Vydali jsme se na výpravu do námi dosud neprozkoumané části Tyrolska kolem Innsbrucku, kde jsou nádherná horská hřiště, jejichž společným jmnovatelem je zejména fakt, že dnes už by je nikdo v takových úžasných místech určitě nedovolil postavit. To zdůrazňuje jejich jedinečnost formálně. Ale jsou výjimečná i svým velehorským okolím, parádní a nespoutanou horskou přírodou a nádhernými jamkami, vkládanými do často hodně divokého terénu. Začněme od A. Golfclub Achensee. Nejstarší tyrolské hřiště Achensee leží na celkem malém „plácku" mezi obrovským jezerem Achensee a horami, které jej převyšují o kilometr a víc. Na „plácek" se vešlo ještě miniměstečko Pertisau a pár horských luk, plných krav. Okolí je skutečně ohromující, hory jsou natěsno u sebe, tvoří třičtvrtěkruh, čtvrtá strana je jezero, ale i za ním stojí ti tiší obři.

Nejkrásnější je hřišti dominující dvoutisícovka Dristenkopf. Příkrá homole. „Nejnebezpečnější hora", poznamenává manažer hřiště Bernhard Brunner u stolečku na terase klubovny. Pijeme limonádu Golfer, kterou si v klubu donedávna dělali sami, a Bernhard vypráví o zákazu lézt na tuhle horu, který si mnozí turisté vyloží jako výzvu – nahoru někteří vylezou, ale dolů je to o moc těžší. Pak jsou potíže... Velmi prudký kopec, fotka to bohužel nevystihne, fotky snižují horám výšku a sklon.
Přichází syn Tomáš a hlásí: „Byl jsem v bankru!" Manfred Furtner (manažer vedle ležícího hotelu Wiesenhof) s Bernhardem ožijí a vyptávají se. „Jo, aspoň patnáct", pochlubí se Tom a Bernhard se zvedá a odchází do recepce. Na vysvětlenou: mají zde bankr, do kterého se musí po žebříku, fakt hluboký, u něj tabulka, že kdo z něj vyhraje míček a ohlásí to v klubovně, dostane malý dárek. „Nedávám to zrovna rád", směje se potutelně Bernhard a předává Tomovi krabičku míčků s logem Achensee.

Založeno 1934!
„Naše hřiště má devadesát let", hlásí hrdě Bernhard. Samozřejmě v tom měli prsty Angličani, kteří sem v tu dobu začali houfně jezdit na léto. Lepší prostředí a klima si nemohli přát, přibývalo jich, místní ovšem měli pocit, že by jich mohlo být ještě víc, tak se rozhodli postavit jim ještě jedno lákadlo.
To bylo tak. V roce 1930 si sem arcibiskup z Canterbury vzal hole a honil míček po pastvinách. To vzbudilo pozornost majitele hotelu, kde pan arcibiskup bydlel, pana Leopolda von Pasquali, host mu vysvětlil své zvláštní počínání a o čtyři roky později se pan von Pasquali stal prvním prezidentem právě otvíraného golfklubu. Od té doby se vystřídali teprve tři další... Ekonomové klubu mají ještě delší zivotnost, slouží teprve třetí! A ještě něco – čtrnáct tehdejších zakladatelů platilo v prvním roce roční příspěvěk 5 šilinků... Achensee je členem sdružení Leading Golfs Austria, někilikrát vyhlášeno za nejlepší hřiště Rakouska, vystřídaly se tady velké veropské turnaje.

Vraťme se zpátky – náš ranní start, brodíme se rosou, slunce svítí jak zjednané, krásně. Na hřiště se vchází bránou, to už ale máme za sebou první jamku na louce před klubovnou. Dalších 16 jamek se proplétá mírně stoupajícím lesem tam a zpátky. Jsou krásné, nikterak těžké, každá jiná. Kolem fervejí smrkový les, který greenkeepeři zbavili vyššího porostu, hrát se dá hluboko z lesa. Velká mraveniště hovoří o zdravém prostředí. Ferveje se v ranní rose jen blýskají. Před námi nikdo, ve třech to rychle odsýpá.
Na osmičce je po pravé straně velký dub, Bernhard říká, o tom stromě se mi v jednom kuse zdává, vždycky ho trefím. Tentokrát udělal výjimku a na mě byl dub daleko. Tom je dvakrát delší než já, toho taky dub neohrozil.

Tajemství Achensee
Po devítce nám Bernhard prozrazuje „tajemství Achensee": na zemi leží dva větší kovové kotouče, Bernhard se jednoho z nich chopí, vytáhne ho a s ním dlouhou tyč se závěsy, na nichž je aspoň deset piv. „To obhospodařují greenkeepeři", směje se a říká, že tohle tajemství je na třech místech a pivo že je jako ze sedmého schodu.

I druhá půlka hřiště je stejná, nádherně zeleno, les z obou stran fervejí, téměř žádné nástrahy, jen ty obvyklé – délka a šířka jamek, bunkery, jezírka... Při soustředěné hře velmi přátelské hřiště (ale to jsou při soustředěné hře vlastně všechny, že?). Některé jamky jsou ale přece jen těžší, dvakrát se musí překonat asi dvacet metrů široká strž plná kamení. V noci byla pořádná bouřka, ale voda tady neteče, divíme se – je to prý kaskáda asi dvanácti dlouhých plošin, kam na jaře tání přinese z hor spoustu kamení, v létě to vyberaou a tak pořád dokola. Inu jiný kraj, jiné starosti...

Poslední jamka je třípar ke klubovně, vedle greenu velké jezírko, kolem záplava květin, a pak už ten chlazený Golfer. Bernhard říká, že sezóna je dobrá, jen to počasí – dva dny škaredě, pak je jeden den pětatřicet (i tady, v 900 metrech...) a tak se to střídá. Hřiště je ale pořád plné. Němci, Švýcaři, Rakušani – i Češi se objevují, Achensee má ohromnou pověst.
https://www.golfclub-achensee.at/

Hotel Wiesenhof
Pak přejíždíme s Manfredem Furtnerem buginou asi dvěstě metrů do „jeho" hotelu Wiesenhof. Klasický starší hotel se všemi výhodami rakouského hotelnictví. Manfred je muž mnoha řemesel. Je prezidentem velké organizace Golf in Austria, manažerem Wiesenhofu a členem vedení golfového klubu. Ale zdá se, že je v nejlepší pohodě, v klidu. Není totiž jaro. Na jaře objíždí 400 německých golfklubů průměrným tempem 16 klubů za den, propaguje svoje sdružení Golf in Austria. Správný prezident...
Ubytování, krátký výlet k Achensee – recepční nám řekla, že místo obvyklých 18 stupňů má letos 21 a že dnes ráno plavala asi půl kilometru – Tomáš ji ještě o kus překonává. Málokdy je jezero tak teplé. Podél břehů je spousta opalovačů, v jezeře míň a moc od břehu nikdo. Kolem všechny ty hory... jak se setmí, včerejší bouřka se opakuje s ohromnou iluminací a nekonečnými ozvěnami mezi kopci.

Hotel má 126 prostorných pokojů, dřív se to stavělo větší. Veliký bazén, unikátní – dno se dá zvednout až nahoru a pořádat tam třeba koncert, aniž by bylo potřeba vypustit vodu. Přirozeně nechybí velký wellness, ale dali jsme přednost povídání s Manfredem.
V celém hotelu najdete najdete kachničky v mnoha provedeních – od maličkých na klíčích až k velkým před hotelem. Wiesenhof má kachničku v logu. A před hotelem dvě ohromné staré motorky, výzdoba odpovídající pravděpodobně zaměření majitele Hanse Entnera. Ten je ale taky zaujatý golfista. Hotel je – nejen díky Manfredovi, majiteli a blízkosti golfklubu – hodně golfový, denně generuje klubu nějakou tu desítku hráčů, ale v jídelně se mezi ostatními ztrácejí. Manfred často golfové hosty doprovází na hřiště.

Večeře i snídaně ve velké jídelně rozdělené na několik menších dílů. Spousta lidí, hotel v létě problém s obsazeností nemívá. Většina chodů samoobsluha, včetně krevet k předkrmu – i rakouští hosté se ukazují jako normální lidi, podle odnášených porcí možná na všechny nezbude. Skvělé, nešizené zákusky! Na snídani taky naprosto nic nechybí, spíš toho hodně přebývá, všechno absolutně nejde ochutnat... Znáte.
https://www.wiesenhof.at/de/

Připravil: Ivo Doušek
Foto autor a klub Achensee.