. Denně tak šest sedm hodin tréninku nebo hry. Měl jsem také nějaké drily od trenéra, od mého taťky, takže i na tom jsem pracoval. Dovolená to rozhodně nebyla.

Jak se se Šimonem a Filipem spolupracovalo?

Bylo to fajn. Kdybych tam byl sám, asi by to bylo horší. Takhle jsme mohli trénink i hru proložit nějakými soutěžemi. Navíc oba hrají hodně dobře, takže nás to všechny motivovalo být ještě o kousek lepší.

V čem konkrétně?

Snažil jsem se ještě malinko prodloužit, přestože jsem nikdy nebyl úplně krátký hráč. Spíš vždycky ten delší. Ale to, co hráli Filip a Šimon... Pálili mnohem dál než já. Když pak vidíte, jak na pětiparu už mají jen krátkou ránu na green, je to jasná výhoda. Jamka se pak snad ani už nedá zahrát špatně, pokud máte slušná železa a patování. Jakmile máte délku a ovládáte ji, máte ohromnou výhodu. A to je to, kam cílí každý hráč. Nebudu říkat, že já ne. Kdybych nepracoval na tom být dlouhej a rovnej, tak bych byl hloupej.

Ondra Lieser po zisku karty na European Tour přiznal, jak moc důležité pro něj je rodinné zázemí. Jak jste na tom vy?

Hodně podobně. Já jsem vysloveně rodinný typ. Moje žena Štěpánka je pro mě velkou oporou, podporuje mě. Ve Španělsku mi chyběla, ale volali jsme si každý den. Doma si vždycky odpočinu, když se mi něco nepovede, tak doma přijdu na jiné myšlenky. Jsem strašně vděčný za to, co mám.

Když zrovna netrénujete, nehrajete golf, co děláte? Údajně rád vaříte?

Moc rád vařím, doma docela často. Odreaguji se při tom. Dám si sklenku dobrého vína, vezmu zástěru a jdu na to. Užívám si to a uvařím úplně cokoliv.

Existuje něco jako specialita Filipa Mrůzka?

Skoro všechno, co uvařím, by se tak dalo nazvat. Vařil jsem i během přípravy ve Španělsku. Samé dobroty, speciality, ale ne vždycky se to setkalo s nadšením. Někdy jsem to jedl jen já sám. (smích) Mám rád zajímavá jídla, zajímavé chutě a všeobecně jsem hodně na maso. K tomu těstoviny, rýže. Ale já si až tolik nevybírám. Uvařím i sním v podstatě všechno.

Až se na konci letošního roku zastavíte, s čím budete spokojený?

S tím, když se mi podaří vyhrát Challenge Tour a získat plnou kartu na European Tour. Pak řeknu, že to byl úspěšný rok. A kdyby se mi podařilo vyhrát některý z turnajů Challenge Tour, nebo dokonce European Tour v Česku, to by byla pecka. Ale věřím, že to především dotáhnu tam, kam chci. Bude to ale asi krok po kroku, asi nepřeskočím naráz deset schodů. Věřím, že mám stabilní hru i na evropskou sérii. A nechci ji hrát třeba jen dva roky, ale radši deset let. To už je potom zajímavé.

V září oslavíte třicátiny. V tomto směru je golf proti jiným sportům, v nichž už pomalu musíte začít přemýšlet o konci kariéry, přívětivý. Tedy, když nejste zrovna Jaromír Jágr, který bude hrát hokej snad i v padesáti.

V tomhle je golf dobrý sport. I v 35 letech můžete pořád hrát. Samozřejmě tělo funguje jinak ve dvaceti a potom ve třiceti letech. Ať děláte, co děláte. Má to ale výhodu, že čím jste starší, berete věci i v golfu trochu jinak. Zkušenosti a nadhled jsou důležité. Když se vrátím o deset let zpět, byl jsem leckdy horká hlava. Dnes když se mi něco nepodaří, zasměju se a řeknu si: fajn, jsi jenom člověk a zahrál si dabláč. Pak ale třeba zahraju čtyři birdie v řadě. Beru dnes takové věci jinak. Není to o tom, jak jsi dokonalý, ale o tom, jak špatná je tvoje špatná stránka. Když je silná, jsi i ty silným hráčem.

To zní, jako když Filip Mrůzek vstupuje do golfového roku 2021 klidný, silný a motivovaný?

Přesně tak. Vyklidněný, namotivovaný a připravený.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Ondřej Driml
Převzato z časopisu GOLF 3-4/2021