jota
egypt

Brasilia 1 250V polovině roku 2018 ve mně uzrávalo rozhodnutí opustit „krysí závod" profesního boje o kariéru. Diplomaticky se vytratit z diplomacie. Připomínal jsem si názor Epikúrose se Samu. Chtěl jsem konečně zvolnit a věnovat se golfu, tenisu, psaní a hudbě. Ale pak přišla nečekaná nabídka, abych se vrátil do Brasília. Na úplný začátek cesty, kde jsem v roce 1994 začínal jako diplomat.

„Život člověka nemoudrého je nevděčný a uspěchaný; stále se jen žene za budoucností."
Epikúros ze Samu

Rozhodnutí nebylo lehké. Vracet se na místa, kde jsme žili a mnoho zažili, bývá riskantní. Kromě nesporných autorit, jako výše uvedeného Epikúrose a pana Hérakleita a jeho poznání, že se nelze vrátit na stejné místo, neboť vše plyne, se mi vybavovaly názory a verše i podstatně méně etablovaných autorů. Jako například má vlastní báseň o riziku návratů:
„Nevracejte se na místa svých lásek a revolucí. Raději nechoďte zpátky, tam kde jste kdysi žili. Nevracejte se, ty nápisy už deště dávno smyly. Kroky dějin na dlažbě po letech platí stejně jak stopy poběhlic. Nevracejte se, riskujete havárii, riskujete sáhnutí do prázdna, riskujete, že se nenajde přítel ani pocit. Riskujete, že se nedostaví vůbec nic."

No. Přinejmenším jsem po návratu po 25 letech do Brasília mohl s určitým ulehčením konstatovat, že poslední věta z mé básně se nepotvrdila. Pocity se dostavily. A silné. Když jsem se konečně po měsících dřiny a bez golfu dostal k tomu, abych navštívil golfové hřiště Clube de Golfe de Brasília, byl jsem z toho naměkko.
Vrátily se ke mně vzpomínky z dávných pěti let v 90. letech minulého století, kdy jsem tam hrával skoro denně, kdy jsem tam zažíval skvělá kamarádství. Mé splynutí s klubem bylo tehdy takové, že mne dokonce zvolili do výboru a na čas jsem se stal rovněž místním bafuňářem.
Jak se dozvíte dále v tomto textu, není Clube de Golfe de Brasília jen dalším z mnoha golfových hřišť světa. Je to jediný golf v Brasília a široko daleko, unikát v savaně. Je to sociální, urbanistická a přírodní instituce ve městě umělém a zvláštním, které lidé povětšině buďto milují, nebo spíše nenávidí. Ve městě, o kterém si brazilská spisovatelka Clarice Lispector myslela, že nemá nároží, nikde nezačíná a nikde nekončí.
To hřiště předvídal urbanistický otec Brasília pan Lucio Costa už od počátků plánování nového hlavního města země, spatřoval v něm nepostradatelný prvek celého projektu.

Jak to bylo před čtvrt stoletím
Vědci z oborů exaktních i méně exaktních se shodují v tom, že vývoj naší civilizace a člověka má rytmus, který se značně zrychluje. Když jsem byl přidělen na svou první diplomatickou misi v zahraničí v roce 1994 do Brasília, internet a mobilní telefon byly v plenkách.
Ve stavu zrodu byla rovněž samostatná česká diplomacie po rozdělení federace v roce 1993, takže na poměrně významná místa v diplomatické službě se mohli řízením osudu a shodou okolností dostat i lidé jako já, kteří dříve na diplomatickou kariéru nepomýšleli a – upřímně řečeno – nebyli dokonale vyškoleni v tajích protokolu a finesách tohoto řemesla, o kterém se právem říká, že je jedno z nejstarších.
Doba byla dynamická, ještě poněkud revoluční. Po příletu do Brasília mi velvyslanec ihned tentýž den předal zastupitelský úřad a před odjezdem na dovolenou mi ještě ve dveřích od auta stačil dát jedinou naléhavou instrukci. Abych toho večera nezapomněl jít na indonéskou recepci, neboť je to velmi důležité. Proč, to už neřekl, protože spěchal na letiště.

Řidič velvyslanectví pan Plinio pečlivě leštil tmavomodrý mercedes S Classe. Potvrdil, že je připraven mne na recepci dopravit. A tak jsem v boji s jet lagem a při revizi nepříliš dobře zařízeného bytu strávil zbytek odpoledne, které bylo velmi horké. Můj první den v Brasília a hned také první recepce v roli diplomata. Únava z cesty a příval emocí u mne vyvolaly stav značně typický pro muže z Čech. Velkou žízeň na vychlazené pivo.
Docházelo mi při prohlídce areálu ambasády a při hovorech s místními brazilskými zaměstnanci, že to není sen, film ani reality show. Skutečně jsem byl v Brazílii a měl ten barák na starosti se vším všudy a jaksi jsem sebekriticky tušil, že na to možná nejsem úplně dokonale připraven. To jen zvyšovalo mou touhu uhasit ten zmatek pivem.

Nadešel čas odjezdu na recepci. Poslední kontrola uzlu na kravatě a lesku bot. Pak Plinio zavřel dveře mercedesu a já se uvelebil v koženém sedadle. Jenže automobil pouze vyjel z brány naší ambasády a kvůli své délce jen stěží zatočil do sousední brány. Velvyslanectví Indonésie, jak jsem zjistil, sousedí plotem s naší ambasádou a vchody jsou vzdáleny v řádu metrů.
To vše jen zvýšilo pocit bizarnosti a moji nervozitu. Vyskočil jsem z auta, kývnul na pozdrav davu lidí u vchodu a pak se přede mnou otevřel pohled dlouhou chodbou směrem dolů, do jakési velké slavnostní místnosti, kde jsem zahlédl číšníka s tácem piv. Rázným krokem jsem minul špalír v horní části chodby a za pár sekund už jsem hasil moji první brazilskou žízeň pivem, které bylo opravdu studené.
Když jsem si dával druhé, všimnul jsem si, že s horní části chodby ke mně sestupuje jakýsi Indonésan s fotografickým aparátem. Asi fotograf jejich ambasády. Přistoupil ke mně a v jeho pohledu se mísil ostych s naléhavostí. Bylo jasné, že mi chce něco důležitého sdělit. „Povídejte, pane, vypadá to, že pro mne máte nějaké sdělení," pobídnul jsem ho bodře. Sklopil oči a tichým hlasem pronesl: „Tam nahoře čeká náš pan velvyslanec. Vy jste ho minul. Rád by vás uvítal."

Podlaha pod mýma nohama se poněkud zahoupala a zřejmě jsem zrudnul. Pak jsem se nadechl, vzdychl a vydal se vzhůru po cestě, o které jsem věděl, že je to má ulička hanby. U vchodu stál starší pán, který se pobaveně usmíval. Postrčili mne před něj. Rozhodl jsem se říci pravdu. Že jsem právě přiletěl ze středu Evropy, že je to mé první vyslání v roli diplomata a toto, že je má první recepce. A že mne ten trapas strašně mrzí a zda to mohu nějak odčinit.
Velvyslanec přešel z úsměvu do výbuchu smíchu. Někteří lidé jsou prostě dobří svojí podstatou. A z něj to vyzařovalo. Když se dost vysmál, stále ještě držel moji ruku a povídá: „No, pokud hrajete golf, tak budeme určitě přátelé. Máme tady skvělou mezinárodní golfovou partu." Byl to pan Adian Silalahe, se kterým jsem potom mnohokrát měl tu čest kráčet po trávě golfového hřiště v Brasília a povídat si o golfových holích, charakteru lidí, smyslu života a diplomacie – a podobných věcech. Psal se rok 1994.

Hrávali jsme spolu pak opravdu často. Možná jsem se mu zapsal do paměti oním faux pas v první den mé diplomatické praxe a tím, že jsem nic nepředstíral. Opravdoví golfisté mají rádi ke hře partnery, kteří nic nepředstírají. Adian byl skutečným golfistou toužícím po zlepšování a byl první, kdo si v těch letech nechal z USA poslat tehdy zcela revoluční titanový drajvr Biggest Big Bertha. Ale jaksi se mu zdálo, že ta drahá hračka nezpůsobila s jeho drajvy takovou změnu, jakou očekával.
Požádal jsem ho, aby mi ten zázrak techniky půjčil vyzkoušet. A shodou okolností jsem zahrál drajv nezvykle dlouhý a rovný. Adian to sledoval s výrazem asijské vyrovnanosti a jen tiše poznamenal: „OK, it´s not the gun, it´s a man behind the gun." Vždycky, když se mi zdá, že už bych zase potřeboval nový drajvr, tak si vzpomenu na jeho moudrost. Zvláště nyní, když jsem dosáhl věku, který tehdy měl můj první golfový kamarád v Brasília pan Adian.

Brasilia 2 250Vize Lucia Costy
Představa, že pátá největší země světa Brazílie přemístí hlavní město z ikonického Ria de Janiera do savany ve středu státu, je značně letitá. Od počátku totiž vyjadřovala symbolické a poněkud alibistické gesto, že vládnoucí elity mají zájem rozvíjet i nejzaostalejší pustiny v hloubi centrální oblasti.
Idea vystavit nové město v dosud opuštěné oblasti vznikla již roku 1891, ale realizace smělých plánů se začala uskutečňovat mnohem později – až začátkem roku 1957. Zásluhu na realizaci tohoto snu měl tehdejší prezident Juscelino Kubitschek. Na podobě města se podíleli urbanista Lucio Costa, architekt Oscar Niemeyer a krajinný architekt Roberto Burle Marx, který navrhl koncepci některých zahrad. Práce pokračovaly velmi rychle a za pouhých 41 měsíců vyrostlo moderní, architektonicky velice zajímavé město.

Brasília se stala zřejmě největším „památníkem" potomka českého emigranta a je jím dodnes. Vždyť každý, kdo přilétá do hlavního města, slyší hlášení: „Vítejte na mezinárodním letišti Juscelina Kubitscheka v Brasília." Syn učitelky Júlie Kubitschekové, jejíž dědeček do Brazílie přicestoval z Třeboňska, se stal úspěšným politikem a v roce 1956 i brazilským prezidentem.
Éra J. Kubitscheka de Oliveiry má dodnes punc dělné doby: charismatický prezident inicioval stavbu nového moderního hlavního města, zasadil se o modernizaci i industrializaci země a v neposlední řadě tehdejší politicky rozbouřenou Brazílii uklidnil.
Ke svému původu se vždy hlásil. „Víte, my Češi jsme proslulí tím, že máme hezké holky a pořádné chlapy," pronesl už coby prezident při jednom slavnostním přípitku. „Novináři o něm někdy žertem říkali, že je ‚bláznivý Čech', protože kdyby byl jen obyčejný Brazilec, nikdy by Brasílii nedostavěl," vypráví spisovatelka Ivona Fričová. Ta v roce 2017 vydala zajímavou knihu Brasília-město-sen, která obsahuje umělecké fotografie architektury hlavního města a jeho historii.
Sám Juscelino podle dochovaného stenografického zápisu přijal československou delegaci v roce 1959 slovy: „Podle mínění mých osobních přátel je to právě díky vlastnostem, které jsem zdědil po svých českých předcích, že jsem se pustil do tak velkolepého díla, jako je přestavba Brazílie v průmyslový stát."

Zdá se mi, že my Češi máme morální závazek město se všemi jeho zvláštnostmi chápat a akceptovat, protože podíl našeho krajana na jeho vzniku byl opravdu významný.
Urbanista Lucio Costa podle legend, které bývají zajímavější a často reálnější než oficiální historie, vyhrál soutěž o urbanistický návrh nového města Brasília na poslední chvíli, krátce před ukončením konkurzu. Prý se dostavil ne zcela střízlivý a požádal výběrovou komisi o papír a tužku, že by jim ten plán načrtnul.
Na stolech komise již ležely desítky vzorně formálně zpracovaných projektů jiných architektů, a tak komise chtěla tohoto divného chlápka vyhodit. Ale její předseda Oscar Niemeyer měl asi nějakou vizi, protože tomu zabránil, a zařídil, že Luciu Costovi dali papír a tužku. Soutěž pak vyhrál dnes už světoznámým náčrtem podobným letícímu ptákovi.
To ví dnes hodně lidí, ale moc málo jich ví, že Lucio Costa počítal od prvního okamžiku s golfovým hřištěm jakožto s nepostradatelným urbanistickým prvkem moderního nového města Brazílie.

Proč se žakety stěhovaly do savany
Existuje hodně knih popisujících budování a historii města. Podle mého soudu je nejzajímavější a také asi nejhůře dostupná kniha brazilského novináře Manuela Mendese O cerrado de casaca. V překladu to znamená Savana v žaketech, čímž chtěl autor zdůraznit proces povinného stěhování všech diplomatických misí do Brasília po jejím dokončení v roce 1960.
Za jeho časů byla image diplomacie spojena s žaketem či frakem. A stěhování ambasád z Ria de Janeira do Brasília bylo opravdu povinné, protože brazilská vláda dala jasně najevo, že když investovala tak astronomické finanční prostředky do vizionářského nového města v savaně, nehodlá trpět, aby jakákoliv ambasáda byla jinde.
V tomto procesu stěhování si stojíme z pohledu vstřícnosti vůči hostitelské zemi velmi dobře, protože podle citované knihy se československé velvyslanectví přestěhovalo do Brasília jako třetí v pořadí. Možná kvůli Kubitschekovi nebo kvůli tomuto gestu nebo kdoví kvůli čemu přetrvává pověst našeho národa v Brazílii velmi dobrá.

Lucio Costa a další duchovní otcové si však také byli vědomi skutečnosti, že nové město v savaně budou někteří lidé, jako například zmíněná brazilská spisovatelka Clarice Lispector, považovat za umělé monstrum, kde nejsou nároží, která nikde nekončí a nikde nezačínají, a kde může být děsná nuda. Postavit v savaně město jen tak z ničeho nic může být i riskantní záměr. Město není jen odvážná architektura, skutečné město vzniká tam, kde se lidé také baví, nejen pracují a bydlí. Asi proto bylo důležitou součástí od počátku projektu golfové hřiště.
Ale pořád se tady mluví o savaně, která se v Brazílii nazývá cerrado, a dlužím vám vysvětlení, jak důležitý biom to vlastně je. Jedná se o biom, neboli určitou oblast biosféry, která pokrývá 21 % povrchu Brazílie a je po Amazonii druhým nejdůležitějším biomem v zemi. Je jedním z největších komplexů savan a lesů na světě s obrovskou druhovou bohatostí flóry a fauny. Rozloha brazilské savany činí okolo 2 milionů km² a pro porovnání je to téměř polovina rozlohy Evropské unie. Název cerrado pochází ze starého portugalského výrazu pro „zavřený" nebo „hustý", který se používal pro místa, jež lze jen obtížně projíždět koňmo.

Cerrado obývá asi přes 190 druhů savců, z těch větších to jsou jaguár americký, jelenec pampový, mravenečník velký, ocelot velký, pásovec velký, pes hřivnatý a tapír jihoamerický. Dále lze zde spatřit asi 600 druhů ptáků, přes 220 druhů plazů a 180 druhů obojživelníků. Zní to dost děsivě, ale z těch plazů není třeba mít strach, protože na hřišti v Brasília je nepotkáte. Za to tam hráče golfu uvítá početná skupina největších hlodavců světa kapybar, po fervejích se procházejí čejky jihoamerické a ibisové bělokřídlí. Okolo jezera lze spatřit místní ledňáčky, rybaříky obojkové a rovněž vydry.

Brasilia kapybary 250Diplomat, který ve městě prosadil golf
V dobách současných, kdy se golf v rámci české diplomacie bohužel stal opět stigmatem jako za časů reálného socialismu, jsem s trochou závisti zjistil, že nejvýznamnějším spojencem, který pomohl prosadit urbanistický sen Lucia Costy o kvalitním osmnáctijamkovém hřišti v novém hlavním městě, byl brazilský diplomat zodpovědný za přesun všech zahraničních velvyslanectví do nového hlavního města.
Otec projektu Lucio Costa usadil vizi budoucího hřiště na svahy okolo břehů jezera Paranoá. Od začátku chtěl, aby hřiště mělo 18 jamek a stalo se ikonou nového hlavního města.
Který rozumný otec by nechtěl, aby dítě dobře reprezentovalo? Významu kvalitního golfového hřiště si byl dobře vědom ministr Wladimir do Amaral Murtinho, předseda vládní Komise pro přesun zahraničních velvyslanectví do Brasília. Určitě to byl rozumný člověk, přející si vynahradit zahraničním diplomatům exil do savany nabídkou dobrého golfového hřiště.

Jenže cesta k začátku výstavby hřiště nebyla snadná, protože okolo každého velkého nového projektu se rojí spekulanti jako vosy kolem limonády. Mezi spekulanty nejbohatší a nejagresivnější patřila tehdy společnost Companhia Novos Horizontes (Společnost nové obzory), jež navzdory socialistickému názvu nebyla nic jiného nežli „bílý kůň" americké firmy Pan American s cílem vydělat na spekulacích s pozemky okolo nové Brasília a na hotelech.
Naštěstí v dobách Kubitschekových ještě bylo možné šlápnout bohatým spekulantům na kuří oko. A to přesně udělal ministr Wladimir do Amaral Murtinho. Požádal o pomoc našeho krajana a tehdejšího prezidenta J. Kubistcheka a ve spolupráci s vládní agenturou Novacap si došlápl na spekulanty. Projekt zastřešila nevýdělečná organizace nazvaná Clube de Golfe de Brasília. Po několika napjatých jednáních projekt hřiště zvítězil a v roce 1965 byl pozván ke stavbě hřiště světoznámý architekt Robert Trent Jones Senior.

V roce 1966 začala přivážet letadla do Brasília nikoliv osivo, ale rovnou celé koberce živé golfové trávy. V dnešní době se to může zdát divné, ale v podstatě celá Brasília byla stavěna na základě dodávek stavebního materiálu letecky. Z prostého důvodu. Silnice tehdy buďto nebyly, nebo byly velmi nedostatečné pro nákladní automobily.
O dohled nad stavbou hřiště se zasloužil tehdy mezinárodní výbor, v němž měli zastoupení rovněž diplomaté, jako například rada portugalské ambasády Francisco Mendes nebo rakouský konzul Fred Gassner. V září 1966 přiletěl architekt hřiště Robert Trent Jones Senior na kontrolu stavby a nějaký čas poté už se začalo hrát.

Musím přiznat, že když jsem zde v letech 1994 až 1999 prožíval své golfové euforie, nic z dramatické historie klubu jsem neznal. Prostě jsem se tam ocitl jako mladý muž, který chtěl všem kamarádům z pestré mezinárodní party ukázat, že nejsme horší. Že můžeme dobře hrát golf, i když jsme podle nich údajně z Východu a protrpěli jsme si historické peripetie, které nepřály demokracii ani golfu.
Jsem rád, že díky obsáhlému historickému zkoumání jsem si uvědomil, že tohle krásné hřiště je daleko více než jen plácek, kde se hrají pary nebo bogey. Je to důkaz, že silná myšlenka a touha člověka po něčem trvalejším a hezčím než jen prostý zisk mohou převážit. Na místě toho hřiště určitě mohla stát spousta zařízení, která vydělávají více. Naštěstí se tak nestalo.

Jak to bývalo...
Musím se přiznat, že práce české diplomacie je v těchto dobách tak hyperaktivní, že jsem se během prvního roku po návratu do Brasília dostal na hřiště jen dvakrát. Byl to poněkud nepoměr vůči mým dřívějším pěti letům ve městě, kdy jsem byl na hřišti skoro denně. A také přiznávám, že jsem ta dvě současná kola nehrál úplně dobře, nedosáhl jsem na své výsledky z 90. let minulého století. A nebyl to jen věk a nedostatek hry. Prostě jsem všude viděl vzpomínky. Čekal jsem, že někde potkám bývalé kamarády, avšak marně.
Vynořily se mi vzpomínky z těch dob a nemohu nevidět, že svět, mezilidské vztahy, chování národů a diplomacie jsou dnes jiné. Je to nyní jaksi méně kamarádské, nové stíny překryly naše naděje z 90. let.

Vzpomínám například na velvyslance Jižní Afriky jménem Carl, na Australana z těžařského průmyslu Franka, na německého diplomata Manfreda, na amerického letce Ricka, na bývalého britského ponorkového kapitána Rickieho, na mexického konzula Israela a na výše zmíněného velvyslance Adiana. A také na spoustu Brazilců. Hrával s námi občas i tehdejší ministr zahraničí Brazílie. Přijížděl na hřiště v kožené bundě na motorce. Buďto už stárnu nebo se mi zdá, že jsme tehdy bývali k sobě upřímnější, že vztahy byly čistší.
Tehdy jsem pochopil smysl slova camaraderie. Tehdy jsme vyznávali rovnost, přímost, smysl pro humor. A občas také byla kritériem uznání odolnost vůči nápojům, jako je brazilská caipirinha nebo pivo. Hodně z té tehdejší atmosféry přímosti a kamarádství už nemohu najít. V Brasília ani nikde jinde. Vzala to tsunami politické korektnosti, nové podoby studené války a podivnost chování neomarxistických organizací, které dnes vládnou světu, spolu s čímsi, čemu z nedostatku chápání říkáme deep state.

Brasilia plan 250Klenot Roberta Trenta Jonese seniora
Z pohledu golfisty, který se ocitne na tomto hřišti poprvé, lze jednoznačně říci, že s vysokou pravděpodobností bude mít dojem „klasiky" a respektu. Robert Trent Jones senior stavěl hřiště technicky náročná, protože byl přesvědčen, že je tak učiní zajímavějšími a zvýší jejich schopnost bránit se rychlému vývoji golfového vybavení a s tím nebezpečí banalizace.
Vzhledem k tomu, že se narodil v roce 1906 a žil až do roku 2000, měl možnost vidět vývoj golfového vybavení od hikorových šaftů až po titanové drajvry a moderní míčky. Jeho heslem bylo: „Hřiště, kde se lacino hrají pary, je podvod. Já nutím i dobré golfisty, aby se snažili, když chtějí par."

Postavil nebo přestavěl více než 500 hřišť v 45 zemích světa. V Brazílii kromě hřiště v metropoli postavil ještě Itanhanga Golf v Riu de Janeiru. Nemusíte však jezdit tak daleko, abyste poměřili své síly s náročnými, avšak férovými kreacemi tohoto architekta. Navrhl například také hřiště v Quinta da Marinha poblíž Lisabonu a v Troia u Setúbalu v Portugalsku. Měl jsem tu čest hrávat obě tato portugalská hřiště a vždycky jsem se na nich cítil dobře. Podobně jako na tom v Brasília.
Trent Jones Senior vám nedá nic zadarmo, ale na rozdíl od všech špatných golfových architektů před golfisty staví zadání, jež jsou pochopitelná. A tedy řešitelná, pokud má golfista dosti inteligence a pokory.
Když v roce 1954 předělal hřiště Baltusrol Golf Club's Lower Course v americkém státě New Jersey, protestovali členové klubu, že nové jezírko před greenem tříparu dělá tuto jamku „neférovou". Robert Trent Jones senior vytáhl tehdy z bagu železo, postavil se na odpaliště a zahrál hole-in-one. Poté se obrátil na členy toho klubu a odpověděl jim: „Gentlemen, the hole is fair. Eminently fair."

Hřiště v Brasília z nejdelších odpališť měří 7 158 yardů, tedy 6 545 metrů. Jeho osobnost však nezávisí pouze na délce, ale na skvělém architektonickém návrhu, který využívá doglegy, vyvýšené greeny a – jak míval autor vždy rád – jezírka. K tomu přistupuje charismatická blízkost jezera Paranoá, k němuž se hřiště opakovaně vrací, aby pak jamky 9 a 18 od něj stoupaly vzhůru ke klubovně a restauraci s občerstvením.
Myslím, že je v roce 2019 ještě krásnější, než bylo před pětadvaceti lety, protože četné stromy, které jsou jeho součástí, ještě vyrostly a dokonaly záměry architekta. Má par 72 a skládá se ze čtyř jamek s parem 3, z 10 jamek s parem 4 a čtyř pětiparů. Žádná jamka nedává nic zadarmo, žádná není nehratelná. Prostě klasika.

Jen musím přiznat, že jsem si dosud nezvykl na nový most v těsné blízkosti jamek 17 a 18. Ten za mých časů v Brasília neexistoval. Říká se mu Ponte JK. Jistě se dovtípíte, že je to most pojmenovaný po našem krajanovi Juscelinovi Kubitchekovi. Avšak při vší ústě k JK musím konstatovat, že hluk automobilů z mostu poněkud zhoršil atmosféru na hřišti.
Zahrát si v Clube de Golfe de Brasília může každý golfista s potvrzeným HCP za ekvivalent 2 400 korun. Plnohodnotné členství ke hře bez omezení předpokládá koupi titulu v hodnotě 72 000 korun, který lze teoreticky prodat, pokud dotyčný již nechce být dále členem. Měsíčně je pak nutné platit příspěvky v ekvivalentu o něco méně nežli 6 000 korun. Začínající golfisté mohou hrát půl roku za sníženou cenu na úrovni 2 500 korun měsíčně.
Zahraniční diplomaté mohou hrát dvakrát do měsíce za snížené green fee v ekvivalentu 600 korun za kolo nebo se zapsat do zvláštního programu, v jehož rámci mají neomezené užívání hřiště za ekvivalent 6 000 korun měsíčně. Není to levné. Ale je to jediné hřiště v savaně Centrální vrchoviny široko daleko...

Co dodat?
Golfové hřiště v Brasília se asi nikdy nestane masovou destinací pro golfové zájezdy z naší země. Ale pro skutečné golfisty stojí za to tuto zkušenost udělat, pokud je osud zavede do savany Centrální vrchoviny Brazílie.

Není to běžný článek o dalším z mnoha golfových hřišť. Tento příspěvek jsem psal s tím, že vnímavým čtenářům alespoň trochu představí Brazílii a aktéry, jako byli JK, Lucio Costa, Robert Trent Jones senior, zajímavá brazilská spisovatelka Clarice Lispector a další.
A také připomenout, že v dobách, kdy jsem byl vlídně přijat mezinárodní komunitou golfistů na tomto hřišti v 90. letech, byl svět jiný. Jakoby tehdy pozitivní očekávání po pádu „železné opony" lidi mnoha ras a národů přiblížila. Hledám znovu tu náladu, ten pocit. A zatím nenalézám. Ale možná, že golfové prostředí je vhodné k tomu, abychom se k tomuto ideálu přátel zeleného světa znovu vztahovali. Navzdory tomu, že se na chvíli zdá, že doba tomu nepřeje.

Převzato z časopisu GOLF 9/2019
Text a foto: Ondřej Kašina

UŽITEČNÉ INFORMACE
CLUBE DE GOLFE DE BRASÍLIA
Adresa: Clube de Golfe de Brasília, St. de Clubes Esportivos Sul Trecho 2 Clube de Golfe de Brasília Lote 02, Asa Sul, Brasília, DF, 70200-002, Brazil
Tel.: +55 61 2191 6511
Web: www.golfebrasilia.com.br
Email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Počet jamek: 18 | Par: 72
Délka (yardy): 7 158 (bílá) | 6 767 (žlutá) | 6 518 (modrá) | 5 916 (červená)
Green fee: 68 € (po–pá) | 113 € (so–ne)


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...