Virus nám na nějakou dobu přistřihl křídla, kdo ví, za jak dlouho bude svět zase tak dostupný, jak býval. Do některých koutů se možná ještě chvíli nepodíváme. Ale to nám nebrání aspoň se o vzdálených hřištích něco dozvědět. Kupodivu není všude všechno jako u nás, výjimek, nad nimiž bychom se u nás pozastavili, je spousta.

U nudistů
Chytlavý titulek, co? Resort La Jenny na jihu Francie je rájem nudistů. Je samozřejmé, že naháči se neoblékají, ani když si jdou zahrát. „Má to spoustu výhod, nevýhodou je, že si nemáte kam dávat týčko a markovátko, nemáte kapsu," směje se (nahá) paní na recepci. Čepice na hlavě a rukavice se připouští, další kousky oděvu jsou – abychom zůstali frankofilní – faux pas. Když si někdo přece jen jde zahrát v golfovém oblečení, sklízí uštěpační poznámky.
Ale La Jenny má i další pozoruhodnost. Se šesti jamkami by v mnoha zemích neprošla ani jako kompaktní hřiště, tady je znormovaná. 99 procent hřišť ve světě má 9 nebo 18 jamek.

22 jamek
Ale je tady to jedno procento. Například skóre karta z roku 1764 nám prozrazuje, že St. Andrews se tehdy hrálo na 22 jamek. Legendární skotské hřiště Prestwick, kde se v roce 1860 prvním ročníkem The Open začala psát moderní historie golfu, tehdy mělo 12 jamek. Na dnes standardních 18 bylo přebudováno až v roce 1882. Což neznamená, že by „dvanáctky" neměly i dnes své fanoušky – jedním z nich je i Jack Nicklaus, ten pořádá ve svém privátním klubu Muirfield Village v Ohiu často dvanáctijamkové turnaje. Tento koncept se velký Jack v letech finanční krize 2007–2010 snažil více prosadit, ovšem zůstalo jen u snahy.
Ale protože osmnáctky zabírají o dost více času, chtějí v mnoha turistických destinacích nabídnout návštěvníkům kratší hru, golf jako mix s dalšími volnočasovými aktivitami. Tímto směrem cílí třeba etablovaný mexický resort Baja California, jejichž dvanáctijamková strategie s navazující zábavou sklízí úspěch u rodin, golfistů i negolfistů. Komu se nechce zrovna do Mexika, může si téhož užít v irském klubu Rosslare, další kvalitní dvanáctky najdete v amerických klubech v Illinois a Ohiu.

19, 20 nebo třeba 10?
Nějakou tu jamku navíc? Kdo by neznal strmě klesající devatenáctku v Adamstalu, jamku, která zpestřuje sestup do údolí po dohrání kola. Často se tady hraje o kafe, o oběd nebo se tu rozhodují dosud nerozhodnuté mače. Ale devatenáct nebyl vědomý cíl budovatele pana Wittmanna. Je to relikt z časů, kdy Adamstal ještě neměl tolik jamek jako dnes.
Podobné hity objevíte po celém světě. Pokud devatenáctka není nějak ohromující, používá se k rozehrání před kolem. Nebo je hřiště nějakou pozoruhodnou jamkou vyšperkováno z jiného důvodu. Třeba v mexickém klubu Pacifico at Punta Mita se na jamce 3B otevře pohled na přirozený ostrovní green. Když je odliv, dá se jamka hrát celá, jindy si tam jen střelíte. 158 metrů carry z dámských...
Zaručenou úlitbu golfovým bohům bylo dřív potřeba dát golfovým bohům na 11. jamce Lajitas, kde se střílelo na green přes Rio Grande, tedy do Mexika (zase to Mexiko, země výjimek!). Po přestavbě po záplavách klub přebudovali a dali mu krásné jméno Black Jack Crossing.

A co třináct?
Ani dvacetijamková hřiště nejsou tak vzácná, jak by se v našich šířkách mohlo zdát. Známý The European Course v Irsku má 20 jamek. V Austrálii na hřišti Barnbougle Lost Farm s parem 78 najdete na skóre kartě jamky 13 a 18 dvakrát, takže zase dvacet! A rovných deset má třeba havajský Kukio GC. Nebo třináctijamkový Bandon Preserve, tam se s oblibou chlubívají, že mají „jedno z nejspektakulárnějších 13jamkových tříparových hřišť celého světa".

Evropské šestipary
Všechny úzy – zaběhlé normy – mají své výjimky. Jak neplatí stoprocentně 9 či 18, tak taky není všude jen 3-4-5. Extradlouhé jamky s parem šest či ještě více rozechvějí hlavně srdce nejdelších střelců, ostatním se rozechvějí spíš kolena. V Evropě je sedm hřišť, která se honosí šestiparem, jeden je ve slovenském Penati, dva v Německu a po jednom v Dánsku, Švédsku, Švýcarsku a Rakousku. Primát se 740 metry drží 17. jamka Golfparku v Karlsruhe.
A ve světě? Zajeďte do jihokorejského Gunsanu, čeká vás sedmipar s délkou 1 097 yardů, skoro kilometr. Žádné zatáčky, doglegy nebo kličky. Problém? Z jedné strany voda po celé délce, z druhé jen asi z poloviny, jinak pohoda.

Hendikep? Jaký hendikep?
Jestli vám výše zmíněný nahý golf dává nebo nedává smysl, je otázkou vkusu. Ale každopádně je hodně uvolněný. Uvolněněji než u nás nebo u nejbližších sousedů se však hráči v řadě zemí chovají běžně. U nás se etiketa, pravidla a všechny zákonitosti do začátečníků vtlouká od první hodiny. V USA, Anglii nebo v Jižní Africe se vás na recepci žádný inkvizitor hned nezeptá na hendikep nebo klubovou příslušnost. A už vůbec ne spoluhráč na prvním odpališti. Kdo zaplatí, hraje.
Hendikep nepovažují tradiční golfové země za tak důležitý. Tam, kde lidé vnímají golf více jako zábavu než sport, se můžete dočkat i mnohých jiných překvapení. K těm nejméně zvláštním patří třeba to, že jdete v Itálii za flightem, on po devítce zmizí, hráče objevíte v klubovně u důkladného oběda a s potěšením vám vysvětlí, že můžete jít, oni už si nějakou skulinku na další hru najdou. My „jiní" to musíme nějak přestát, i když třeba, připusťme, s určitou mírou neporozumění, v jiné zemi – jiný mrav. Ve Skotsku zase třeba objevíte na sedmnáctce u odpaliště ceduli, která vám sdělí „Jestliže vám to sem trvalo déle než tři a půl hodiny, zvažte, jestli je golf hra pro vás". Skotský humor je trošku jiný než ten náš.

„Svatá" pauza zvaná halfway
V Jižní Africe je pauza po devítce přímo institucionalizována, je téměř povinná. Počítá se tak s 15 minutami, na druhou devítku leckde dostanete nový startovní čas. A mají tam toho víc. Strážcům etikety uděláte vyloženě dobře, když si ke kraťasům vezmete dlouhé bílé podkolenky – relikt ze starých koloniálních časů, kdy se holá mužská lýtka považovala za nestoudnost.
I v Japonsku je halfway přímo svatá. Už na začátku hry dostanete dva časy, na první a na desáté odpaliště. Po devítce máte hodinku na stolování. Jídlo je započteno do green fee. Sympatická maličkost navíc – po rundě vám nabídnou čaj. Čaj místo piva, pomyslí si Čech, vychovaný mnoha posezeními po hře – a pak se jdou všichni vykoupat do lázně, kterou má každý klub; kultura lázně patří k Japonsku jako příslovečná zdvořilost. Golf v Japonsku představuje celodenní potěšení pro tělo i duši.
Servis na hřišti, míněno jídelní, je na různých místech světa různý. Vrcholem je možná ta zmíněná oblast Baja California. Na všech jejích osmnácti mistrovských hřištích je servis extrémně důležitý, nápoje a snacky pokaždé zahrnují do ceny fíčka a hřiště se předhánějí, co nabídnou. A abychom nechodili tak daleko, třeba na tenerifské Abamě čeká na dvou týčkách na hráče ve stínu palem velký koš s nejrůznějším ovocem.

Nový hendikepový systém teď všechny hráče, tedy aspoň všechny ty, co nehrají jen jamkovku, poskládá do jednotného systému (dosud jich bylo šest, poslední země se přidají napřesrok). Ovšem specifické rozdíly, dané mentalitou, kulturou a třeba taky jednoduše tím, na kolik jamek byl prostor nebo peníze, zůstanou. A to je dobře, pořád bude co objevovat...

Převzato z časopisu GOLF 11-12/2020
Připravil: Ivo Doušek