Kdo by dnes neznal příběh Woodse a Williamse, vztah kedíka a hráče, který zvedl doslova vlnu zájmu o informace ze „zákulisí“. Kedík totiž není jen nosič bagu, 14 holí, něco málo nástrojů na čištění holí a vypichování grínů, golfových míčků, rukavic, týček, nějaké té vody a oblečení do deště či větru. Dobrý kedík musí být psycholog, který dokáže odhadnout, kdy musí být zticha a kdy se naopak očekává nějaká vtipná poznámka, musí rozumět golfu, a především musí rozumět hráči.

Jak říká McIlroy: „Každý hráč očekává od svého kedíka něco jiného, každý kedík vnímá svého hráče jinak. Já mám rád J. P. (poznámka redakce: J.P. Fitzgeralda), protože si s ním mohu povídat i o jiných věcech než jen o golfu.“
A Mickelson? „Mám s Bonesem (poznámka redakce: Jim „Bones“ Mackay) dohodu, která říká, že si sice vážím jeho rad, konečné rozhodnutí je však na mně, bez ohledu na to, zda je dobré nebo špatné. Se svou chybou se totiž dokážu vyrovnat snáze…“

Zdroj: Z Washington Post čerpal J. Slezák