Babicky Kasina 750Rád poslouchám lidi, kteří se nebojí říkat své názory. Takoví lidé mě zaujmou, i když nemusím nutně souhlasit se vším, co vyjadřují. Ale už sama skutečnost, že mají odvahu otevřeně projevit své mínění, je cenná a osvěžující v porovnání s alibisty, kteří se skrývají za údajnou objektivitou. Jedním ze zajímavých trenérů a komentátorů v našem golfu je Ing. Alan Babický, MBA. Opakovaně upoutaly mou pozornost jeho komentáře během golfových přenosů a výsledkem byla tato naše debata přesahující obvyklá témata, v jejichž rámci se u nás hovoří o golfu.

Zaujal mě způsob, jakým komentujete golfové přenosy. Jako zkušený golfista oceňuji erudovanou formu vašeho výkladu strategických možností hry na jednotlivých jamkách a jak hráči volí tyto varianty. Je to způsob, který používají ti nejlepší analytici golfu v zahraničí. O to více jsem byl překvapen, když jste během jednoho přenosu zmínil názor některých našich diváků, kteří vás právě za tohle kritizovali. Prý je takový odborný komentář ruší. Vzhledem k tomu, že mezi moje velká témata patří identifikace zvláštností povahy jednotlivých národů, chci se zeptat, zda podle vašeho názoru existují nějaké specifické vlastnosti českého diváka?

Skutečně jsem se setkal tehdy s vámi zmíněnou kritikou mého „západního" stylu komentování golfových přenosů. Zda z toho lze definovat nějaký konkrétní povahový typ „českého diváka", si nejsem jistý. Po startu PGA na Eurosportu se to opravdu chvíli zdálo být téma. Na cca 50 pochvalných emailů přišel jeden, který něco kritizoval či požadoval jinak. Jedním z důvodů určitě je, že golf je u nás nejen sport menšinový, ale také svým způsobem dosud nový a někteří fanoušci golfu nevládnou angličtinou nebo neměli možnost sledovat golfové přenosy v zahraničních originálech, ať už na CNBC nebo na Sky Sports. Je hodně golfových věcí, které už by měly jaksi být „veřejně známé", ale poměrně často a překvapivě nejsou. I když se nám zdá, že plné přenosy ze zahraničních turnajů trvají již dlouho, ve srovnání s jinými sporty tomu tak není. Mezinárodní golf nebo golf v zahraničí je v mnoha ohledech odlišný od našeho českého pojetí, což se týká mimo jiné i komentování.

Relativní novost golfových přenosů u nás mohu kvůli mému datu narození potvrdit. V USA totiž začaly televizní přenosy z golfových turnajů v roce 1954, kdy jsem se shodou okolností narodil. V tomto srovnání jsou u nás golfové přenosy a jejich komentáře nový žánr.

Když jsme v roce 1998 na Eurosportu s Jaroslavem Sezemským začínali s prvními pravidelnými přenosy, tak jsme vlastně byli skoro průkopníky. Tehdy se jednalo o středeční sestřihy, které logicky mají jinou dynamiku. Během pobytů v zahraničí, hlavně v USA, jsem jasně vnímal, že tam jsou během golfových přenosů přesně definované a oddělené dvě úlohy – komentátor a analytik. Komentátor uvede rámec a pak většinu času mluví analytici. Analytik je někdo, kdo má hlubší golfové znalosti z praxe, a to jako hráč nebo jako kouč.
A celé komentování má de facto infotainmentovou formu – tedy zábava a poznání dohromady. Americké komentování se dá poslouchat i jako podcast bez obrazu. Hráči, trenéři i další odborníci z branže de facto baví publikum, odpovídají na dotazy, dělí se o své příběhy, historky ze zákulisí a hlášky a je z toho, kromě poučení, i spousta legrace. V golfových přenosech na Eurosportu působím jako analytik v případě, že vedle sebe mám komentátora. A pak vstupuji do přenosu s poznámkami například o různých možnostech strategického přístupu, historkami od hráčů, se kterými jsem po angažmá v ISM stále v kontaktu. Hodně dějišť komentovaných turnajů jsem před lety sám navštívil a znám hřiště a tak podobně a nabízím divákovi vše možné, co se k turnaji nebo hráči v tu chvíli hodí.
A vzpomínám si, že v počátcích jsme byli ze strany některých diváků kritizováni, proč nemlčíme při švihu hráčů. U nás podle mého názoru byl způsob komentování golfu ovlivněn komentováním sportu, který má u nás daleko delší tradici – a to je tenis. A i tam se už ani v USA při výměnách nemlčí. Jak ze strany komentátorů z ostatních stanic, tak i z hlediska vnímání diváků se tady nejprve vytvořil pro golf styl tenisového přístupu. Golfista se chystá k ráně a komentátor tajemně sdělí to, co je na obrazovce k vidění a přečtení: Tiger Woods hraje druhou ránu na jamce číslo 6. A pak je ticho, podobné tomu, když tenista servíruje a pak hraje výměnu.
Běžné anglosaské komentování golfu je založené na tom, že grafika ukazuje vše, co potřebuje divák vědět. A dále je fakt, že přenosy golfu mají běžně 4 až 6 hodin a klíčové okamžiky jsou většinou opravdu až v druhé polovině finálového kola. A je korektní zmínit i pár dalších skutečností. V první řadě je Eurosport velmi rozšířená sportovní stanice, kde se na přenosy nejrůznějších sportů divají i jeho „nehráči" – já třeba rád koukám na cyklistiku, šipky a další věci, které neprovozuji, ale co mě zrovna zaujmou. Jsem rád, když se dozvím něco o pravidlech, principech a obecně cokoliv k danému sportu. Pro golfovou obec je naše vysílání „propagačním kanálem" mezi negolfisty, jak pěkný, přínosný, zábavný, nedrahý a pro celou rodinu úžasný ten náš golf je. Velké množství lidí nám píše, že díky naší práci pochopili to či ono, nebo dokonce začali sami hrát. A přesto sem tam přijde email od golfisty, proč otravujeme s obecnými informaci, když on chce v klidu sledovat rány...
A dále, nikdy nevíme, jak bude dlouhý záběr a kdo bude v dalším záběru. Takže otevřete nějaké téma, které kvůli střihu o pár vteřin později není k obrazu relevantní, ale jeho osvětový nebo zábavový význam je také důležitý a není možné useknout se střihem. A vezměte si, že máte 6 hodin, de facto nonstop, přicházet s něčím, co není na obrazovce vidět, a nejde rychle vyklikat na Googlu v počítači... A finálně, jsme jen lidé a údajů o turnajích ranách a hráčích jsou tuny, takže sem tam spletu jméno nebo letopočet... Ale mám pár „nejvěrnějších", kteří mi hned napíšou, že to nebylo 1427 ale 1457...

Z tohoto tématu jsme vyvázli poměrně diplomaticky, takže můžeme pokračovat k analýze jevu, jenž je poněkud kontroverznější. Během svého komentáře na stanici Eurosport jste zmínil, že „Češi jsou v golfu mistři nápřahu". A vzhledem k tomu, že jedním z mých dlouhodobých témat je snaha o identifikaci našeho národního charakteru, tak mne velmi zajímá váš názor na to, zda trpíme nějakým specifickým nešvarem při učení golfové techniky.

Na základě 25 let pozorování způsobu, jak se v různých zemích světa vyučuje a trénuje golf na různých úrovních, mám dojem, že v České republice příliš mnoho rekreačních hráčů klade především důraz na tvar nápřahu, a málo na průběh, více na postavení hole než na princip pohybu.
A pamatuji si, jak jsem o tom, jako prvním, hned v mých začátcích v roce 1995 roce, mluvil s Alexem Čejkou. A ten mi na to řekl, že přece vůbec nezáleží, jaký má kdo nápřah. Důležité je, jakým způsobem hůl přichází k míčku a jak vypadáš v impaktu. Pak jsem tenhle střípek poznání prohluboval ze zkušeností zahraničních odborníků, učebnic i vlastního pábení. Posledních cca 10 let se mezi odbornou mezinárodní veřejností mluví o tom, že není jeden druh nápřahu a ani jeden druh sekvence prošvihu. Jedno je snad jen postavení hole v impaktu. Kdybychom srovnali nejlepších 15 hráčů světa, tak zjistíme, že mají rozdílný nápřah a liší se v drobnostech i ve způsobu, jak přicházejí do impaktové zóny. Ale když pak vyfotíte těch 15 hráčů v impaktu, tak mají pozici těla i rukou prakticky identickou.
Připadá mi tedy, že u nás dosud přežívá přílišný důraz na takzvaný ideální nápřah. A přílišná obsese s technickými nuancemi podle knih či švihu toho a toho, a ne porozumění principů choreografie, biomechaniky a fyziky ve švihu. Současná praxe na nejvyšší úrovni ukazuje, že podoba nápřahu není zárukou ani překážkou konečné kvality zásahu míčku. A velmi častý omyl, především rodičů malých nadějí, je, že podparové skóre přijde, až se bude švih jejich dítěte podobat tomu nějakému z učebnice. Pokud je mladý hráč dost dlouhý a trefí 13 greenů v regulaci kdekoliv hraje, švih je de facto „hotov."
Metodika jako taková přichází ve vlnách. To, co byl před 30 lety výukový učebnicový standard PGA, už dnes na túře prakticky nevidíme, určitě ne v čisté podobě. Přišel jednorovinný švih, přišel sekvenční nápřah a mnoho dalších věcí, které je dobré znát, než začneme někoho slepě kopírovat. Je fajn, že vaše dítě miluje Tigera nebo Rickieho nebo Roryho, ale jeho cesta se těmto klukům vyrovnat a porazit je rozhodně nevede přes kopírování jejich techniky. Oni mají jedinečný švih, který není ničí kopií.

Nebudu zakrývat, že tento názor rád slyším a budu reprodukovat. Protože jsem již publikoval mnoho článků, ve kterých jsem uvedl, že dobrý trenér by nikdy neměl učit jeden švih, nýbrž by měl pečlivě vyhodnotit fyzické danosti a předpoklady žáka a z toho citlivě odvodit individuální přístup a hledat onen „protošvih", který si žák nebo žákyně v sobě přinášejí.

Dobrý trenér by měl být schopen u každého začínajícícho žáka rozlišit jeho somatotyp a na základě toho individuálně přizpůsobit výuku. Je nutno identifikovat, zda onen adept golfu má schopnost generovat energii zásahu míčku na základě délky pák, rozsahu švihu, délky švihu nebo zrychlení třeba z krátkého švihu, jak to nyní vidíme u Jona Rahma. Anglicky se ten systém rozlišení jmenuje LAW – neboli Leverage (páka), Arc (oblouk) a Width (šířka). To je podle mě nápis nad oponou veškeré golfové výuky. Využít fyzických daností golfisty v jeho prospěch a synergicky, nikoliv ho učit něco, k čemu jeho tělo nemá předpoklady.
U pokročilých a soutěžních hráčů je třeba většinou respektovat jejich již existující švihovou filozofii. Švihová filozofie je obecný název pro konstelaci a provedení jednotlivých klíčových parametrů švihu jako „choreografie". Každá „funkční" filozofie obsahuje pár věcí, které se musí a které se naopak nesmí, přestože v jiné filozofii jsou správně a nezbytné. A není to tak složité, jak to možná zní. A finální parametr – přístupu, alespoň v zahraničí – je, že někdo je technický instruktor a někdo je coach. Rozdíl v přístupu k hernímu výkonu u těchto dvou pozic je pro vznik skóre a konzistenci fatální. Konzistence a skóre je jediné, co nás zajímá. „Umělecký dojem" v soutěžním golfu není přítomen. Každý špičkový hráč skládá svůj podparový výsledek jinak, což je dobře patrné z jeho statistik.

Ve vašich komentářích mě zaujala zmínka, že golf je sport, jenž podrobuje jedince extrémní zkoušce odolnosti charakteru. Je legitimní ptát se, zda náš národní charakter – nebo naše historické genetické dědictví – může být jednou z překážek, která našim golfistům brání v lepších výsledcích ve světové špičce. Téma národního charakteru nebo národní psyché je ožehavé. Na druhou stranu se ho nebáli naši nejlepší historici a filosofové. J. Pekař i J. Patočka. Náš významný neuropsycholog DrSc. F. Koukolík například v knize „Češi" vyjádřil obavy o vývoj našeho genetického fondu a následně národního charakteru, kde statečnost a čest nebyly po staletí odměňovány, spíše naopak. To vedlo k vytváření povahy, která je spíše oportunisticky opatrná. Podle vašich vlastních slov je golf extrémní zkouškou síly charakteru jedince. Může se tedy v golfu projevovat nějaký deficit našeho národního charakteru?

Soutěžní golf je skutečně extrémní zkouška charakteru jedince, de facto test jeho schopností vyrovnat se s nepřízní osudu a žárem vlastních ambicí a často – očekávání okolí. Ambice jsou navíc rozpalovány nebo utlumovány právě probíhajícím skóre a u neznalého hráče je z toho koloběhu často had, který požírá sám sebe odzadu.
Ale zpět k otázce. Z četností reprezentantů jednotlivých zemí ve světové špičce se dá dobře vypozorovat, že některé regiony produkují více hráčů než jiné. A není to jen o infrastruktuře, trenérech a počasí, což se u nás tradovalo dlouhá léta. Obecně se dnes již ví, že úspěšnější v golfu jsou dva typy národů, ty sebevědomé a individualistické a ty, jednoduše řečeno, flegmatické nebo inertní, mající v genech odolnost až ignoraci okolí. U nás se tak nabízí jednoduchá odpověď, že socialismus nás naučil bát se, stavět se do řady, spoléhat na okolí, snažit se zavděčit a nevystrkovat hlavu, což je naprostý opak vlastností, které potřebuje golfista, aby vítězil. Jenže to by bylo opravdu přílišné zjednodušení.
Zdá se, že v naší národní povaze jsou dlouhodobější rysy, které – jak jste naznačil – mají svůj původ dávný a historický. Už Praotech Čech se především bál a hledal ochranu hor a nechtěl dobývat a vítězit... Já jsem něco poprvé zahlédl v 90. letech, když jsem měl možnost poprvé zblízka vidět naše reprezentanty na golfových turnajích v zahraničí, první tehdy byl Sherry Cup v 1997. Nešlo si nevšimnout, jak naši a někteří další golfisté jsou před startem zaražení, ve stresu a měli červené uši jako děti u maturity. Byli vystrašení a plní obav, aby něco neudělali špatně, aby nepřekáželi, aby nemluvili nahlas... A golfisté z jiných zemí byli v pohodě a plní sebedůvěry.
Obecně jsou vlastnosti jako individualismus a třeba a klidná a tichá sebestřednost pokládány v ČR historicky za škodlivé, nechtěné, což možná v některých oblastech platí. Ale u zahraničních golfistů jsem si za dvacet let přímých zkušeností všiml, že právě tyto vlastnosti nahrazují nervozitu a obavy z neúspěchu. Sebedůvěra je palivo, které umožňuje špičkovým golfistům přečkat nepříznivé náhody. A zdá se mi, že je to vlastnost, která našemu národu dosud není přirozená v dostatečné míře. Pořád někdo někoho shazuje, dorovnává se k němu, kritizuje namísto toho, aby sám zabral. A protože jsem v mé golfové pouti světem měl štěstí na úžasné, úspěšné lidi a špičkové odborníky, tak jsem se jednou na tenhle problém české povahy kdysi dávno zeptal jako prvního Ivana Lendla. Poměrně dlouze jsem to Ivanovi vyprávěl a on se pak na mě tázavě podíval a řekl: „No jasně, a to jsi jako nevěděl?" Totéž mi potvrdilo mnoho dalších, od Ivana Hlinky přes Jardu Jágra až po třeba Ivanu Trumpovou. Třeba naši hokejisté se těch stigmat zbavují až působením v NHL. A propós, všiml jste si někdy, že Češi v místnosti na přednášce obsazují místa od zadních řad a Američané od předních? Všiml jste si, že na zábavných večerech v odpočinkových resortech se na jeviště k tomu či onomu hlásí dobrovolníci z Itálie, Skandinávie, Francie, Německa, ale skoro nikdy ne Češi?
A podle mě je největším problémem typ výchovy v rodině a hodnotící systém ve škole. Schématicky řečeno, typická česká rodina formuje charakter dítěte všemožnými zákazy a kritkou a poměrně velkým množství srážení a nedůvěry nebo neadekvátních pochval. Místo vytýčení směru a nehledění na cokoliv. Školní systém tzv. absolutního hodnocení umožňuje jedinci „schovat se v davu" a proplout nepozorován a zas tak moc se nesnažit. Hodnotící systém komparativní nezajišťuje dítěti úspěch, pokud se neumístí na nějakém top místě ve třídě podle Gaussovy křivky. Rodina a škola tak hrají fatální úlohu pro přípravu jedince na úspěch v individuálním sportu. Výchova dává předpoklad pro tzv. tunelové vidění, které je pro golf alfou a omegou, a snaha vyniknout a bytostně se těšit na „žár bitvy" a na „rozhodující pat" na vítězství, kdy můžu všem ukázat, že ho proměním, se musí stát základním palivem tréninku i osobnosti jedince. Když se Tigera ptali po prvních úspěších, co ho bude motivovat, až všechno vyhraje a všechny porazí, tak řekl, porazím všechny znova a o víc.

Z mých poměrně dlouhých empirických zkušeností jsem dospěl k závěru, že v naší národní povaze se střetává nejistota a nedostatek sebedůvěry s touhou po uznání a snahou podobat se úspěšnějším. Možná jsou obory, kde to není negativní kombinace, ale ve sportu a v golfu zvlášť mě zaujalo, jak tahle naše vlastnost vede k okukování soupeřů, jejich vybavení, oblečení, švihu. Současně se však zahraniční golfoví odborníci shodují v názoru, že soutěžní hráči by nikdy neměli pozorovat švihy svých soupeřů, ale měli by se soustředit pouze na svůj výkon.

Během působení u International Sports Management jsem se utvrdil v dojmu, že klidné nefuriantské sebevědomí a jednoduchost přístupu jsou dva základní klíče pro úspěch. V roce 2016 jsem na to konto v Prague Golf Teamu pro Standu Matuše, Filipa Mrůzka a Marka Nového napsal seznam doporučení s názvem „Co potřebujeme zlepšit u našich hráčů". A přesně jsem tam zmínil různé detaily hráčského projevu a osobnostní „křehkosti": že by neměli sledovat techniku jiných hráčů a jejich vybavení, že by neměli ustupovat na drivingu a mnoho dalších jevových detailů. Že by neměli sledovat ani rány soupeřů, což může vést k nežádoucím kompenzacím po jejich chybách atd. Pamatuju si, jak se všichni cítili trochu uražení až rozhození – jako že je to nesmysl. Pár měsíců na to přišel Standa a říká, že už to taky vidí, že je to neuvěřitelný... Od té doby se to trochu vyvinulo, dneska je trendem mezi našimi hráči zase taková přehnaná familiárnost...
Z let strávených v realizačnímu týmu ISM kolem lidí jako Pete Cowan, Karl Morris, Chubby Chandler a jejich hráči, od Roryho přes Lee Westwooda, Charla Schwartzela, Luise Oosthuisena až po další tehdy ISM zastupované hráče, si pamatuju, jak jsou hráči sice přátelé, ale „odsud potsud"... Aneb v oblasti psychologie se zdá, že u nás stále ještě převládá takové křehké pseudosoustředění bez uvolnění, tedy spíše jakási tichá křeč anebo naopak hurónské rádoby odlehčené veselí. Chybí mi tady takový ten tichý vzdor a „all business" koncentrace a sebevědomí skutečné, které nevylučuje komunikativnost ani úsměv a odlehčený pohled na věc.
Poslední dobou se objevuje z úst našich hráčů věta „jdu si finálové kolo užít" – ale tahle věta má svá úskalí. Mezi „užitím si" jako ochranou proti nervozitě a mezi tzv. apatií nebo přílišnou opatrností je strašně tenká hranice, za kterou je kluzká plocha, z níž se během kola jen velmi těžko vyškrabává. A „užívání si" je u některých typů kontraproduktivní. Zápal a zaťatost je zase chyba na druhé straně – ta je běžná u rekreačních hráčů.
Před 20 lety se o českých hokejistech na západě říkalo, že jsou nejemotivnější tým světa, že když dostanou gól jako první, jsou schopni prohrát s papírově násobně slabším soupeřem, protože vlastně prohrají sami se sebou. Pokud ale dají první gól oni, jsou schopni porazit každého. Všiml jste si, kolik českých hráčů a jak často zahraje na první jamce na svém turnaji někde ve světě bogey?
A na závěr – osobní nejistota, často podporovaná tlakem ze strany rodičů a kamarádů, se dlouhodobě promítá třeba i do toho, že hráči a jejich tým neustále něco „štelují" ve švihu, a tak prakticky nikdy není čas tu kterou změnu desetitisíci repetic zažít a posunout za hranici intuitivnosti, která jediná je schopná hrát při pobytu v tzv. „zóně" a která se u opravdových šampionů objeví, až když přijde opravdový herní tlak, a ostatní se začnou sypat, tak oni se začnou zlepšovat.

Děkuji vám za rozhovor a budeme společně doufat, že přibude více našich mladých golfistů, dostatečně silných osobností, aby unesli nejen příležitostné úspěchy, ale také tíhu odpovědnosti a nezdarů, které jsou v našem sportu zákonité. A těším se na vaše další originální a erudované komentáře při golfových přenosech.

Za rozhovor děkuje Ondřej Kašina
Foto: Alžběta Kašinová
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2023


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz

Přihlášení Golf News


OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
350 Kč,-

Zahájen prodej voucherů 1fee2hráči na sezonu 2025, které umožňují na vybraných hřištích ve vymezeném čase po uhrazení jednoho fee hru dvěma hráčům. S ...