Pokud patříte k těm milovníkům golfu, kteří rádi objevují nová hřiště a daleké země, a jestli se nebojíte obětovat cestovatelské úsilí a něco finančních prostředků, pak už nemusíte hledat příští místo, kam se podívat a kde si zahrát. Jakožto člověk, který v Latinské Americe prožil mnoho let, a jako golfista se čtyřiceti lety praxe a stovkami hřišť „v bagu", vám mohu potvrdit, že magičtějších míst než hřiště Terravista v brazilském státě Bahia je opravdu na naší planetě velmi málo.

„V Brazílii není zeď oddělující fyzickou realitu od magické."
Paulo Coelho

Ne nadarmo je srovnáváno s ikonickým Pebble Beach v USA a americký časopis Golf Digest jej zařadil mezi 100 nejlepších hřišť naší planety. Při pohledech z útesů Terravista člověk začne chápat pocit, který brazilský spisovatel Paulo Coelho vyjádřil, když napsal, že v Brazílii není zeď oddělující fyzickou realitu od magické.
Součástí této magie však nejsou jen pohledy na útesy a moře a zajímavý design hřiště. Tvoří ji rovněž lidé, které potkáte ve vesničce Trancoso. Ta může být dobrou výchozí základnou pro pobyt v té oblasti a k návštěvám vzpomínaného hřiště.

Ale začnu od začátku. Stejně jako u nás doma, rovněž v Brazílii pandemie covid-19 změnila život všem lidem a okleštila jeho sociální rozměry. Od února 2020 bylo golfové hřiště v Brasília uzavřené na několik měsíců, takže se celý můj život scvrknul na přežívání v areálu naší ambasády v Brasília. Když pandemie poněkud polevila a otevřeli jediné golfové hřiště v brazilském hlavním městě, vrhnul jsem se do hraní golfu jako poutník na poušti na pramen vody v oáze.
A podobně golfové vyhládlý byl velvyslanec Jihoafrické republiky Joseph Mashimbye. Takže jsme se pravidelně potkávali. Během jednoho rozhovoru před drajvem na prvním odpališti jsem se mu svěřil, že ta izolace už mi nedělá dobře a zvažuji cestu někam k moři. A Joseph bez váhání řekl: „Trancoso, jedině Trancoso!"

Jsem člověk zvídavý a začal jsem hledat informace o tom údajně jedinečném místě. Zjistil jsem, že Trancoso je bývalá rybářská vesnice vzdálená od města Porto Seguro 35 kilometrů po hlinité cestě a přes přívoz. Porto Seguro bylo založeno v roce 1535 a Trancoso v roce 1583.
Obě místa souvisejí s nejstarším portugalským osídlením, protože právě mezi nimi přistál v roce 1500 portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral. Legenda praví, že nejdříve vyčerpaní mořeplavci zahlédli ptáky svědčící o blízkosti pevniny, potom nízkou horu, a nakonec červené útesy poblíž Trancosa. Zvolali tehdy, že vidí zemi „Terra vista!" Takže teď už víte, proč se golfové hřiště na těch útesech jmenuje Terravista.

S podporou a požehnáním portugalského krále Manuela I. vyplula v únoru roku 1500 z Portugalska flotila 13 lodí s více než 1 200 muži na palubách. Výprava se během plavby zastavila u Kapverdských ostrovů, odkud se jedna z lodí musela vrátit do domovského přístavu. Další průběh výpravy je dodnes předmětem mnoha debat a nejasností. Výprava snad měla pokračovat k jihu podél pobřeží Afriky a obeplout mys Dobré naděje, za nímž by se jí otevřela cesta do Indie.
Nestalo se tak a Cabral se svými loděmi pokračoval na jihozápad k pobřeží Jižní Ameriky. Říká se, že Portugalci předpokládali existenci pevniny v této části světa na základě výsledků předchozích výprav a Cabral mohl mít „tajné" pokyny od krále s cílem tyto domněnky potvrdit a nové území zabrat pro portugalskou korunu.

Ať již Cabralova plavba byla náhoda, nebo do poslední chvíle utajovaný záměr, přistály lodě jeho výpravy 22. dubna roku 1500 u neznámé pevniny. Portugalci nesprávně předpokládali, že se jedná o ostrov a dali mu jméno Vera Cruz. Ve skutečnosti se jednalo o východní pobřeží Brazílie. Pedro Álvares Cabral se vydal severním směrem podél brazilského pobřeží a objevil bezpečný přístav – neboli v portugalštině Porto Seguro.
Domnělý ostrov Vera Cruz vyhlásil 1. května roku 1500 za portugalské území. Nechal zde vztyčit kříž a sloužit mši. Navíc zde zanechal několik námořníků, kteří vyjadřovali svou nespojenost s průběhem výpravy. Ti se stali historicky prvními evropskými kolonisty nově objeveného kontinentu.

Když jsem zjistil historické zajímavosti o Trancosu a jeho okolí, přidaly se k tomu další skutečnosti zvoucí k návštěvě. Například to, že v okolí je ještě poměrně dobře zachovaný původní porost atlantické vegetace, portugalsky mata atlántica. A navíc necelých osm kilometrů severně od Trancosa leží golfové hřiště Terravista, které je už světové známé. Dvě okolní pláže, Praia dos Nativos a Praia dos Coqueiros, jsou z části divoké a většinou nabízejí klid. Bylo rozhodnuto, pojedu tam!

Jak se cestuje autem po Brazílii
Naši milovníci zajímavých exotických hřišť nejspíše navštíví Terravista Golf letecky, protože v blízkém městě Porto Seguro je letiště. Kdyby náhodou někoho napadlo jet z větší vzdálenosti po silnici autem, nabídnu svou zkušenost.
Z Brasília do Trancoso urazíte 1 500 kilometrů. Když doznám, že jsem si cestu tam i zpět rozdělil na tři úseky po 500 kilometrech, asi se mi budou smát naši šampioni cest autem na Jadran, kteří to dělají na jeden zátah. Ale pomalu, sokolíci! Jiný kraj, jiné silnice. Každý z oněch zdánlivě krátkých úseků okolo 500 kilometrů zabere více než osm hodin vyčerpávajícího řízení po velmi úzkých silnicích plných kamionů.

Několikrát jsem potkal řidiče velkých nákladních aut, kteří byli buďto namol opilí, nebo u řízení spali. Každopádně bylo nebezpečné je předjet, protože využívali v klikaté jízdě celý prostor obou pruhů cesty, na kterou se s bídou vejdou dvě osobní auta. Cestou zpět upadl nějaký předmět z protijedoucího kamionu a rozbil mi přední sklo. Okolo cest v křovích savany (brazilsky caatinga) sem tam leží ohořelé kostry automobilů a kostry mrtvých krav. Nad tím se vznášejí kondoři havraní, které by asi laici nazývali supy.
Zvolil jsem cestu přes města Santa Maria da Vitória a Vitória da Conquista. První město je malé, ale vcelku příjemné. Leží na březích řeky Corrente a jako zastávka na cestě dobře posloužilo. Město Vitória da Conquista nevyniká památkami ani krásou ani nemá zajímavý genius loci. Na cestě mezi Brasília a Trancosem je to však vlastně nutná zastávka. Ale opouštěl jsem to město rád a rychle na posledním úseku cesty na pobřeží Bahia.

Trancoso
Posledních několik desítek kilometrů před příjezdem na pobřeží do městečka Trancoso je lemováno hustou atlantickou vegetací. Jak jsem již psal v článku o golfovém hřišti v hlavním městě Brasília, má celkově Brazílie šest vegetačních oblastí zvaných biomy. Mata atlántica neboli atlantická vegetace se prostírá na 13 % území federace. Pobřeží v okolí Trancosa patří k místům, kde ještě beton a turistický průmysl nestačily zlikvidovat tyto porosty.

Musel jsem se v posledním úseku jízdy atlantickými lesy směrem k pobřeží napomínat, abych se díval pozorně na silnici. V hustých porostech okolo totiž sváděly k obdivování obrovské bromélie usedlé na větvích vysokých stromů. Porosty okolo Trancosa jsou plné těchto epifytů dosahujících rozměrů i přes dva metry. Sem tam je k zahlédnutí i rodina kosmanů běločelých.

V městečku Trancoso jsem si dopředu vyjednal ubytování u starších manželů, kteří odešli v roce 2001 z Argentiny. Utekli před ničivými ekonomickými důsledky populismu vlád peronistických a následujících. Za to, co zachránili, si v Trancosu koupili u pobřeží kus atlantického lesa, se kterým udělali to nejmoudřejší možné. Nechali ho bujet, jen v něm postavili pět rustikálních domků.
Ana a Gustavo se stali pro mne prvním krásným překvapením té cesty. Sdíleli jsme plně představy o tom, že člověku stačí málo a do přírody se má zasahovat co nejméně. Také jsem s nimi sdílel dva týdny přízeň ještěra, kterému říkali Renato a který obýval jejich pozemek. V jazyce místních indiánů se jmenuje teiú-guaçú – neboli velký ještěr. Česky se ten krasavec jmenuje teju pruhovaný a dorůstá metru a půl délky. Je to opravdu zajímavé zvíře, třeba už tím, že má čtyři různé druhy zubů. Můj hostitel Gustavo si ještěra Renata hýčkal a každý den mu dával k snídani syrové vejce. Kromě toho si však Renato ještě přilepšoval lovem ještěrek a žab.
Díky minimalistické filosofii Any a Gustava, kteří svůj pozemek ponechali ve stavu bujení, jsem mohl číst v síti hamaka u mého domku a současně se těšit z flóry i fauny atlantické vegetace. Velcí kurovití ptáci jacuguaçu (česky guamové) mne zvědavě okukovali z větví a Renato mne občas přišel zkontrolovat cestou ze své vaječné snídaně v domku Gustava.

Pro sociálně aktivnější cestovatele musím dodat informaci, že Trancoso má co nabídnout různým typům lidí. Pro ty, kteří mají rádi místní speciality a více zábavy, je možné zajít do místa zvaného Quadrado. Jak napovídá název, je Quadrado více méně hranatý útvar vroubený historickými domky; uprostřed je travnatá plocha a na straně směrem k vyhlídce na moře historický kostelík. Některé z domků jsou velmi staré a nyní najdete všechny přetvořené v restaurace různého druhu. S jasností barev to místní sice poněkud přehnali, ale autentickou podstatu tím nepřehlušili.
Quadrado bylo prvním osídleným zárodkem vesnice Trancoso od roku 1583. Byla to vesnice rybářů a zemědělců, která měla do roku 1970 jen minimální styk s civilizací. V roce 1970 začala fúze, která mne svým způsobem fascinuje, a nejspíše by sama zasloužila antropologickou studii.
Na samém počátku let 70. minulého století objevili skupiny inspirované hnutím hippies tohle místo a okamžitě se jim zalíbilo svým klidem a bohatstvím přírody. V rozporu se všemi předpoklady se místní rybáři a rolníci nepoškorpili se zdánlivě nesourodými přistěhovalci, nýbrž vzájemně v sobě našli zalíbení a hippíkové zůstali a z toho spojení se zrodil dnešní charakter Trancosa. Dokud to nezničí turistický průmysl, což může být brzy, stojí za to zažít to na vlastní kůži.

Golf Terravista
Bylo zajímavé s Gustavem a Anou nad sklenkou vína probírat příčiny vzestupů a pádů zemí Latinské Ameriky a odpočívat v hamace ve společnosti teiú-guaçú, jacuguaçu a občas i plachých vačic, které nosí na zádech celou svoji rodinu. Ale moji zvědavost samozřejmě přitahovalo golfové hřiště Terravista. Z Trancosa se tam jede hlinitou cestou podél pobřeží necelých osm kilometrů.
Měl jsem velké štěstí, že jsem tam dojel zrovna v úterý odpoledne, kdy hřiště zelo prázdnotou. A tak ředitel, který se o hřiště stará, pan Glauco Doebell, měl na mne čas. Zpočátku jsem mu řekl, že bych se jen tak sám prošel, že to asi snadno obejdu. Glauco na mne pohlédl se směsí údivu a zděšení, kterou lze vyjádřit pořekadlem: „Nespadl jsi náhodou z višně?"

Přistavil elektrický vozík a vyrazili jsme svižným tempem k odpališti jedničky. Už během jízdy podél ferveje první jamky jsem začínal chápat, jak naivní byla má myšlenka krátké procházky. Hřiště je dlouhé z mistrovských odpališť 7 212 yardů (6 595 metrů). Na vysvětlenou dodávám, že v Latinské Americe se vše okolo golfu měří v yardech pod vlivem Severní Ameriky.
Kromě objektivně úctyhodné délky nutí golfisty na hřišti Terravista k užívání elektrických bugin rovněž skutečnost, že celý projekt byl zaměřen na postupné prodávání parcel a výstavbu domů okolo jamek. To si vynutilo dodatečné prostory a odstupy, takže hřiště je nejen rozměrné, ale občas jsou odpaliště poněkud vzdálená. Takže pěšky se tam prostě nechodí.

Pan ředitel mi s hrdostí objasňoval historii hřiště. Rozkládá se na 300 hektarech na náhorní rovině, kterou z jedné strany lemují útesy spatřené v roce 1500 mořeplavcem Cabralem. Golfisté se dívají z výšky na moře směrem, odkud Cabral připlul. Výstavba hřiště začala v roce 2002 a otevřeno bylo v roce 2004.
Připomněl, že během zemních prací při jeho budování bylo nutné uskutečnit povinný archeologický průzkum. Ten odhalil velmi staré zbytky sídlišť původních obyvatel z kmenů Tupí-Guaraní a Aratu poblíž současných jamek 14 a 15. Napadlo mne, že to vlastně ani nebylo překvapivé. Náhorní roviny na útesech poblíž dnešního Trancosa musely být dobrým útočištěm, které poskytovalo nejen dostatek zvěře a ovoce, ale navíc i magické pohledy na moře do dálek, které musely inspirovat i domorodé šamany.

Hřiště navrhl architekt Dan Blankenship z USA, který měl to štěstí, že se učil u jednoho z nevětších golfových architektů historie jménem Pete Dye. V Brazílii Blankenship postavil rovněž golfová hřiště Comandatuba Ocean Course, Quinta da Baronesa, Aphaville Graciosa a další. Pro osetí fervejí zvolil trávu tifton 419 z rodiny trav typu bermuda. Je odolná a vyhovuje přímořskému klimatu. Pro greeny bylo použito moderní osivo bermuda tifeagle.
Využil jsem ochoty pana Glauka a vystoupil jsem na každém odpališti a poté vždy v místě, kde bych očekával, že budu hrát moji další ránu. Je to nejlepší způsob, jak si ověřit práci architekta. Již jsem zdůraznil, že Terravista je hřiště dlouhé a podrobná prohlídka jednotlivých jamek mi potvrdila, že to je hřiště náročné a pestré svými výzvami. Avšak architekt odvedl dobrou práci a hřiště není zapleveleno nesmyslnými překážkami. I průměrný golfista má vždy, i při první hře, povědomí, co se od něj očekává, kam by měla směřovat bezpečná rána a kde číhá nebezpečí.

Rozlehlost hřiště způsobuje, že je rozděleno mezi dvě mikroklimata. Jamky první devítky jsou umístěny v prostředí atlantického lesa, zatímco druhá devítka vede hráče směrem k moři na útesy vysoko se tyčící nad mořem. Mezi překážky první devítky tak patří četné stromy a vyšší vlhkost a teplota. Druhá devítka pak vystaví golfisty silnému přímořskému větru a čtyři z jejích jamek vedou přímo po okraji útesů.
Za signature hole je považována jamka číslo 14. Je to třípar, kde například z mistrovských odpališť je nutno přehrát propast mezi útesy o délce 216 yardů (196 metrů). Útesy dosahují výšky přes 40 metrů. Samozřejmě, že se tu chce každý vyfotografovat. Přemýšlel jsem u toho, že rybáři, kteří brzy zrána vyplouvají z míst v hloubi pod touto jamkou, si asi mohou vylepšovat výsledky rybolovu sběrem golfových míčků, které nedoletěly z jednoho útesu na druhý.

Stáli jsme na odpališti charismatické čtrnáctky a já jsem se snažil kromě fotografování si také vrýt ten pohled do duše. Díval jsem se směrem, odkud se objevily přesně před 520 lety lodě mořeplavce Pedra Álvarese Cabrala, a přemýšlel, co všechno se pro Brazílii od té chvíle jejího „objevu" změnilo.
Ale pak jsem si vzpomněl na knihu Sapiens, ve které izraelský historik Juval Noach Harari mimo jiné poukázal na nepřesnost konceptu jednoho zcela původního obyvatelstva a „objevů". Před příjezdem Cabrala zde žili lidé Tupí-Guaraní a další kmeny. Ale také určitě jiní lidé před nimi. A najednou jsem si uvědomil, jak směšné je mít strach z nedohrání nebo přehrání oné obtížné rány přes propast mezi útesy. Drama lidského soupeření a soužití na této planetě se z dávných rituálních míst kmene Tupí-Guaraní poblíž 14. jamky zdálo být v tu chvíli srozumitelnější a tím i tíživější.
Glauco přerušil můj poněkud zasmušilý pohled na moře připomínkami, kdo všechno ze známých osobností měl tu čest si v Terravista zahrát. Zvláště si toto místo oblíbil Roger Waters, baskytarista legendární skupiny Pink Floyd. Dále například princ Andrew z britské královské rodiny nebo slavný brazilský závodník formule 1 Rubens Barrichelo. V roce 2009 zařadil americký časopis Golf Digest hřiště mezi 100 nejlepších na naší planetě.

Cestou zpátky ještě ředitel dodal, že je plně zavlažované a má přes 1 200 zavlažovacích bodů. Při pohledu na prázdné ferveje toho skvostu mne napadlo, že náklady na jeho údržbu, která se ve chvíli mé návštěvy zdála bezchybná, musejí být značné. Není mi jasné, jak se je daří pokrývat, když návštěvníci odjinud platí za 18 jamek green fee 375 brazilských reálů (1 560 Kč) a majitelé nemovitostí na hřišti jen 235 reálů (978 Kč). Pro turisty existuje zvýhodněný balíček tří her na 18 jamkách včetně zapůjčení buggy za 1 050 reálů (4 368 Kč). Pak vás jedno kolo v Terravista včetně jízdy ve vozíku vyjde jen 1 456 Kč korun, což opravdu vypadá jako přitažlivá cena.
Zajímavé je, že v Terravista se nelze stát členem. Pokud jste místní a nemáte nemovitost v rozlehlém areálu hřiště, pak je nejlepší cestou nákup 10 green fee včetně vozíku za 3 100 reálů (12 896 Kč) nebo ještě výhodnější roční balíčky. Majitelé domů okolo hřiště musejí povinně přispívat na údržbu hřiště, avšak celá tato částka se jim refunduje formou her a tréninku zdarma. Ředitel dále uvedl, že tyto poplatky majitelů nemovitostí pokrývají přibližně 25 % nákladů na údržbu.

Většinovým majitelem projektu je rakouský podnikatel Reinold Geiger, majitel kosmetické firmy L´Occitane. Jeho společníkem je brazilský podnikatel z oboru rostlinných olejů Carlo Lovatelli. Při hlubší úvaze o návratnosti jejich investice se nabízí myšlenka, že pánové si udělali ve zralém věku radost, i když to asi musejí poněkud dotovat. Na druhou stranu člověk, když je na hřišti Terravista a cítí výjimečnost té lokality, dokáže pochopit, že být domácím pánem v těchto místech je zdrojem emocí tak silných, že to stojí za nějaké ty peníze.
Hřiště je skutečně výjimečné. Zdá se, že jeho majitelé vynikají odvahou. Důkazem je rovněž to, že součástí je i komplex dvou divadel zvaný jako Teatro L´Occitane. Otevřená scéna má prostor 254 m2 a nabízí 1 000 míst k sezení. Krytá scéna má stejnou velikost a stejnou kapacitu. Kromě toho v těchto divadlech najdete 8 zkušebních sálů a 8 šaten.

Začínalo se šeřit, naše prohlídka byla skoro u konce a stáli jsme mezi jevištěm a hledištěm otevřené scény, když jsem si předtím prohlédl vedlejší kryté divadlo. Každý rok v březnu se zde pořádá hudební festival Música em Trancoso. Občas filmové festivaly a příležitostné koncerty. Jinak tam po většinu času vládne prázdno a hlasy čejky jihoamerické a dalšího ptactva, které hřiště obývá.
Byla už skoro tma. Poděkoval jsem co nejsrdečněji řediteli Glaukovi a pomalu se vydal po hlinité cestě plné výmolů zpátky do Trancosa, do oázy atlantické zeleně Condominio dos Nativos, kde vládnou Ana, Gustavo a ještěr Renato. Zážitky z Terravista mi v hlavě vířily jako prádlo při ždímacím programu soudobé pračky. Hřiště Terravista golf je skutečně unikátní a stojí za návštěvu. A snad tam na těch útesech vydrží. Všichni víme, s jakými ekonomickými problémy se potýká udržitelnost našich hřišť.

Pro české golfisty méně obeznámené s počasím v rozhlehlé a klimaticky složité Brazílii musím dodat důležitou informaci. Návštěva v Terravista určitě není doporučitelná jako útěk před chladem v naší zemi v zimních měsících. To by byl velký omyl, protože z chladu byste cestovali do dešťů. Léto a zima jsou sice v Brazílii v opačném gardu než u nás, nicméně léto je v Brazílii obdobím dešťů.
Nejlepší načasování pro návštěvu v Terravista a pobyt v Trancoso nabízí období od června až do konce září, kdy je sucho a dostatečně teplo. Jakkoliv se to může někomu zdát nelogické, nejlepším obdobím je v Brazílii zima, která připadá právě na zmíněné měsíce.
Jakou lokalitu si vybrat za základnu, pokud si budete chtít zahrát v Terravista a užít si místní pláže? Odpověď záleží na povaze každého ze zájemců. Těm, kteří mají rádi (jako já) více klidu a autentičnost prostředí, lze doporučit zmíněné Trancoso. Odtud je to na hřiště necelých osm kilometrů. Ti, kteří mají raději více ruchu a nevadí jim turistický průmysl, se mohou ubytovat v letovisku Arraial d´Ajuda. Na hřiště je to 15 kilometrů. Chcete-li bydlet ve městě Porto Seguro, kde je letiště, pak má cesta na hřiště 22 kilometrů a zahrnuje poněkud zdlouhavý přívoz, případně můžete jet oklikou 67 kilometrů. Zbytek už záleží na vás!

Napsal: Ondřej Kašina; foto: GC Terravista
Převzato z časopisu GOLF

TERRAVISTA
Adresa: Terravista Golf Course, Estrada Municipal de Trancoso, Km 18, Porto Seguro – BA, 45810-000, Brazil
Tel.: +55 (73) 2105 2104
Web: www.terravistagolf.com.br
Email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Počet jamek: 18 | Par: 72
Délka (yardy): 7 212 (bílá) | 6 417 (žlutá) | 5 785 (modrá) | 5 038 (červená)
Green fee: 375 BRL (1 560 Kč)