Čtyři hřiště v jednom údolí, přesto nemohou být odlišnější jedno od druhého než právě tyhle čtyři murtalské krásky, o kterých se v Golfu dozvídáte opakovaně. Dosud to byly reklamy dodané jejich marketinkem, tentokrát jsme se do Murtalu vydali osobně, přinést svědectví, jak to tam opravdu chodí. Jeli jsme sbírat víc dojmy než údaje. Klasický tým, dva hráči, tři dny, čtyři hřiště.

Polovina června. Murtal je od Brna jen skok, tři hodinky ke spodnímu konci. Stokilometrové údolí řeky (tady ještě říčky) Mur se táhne do výšky, nejvyšší hřiště leží přes kilometr nad mořem, kolem hory – většinou se ještě nezbavily zbytků zimy. Ale první sníh byl vidět už za Vídní, místní velikán Schneeberg byl bíle počáraný ze všech stran.

GC Murtal – potok a zase potok
Dorazili jsme k prvnímu hřišti, nejníž po vodě. Z dálky tu a tam dolehne slaboučký zvuk motorů, někde tady za kopcem je Red Bull Ring. Chtěli jsme si popovídat s manažerem, ale byl v Murau, půlhodinu cesty odtud, a že už se nevrátí. To zahájilo určitou sérii.
Chválené hřiště, v rovině téměř totální, vzadu i po stranách vykukují vrcholky s červnovým sněhem. Les ohraničuje celý prostor, celé údolí je největší rakouskou dřevařskou oblastí. Mezi fervejemi najdete lesíky vysokých stromů, určitě starších než samo hřiště. Zásadní překážku tady udělali netradičně, pomocí potůčku s křišťálovou vodou (což mám z inzerátů, a byla taková). Nakroutili ho neskutečným způsobem, byl skoro na každé jamce. Lapač ran.
Hřiště vystrčí zuby hned na dvojce, delší třípar přes vodu. Stejné schéma se opakuje na sedmičce, jen je ještě delší. Mezitím poklidné jamky, jen ten potok.... nejtěžší jamka vede rovnou přes dvě vody... Před námi rakouský čtyřflajt, báli jsme se, jak budeme čekat, ale oni opravdu chodí rychle, jak se o nich říká. Možná nehledají míčky, možná tolik nevyměřují na greenech, kdo ví.
Náš pocit? Technické hřiště, víc vyhoví těm, co udrží směr, než dlouhým hráčům. Je málo hřišť, kde by byl jeden potok na tolika jamkách. Novější, poklidné, fyzicky zcela nenáročné, klasická „procházka s překážkami". Přátelská terasa restaurace EssPar s krásnou mladičkou číšnicí, pro nás s radlerem a nějakým tím snackem.
W:www.gcmurtal.at

Hotel Lercher – u Schwarzenbergů
Zakotvili jsme v hotelu Lercher uprostřed města Murau. Třistaletá tradice, právo výčepní od Marie Terezie, v rukou rodiny Lercher přes sto let. Čtvrtou generaci Lercherů představuje mladá Anna Lercher. Hotel je v ulici, jejíž protější stranu tvoří strmá skála, na které – vysoko nad městem – stojí mohutný zámek Schwarzenbergů. Přibližně tak starý jako historie našeho hotelu. Tady prožil většinu života náš pověstný „usínač" Karel. Schody, strmá cestička, po které Schwarzenbergové občas scházívají na večeři k Lercherům. Mají to tři minuty dolů, šest nahoru. Prý slušní hosté.
Jak se hotel rozšiřoval, přikupovali Lercherovi vedlejší domy, už je jich pět a možná to ještě není konec, říká Anna. Slušné ceny od 55 do 85 euro se snídaní sem přivádějí spoustu hostů. Kus historie, starorakouská pohostinnost i prostředí, jen samotné pokoje moderní. Wellness, golfy kolem, stejně tak lyžování. Hotel Lercher dobrý tip.
Hotelová restaurace ten den zavřená, vyjeli jsme asi tři sta výškových metrů k pověstnému Hotelu/penzionu/restaurantu Käferhube. Krásný rozhled, ještě lepší jídlo, ohromně přátelská obsluha přímo majitelem a jeho paní. Na noc se člověk nemá přecpat, ale nešlo jinak.
W:www.hotel-lercher.at

GC Lungau – 1050 m nad mořem
Po velice dobré snídani na terase start ke hřišti Lungau. Půlhodinka cesty, během ní slunko zakryjí mraky, dokonce mlha... prý se to za půl hodiny rozplyne. Manažer je na veletrhu v Hamburku.
A skutečně, od druhé jamky už na naši pochybnou zábavu zase pohrdlivě shlížejí černobíle proužkované vršky vysokánských hor. Modro, jak jen může kilometr nad mořem být. Hřiště tak trošku nebe a peklo: nebe parádně upravené ferveje a nahladko vysekáno i mezi smrky, které tvoří malebné aleje kolem nich, peklo je hustý raf plný horských květin. Po kolena, nad kolena, jak kde. Jsou ho celé louky, krásné prostředí pro golf, jen se tam nemá hrát. Sem tam jezírko, přes první tentokrát až trojka, následuje druhá nejtěžší jamka plná bankrů, tady zjevně moc lehkých jamek nenajdeme.
Jamky kličkují mezi loukami, najednou změna – rána šikmo přes řeku Mur. Naštěstí tady řeka ještě není tak široká. Nádherná je dvanáctka, po dlouhé rovince ostře zatočí mezi stromy a zpátky přes Mur na green. Na čtrnáctce se nabízí druhá rána přes velkou stodolu (!), na nejtěžší poslední jamce se vyskytuje hned několik golfových překážek naráz, včetně velkého jezera na závěr. Naštěstí až tam – podle Mulliganových zákonů už by to od sedmnáctky hráči mělo jít.
W: www.golfclub-lungau.com

Kreischberg – první dobrodružné hřiště
A do auta, zpátky k Murau na druhé hřiště toho dne, GC Murau- Kreischberg, zjednodušeně Kreischberg. Manažer pryč, slaví dceřiny státnice. Ale přijel za námi marketinkový manažer celého Region Murau Alex Kampusch. Zapálený golfista, během oběda jsme se od něj dozvěděli spoustu zajímavostí včetně toho, na které jamce tady dal nedávno hole-in-one, jak hodnotí které hřiště, že je rád, že sem čeští hráči nacházejí stále víc cestu a jak jim ji umetají – zejména cenově, vouchery 1=2 tady berou všechny dny v týdnu. Podobně chválí i rostoucí počty českých aut v zimě u lanovek na Kreischbergu, kilometr od nás. Mimochodem, na jaře tady mají kombi vouchery lyže a golf, dnes nepřítomný manažer Karl šéfuje v zimě celému lyžování na Kreischbergu, místní greenkeepeři mají celoroční zaměstnání.
Restaurace se dřív jmenovala Steakhouse Pfiff, dnes nese smělé jméno Eagle. Od oběda pozorujeme, jak nějaký starší pán na ostrovním greenu poslední jamky po dohrání mrskl míček do vody. Aha...! Není to tady zadarmo.
Převažující barvou je zelená. Ferveje i okolí jsou ostře zelené, nádherná barva. Zelený je i Mur. Projíždí romantický zelený vláček murtalské dráhy, koleje dělí hřiště na dvě nestejné půlky.

Alex nám vyjmenoval jamky, kterých si máme všimnout zejména: 3, (2), 7, 15 a 18. Ale všímali jsme si všech, ostošest, i když už jsme byli toho dne na druhé osmnáctce. První jamka končí stometrovým svahem k obřímu greenu, následuje uzoučký odpal přes strž, na trojce drajv z velké výšky... zajímavé situace, jaké na běžném hřišti nenajdeš. Asi taky z nouze ctnost, jinak by se to zjevně nevešlo, pohybujeme se úpatím svahu, vedoucího vysoko do hor.
Sedmička nablýskaný třípar celý přes vodu, na devítce odpaliště vsazené krkolomně do kraje lesa, směr vysoký vodotrysk. Ta je psána jako nejtěžší – snad kvůli tomu odpališti, možná kvůli délce (425, čtyřpar), že vede do kopce, nebo že green leží na poloostrově? Zato tříparů si tady vyloženě neváží, dvě nejlehčí jamky podle skórkarty jsou třípary, jedna z nich měří 185 metrů...
Následuje poklidnější pasáž, ale závěr je impozantní: čtyřpar 423, pak 509, 201 a 462 na ostrov, kde se po dohrání do vody házejí míčky, kvůli nimž jste to zkazili. Při těch délkách hraje půlka lidí z modrých, ženy z oranžových. Žádná ostuda.
W: www.golf-murau-kreischberg.com

GC Grebenzen, dřív Mariahof
Večeře v Eaglu – opět prohřešek proti životosprávě, ještě že jsme „men only", noc u Lercherů, zas ta dobrá snídaně, odjezd na poslední hřiště. I kolem něj jezdí vlak, i kolem něj stojí hory s červnovým sněhem, ale jinak něco úplně jinačího. Povídavá recepční nás varuje, v noci prý extrémně napršelo, třicet litrů, říká, ale nepoznali jsme to, hřiště to hravě vstřebalo. Manažerka někde daleko na turnaji.
Nejdobrodružnější hřiště ze všech! Úplně jiné, žádné dvě podobné jamky, samé originály dané přírodou a trošku bagrem. Fyzicky nejnáročnější, pro seniory bugina vhodná!

Hned druhá jamka je drsná: daleko od odpaliště stěna, sjezdovka, nevěříte očím, jen největší borci dodrajvují nahoru, jinak se míček dokáže slušně skutálet zpátky, za horizontem prý bývalo ještě neviditelné, tedy neférové jezírko, to už naštěstí odstranili. Pak to jde ještě dál nahoru, přes další horizont, rybníček, na malý green. Trojka ještě stoupá a co se na výšce nabralo, další čtyři jamky se ztrácí zpět. Šestka má green moc hezky vsazený do lesa, na sedmý green je krásný pohled z protisvahu, po kterém se hraje. Tady musel řádit hodně odvážný architekt.
Ani dál to není nuda, zvlášť když vám míček zabloudí do zdejšího, opět výživného rafu kousek nad kolena, jak se stalo kolegovi. Vydali jsme se hledat, našel jich šest (já žádný), svůj nenašel. Rafy jsou tady dominantní překážka, jasná hrozba: buď nenajdeš, nebo najdeš, ale ztíží to ránu.
Druhá devítka začíná snad sto metrů širokou přímou jamkou, tam se člověk neztratí. Ale ztratili jsme se hned pak, hráli 16 místo 11 a u sedmnáctého odpaliště jsme se divili. Tu 16 jsme si pak samozřejmě dali i podruhé. Výrazná převýšení dominuje hře i nadále, zklidnění přinese až poslední jamka – je v rovině – konečně – ovšem končí na ostrově, tak zas takový klídek to není.
W:www.gc-mariahof.at

Murtal je nádherný, i když člověk zrovna nemusí s sebou mít bag a haldu míčků. Kolo, výlety, hory... Pro golfistu jsou ta čtyři hřiště každopádně výrazná nadstavba nad tím vším, co údolí přináší běžnému návštěvníkovi. Stojí to tady za hřích, i víckrát... Alexi, já se vrátím...

Text a foto: Ivo Doušek
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2023
Více informací na www.diegolfregion.com