V nedávné době mě potkalo pár neuvěřitelných náhod, díky kterým jsem se ocitl na hřišti až v dalekém Japonsku. Doprovázel jsem manželku, která se věnuje západní kaligrafii a měla dohodnuté pracovní setkání s japonským kaligrafickým mistrem v Tokiu. Vyšlo najevo, že tatínek naší hostitelky, malířky Jukiko, hraje golf! Pokušení zahrát si v této exotické zemi jsem nemohl odolat a požádal jej o tuto možnost.

Téměř magické souhry okolností však pokračovaly dál. Tatínkův spolužák ze základní školy pracuje jako vrcholný pomocný manager Japonské golfové federace. V zemi čítající téměř sto třicet miliónů obyvatel jde o skutečně velké štěstí. Díky tomu jsem hrál jedno z nejlepších japonských hřišť – Sayama Golf Club, jež letos v říjnu hostilo Japan National Open Golf Championship. Kromě manažera JPGA pana Saita a tatínka naší hostitelky pana Makoty s námi ve flightu hrál pan Semi, přítel mých spoluhráčů. Japonci se vzájemně neustále obdarovávají, což je milé, a kdybyste se tu někdy ocitli, buďte na to připraveni.

Anglicky zde plynule mluví bohužel zhruba každý desátý obyvatel země a zrovna moji společníci byli první, druhý a třetí, což komunikaci trochu znesnadňovalo. Naštěstí jsem již před odletem věděl, jak to s angličtinou v Japonsku je, a naučil jsem se pár základních golfových vět. Například „Baru wa doko deska?" (Kde je můj míček?) a také počítat do sta, protože jsem nepředpokládal, že budu hrát nad kilo.
Také jsem dopředu poslal otci naší hostitelky svou fotografii, aby věděl, s kým bude hrát. Svou zálibu v pestrobarevném golfovém oblečení jsem taktně potlačil ještě před cestou, neboť vzápětí přišla odpověď, že na japonském golfovém hřišti nelze nosit výrazné vzory, křiklavé barvy, a pokud budu nosit krátké kalhoty, pak ponožky musí sahat přes lýtka, což se později ukázalo jako ne zcela pravdivé... Také jsem měl zprávu, že si mám do kufru přibalit sako, že ho při vstupu přes golfovou recepci budu potřebovat.

Do areálu se jede kolem polí se zeleným čajem. Vjezd do resortu byl impozantní, neskutečně krásně upravený. Klubovna nádherná, z masivního dřeva a zhotovená s pověstnou japonskou precizností. Po výstupu z auta jsme si oblékli saka. Na recepci nám slečna sdělila, že hovoří anglicky, nicméně skutečnost byla jiná. Uměla jen říct „yes" a hned poté spustila japonsky... Když jsem zkoušel, aby mi poradila, vážně neuměla ani slůvko.
Pokud anglicky mluví každý desátý, tak ona byla ta čtvrtá. Zapsal jsem do kartičky své jméno, které recepční přepsala v jejich písmu. V japonských znacích bylo úplně všechno, včetně jídelního lístku v restauraci, ale zvláště nesrozumitelné to bylo v případě místních pravidel. Nadpis zněl Local Rules, zbytek však byly pouze znaky, zvláště ty důležité, vytištěné tučným písmem, působily hrozivě. Šlo pravděpodobně o nějaký příkaz, ale co rozkazoval, to jsem nezjistil.

Hned za recepcí se nacházela dlouhá řada miniaturních bezpečnostních skříněk, do kterých jsme si zamkli všechny cennosti, hodinky, peněženky, klíče od auta. Návod pochopitelně v japonštině, takže když jsem měl na centrálním displeji uprostřed řady skříněk vyťukat číslo bezpečnostního boxu a PIN kód, nevěděl jsem, kdy ťukám číslo boxu a kdy PIN.
Navíc mi nikdo nechtěl pomoci, neboť přísně dbají na dodržování soukromí. Tudíž odskakovali do šestimetrové vzdálenosti, třebaže jsem žadonil o pomoc slovy: „Taskete kudasai" (Pomoc prosím). Nevěděl jsem ani, kolika místný PIN to má vlastně být, tak jsem jen mačkal řadu čísel, dokud klávesnice nezačala pípat a box se neuzamkl. Tehdy mně došlo, že vlastně nevím, jaké tajné číslo jsem zvolil. Zpod displeje vypadl malý papírek, abych si číslo skříňky nemusel pamatovat, protože jich tam byly celé stěny.
Uvnitř každého bezpečnostního boxu byl připravený očíslovaný kožený obal na skóre kartu, k němuž patřil na řetízku připevněný klíč od skříňky v šatně. Číslo šatní skříňky bylo důležité, na následujících šest hodin jsem se stal číslem 168. Označují tak bag, počet drivingových žetonů, útratu v restauraci a na hřišti atd., neboť všechny peníze máte uschovány v bezpečnostním boxu.

V šatnách jsme sundali saka a košile, navlékli jsme si trička, obuli golfové boty a šli na snídani. Něco jsem si objednal, jak už jsem zmínil, vše je v japonštině, anglické menu nemají. Brzy mi přinesli malý párek ve velikém rohlíku a šli jsme na driving. Dostal jsem předem nachystané půjčené hole. Ty tedy, upřímně řečeno, za nic nestály. Myslím, že ani v Japonsku značka Sword není známá.
Drajvr měl sice bohatě zdobenou zlatou hlavu a krásný mahagonově červený nádech, ale šaft byl měkký a velice nepřesně jsem ho trefoval. Naštěstí hole byly aspoň zkrácené, ještě kratší, než mám doma. Kompletní set do šestky a pak hybrid pět a čtyři, fervejové dřevo pět a tři, ale žádné ostré wedge, nejnižší byla sand wedge mající široký bounce, avšak žádné označení stupňů. Ano, hrál jsem špatně, takže si připravuji půdu pro výmluvu, čím to bylo.

Hodně mě překvapilo, že každý flight má povinně caddy, což je ještě běžné, ale že je ta jedna žena pro celý flight dohromady, to mi přišlo zvláštní. Tlačila obrovský motorový vozík, do kterého uložila všechny čtyři bagy vedle sebe. Měla tam přihrádky s ledem na nápoje, pro každého box na mobilní telefon, na míčky, dále kyblík s vodou na čištění holí a kyblík s pískem na okamžité zasypávaní divotů.
Caddy byla starší paní, maličká a drobná. Za velkým vozíkem nebyla vůbec vidět a pochopitelně nemluvila anglicky, přestože tvrdili, že umí. To byla asi ta pátá z deseti... Docela mě to mrzelo. Sice jsem introvert, nemusím moc konverzovat, ale když mně japonsky vysvětlovala nástrahy jednotlivých jamek a vzdálenosti, dost jsem tápal.

Mimochodem v Japonsku používají klasickou metrickou soustavu, ale na golfu je vše v yardech, což jen zvyšovalo můj zmatek. Když už nějaké číslo po dlouhém přemýšlení oznámila v angličtině se specifickou japonskou výslovností, moc mně to nepomohlo. Naštěstí jsem měl sebou laserový zaměřovač, takže na caddy svých 110 ran svádět nemohu.
Byla milá a dělala, co mohla. Elektrický vozík měl volič několika rychlostí, a když přepnula na maximum, rozjel se silný motor tak rychle, že doslova vlála na zadním madle a ujížděla nekontrolovaně kamsi do dálky, dokud se jí nepodařilo přepnout na pomalejší rychlost a zapřít se patami.
Vůbec jsem jí nezáviděl, neustále rychle běhala, aby stihla všem najednou podat hole, očistit hlavy, uhrabat bankry, všem zamarkovat a očistit míče. Snažili jsme se jí pomáhat jak to jen šlo, ale byla neskutečně výkonná. Zejména pokud jsme byli každý na jiné straně ferveje, běhala opravdu tryskem. Chudák ženská.

Hřiště bylo nádherné, pečlivě udržované, celé v rovině, mezi fervejemi vzrostlé porosty, řady borovic a jiných jehličnatých stromů, které ani neznám. Kromě borovice poznám ještě smrk, ale ten tam nebyl. Bankry s hrubým bílým pískem, klasické vodní překážky. Po každých třech jamkách bylo pítko na vodu. Na startu tekla z automatu zdarma studená i teplá voda a japonský neslazený silný čaj.
Mistrovský resort Sayama nabízí tři devítky, pojmenované Sever, Západ a Jih (označené pochopitelně pouze japonským znakem). Další zvláštností je, že každá jamka má dva greeny, green A a green B. Nějakou dobu se hraje na jeden, zatímco druhý je asi pár dní v úpravě. Když se pak zotaví, greeny se prohodí.
Caddy na začátku nahlásí, na který green se ten den hraje. Na zavlažovacím zařízení jsou také dvě vzdálenosti, pro green A a pro green B. Kolíky u fervejí se pravděpodobně mění podle aktuální vzdálenosti, pokud greeny neleží vedle sebe. Byly například oddělené bankrem – rozdíly někdy činily 30 až 50 metrů.

Odehráli jsme devět jamek a odebrali se do restaurace. Japonci prý obvykle hrají devítku, pak si dají hodinovou pauzu na oběd a teprve po jídle dohrají zbytek. Caddy má také přestávku a někde čeká. Zase jsem si jídlo objednal odhadem, protože ani číšníci, (šestý, sedmý a osmý z deseti) neuměli anglicky.
Další zvláštností na japonském golfu bylo, že prý o nic nehrávají a nevsází se. Darují si krátké paty, nedohrávají jamky. Překvapilo mě, že všichni píší skóre všech a všichni čtyři pak vše sečtou ostatním pro kontrolu. Myslím, že si každý svoji skóre kartu nechává na památku. Hrát golf je pro ně svátek.

Údajně hrají málokdy, třeba čtyřikrát do roka, proto si toho tolik váží. Nevím, zda je to pravda, ale v mém flightu to tak bylo. Ptal jsem se, jak často hrají, a oni na prstech ukazovali, kolik her za rok dají. I když Japonci ukazují číslo na prstech jinak než my. Jednička je ohnutý palec do dlaně a k němu pak skládají i ostatní prsty.
Na desátém odpališti jsme se společně vyfotili. U nás hraji průměrně dvacet komerčních turnajů ročně a na každém je fotograf. Díky tomu, že jsem moc nevyrostl, vždycky nějaký čahoun fotografii svojí výškou pokazí. Tady jsme byli všichni normálně vysocí, takže snímek nikdo nehyzdil, což mě na Japonsku bavilo. (Autor je na snímku druhý zprava)

Po odehrání druhé devítky jsme opustili naši caddy, bez spropitného, neboť ta se v Japonsku nedávají nikde. A stejně byly peníze stále v bezpečnostní schránce... Jen jsme uctivě poděkovali a odkráčeli do šaten a do lázní. Nikdo mně nevysvětlil, jak fungují japonské lázně „onsen". Najdete je však po celé zemi a pravděpodobně i v jiných golfových resortech.
Někdo to zná, takže jen pro ty, které by to zajímalo. Po příchodu do šatny si vezmete potištěný igelitový pytlík na špinavé oblečení a půjčíte si kožené sandály. Vše je dokonale čisté a hygienické, ostatně jako vše v Japonsku. V předsálí lázně jsou k dispozici bambusové košíky, do kterých se odloží oblečení. Do sprch se jde jen s malým ručníkem.
Japonci se sprchují vsedě na malých plastových židličkách, každý má svoji kóji, kde je zrcadlo, všelijaké mýdla, šampóny, kondicionéry, různé přípravky na růst vlasů, jednorázové holící čepelky, pěny na holení, jednorázové hřebínky a podobně.
Kóje byly nízké, takže když jsem se postavil, mohl jsem pozorovat, jak se co správně dělá. Po důkladné očistě bývají ve stejné místnosti bazény plné horké vody s vyhlídkou na hřiště. Vody je tam po kolena, všichni jen sedí v horké vodě, dívají se z okna a na hlavě mají malé ručníky. Jediným suchým místem v místnosti zůstává právě vrchol hlavy. Vypadá to zvláštně, když nazí muži sedí v bazénku s bílým ručníkem na hlavě.

Po lázni jsme už oblečení šli zpět do restaurace, na další chod lehkého jídla, což byla obalovaná kotleta ve strouhance, nařezaná na menší kousky, aby šla jíst hůlkama, a japonská představa o pizze.
Na závěr jsme odkódovali naše bezpečnostní boxy a šli na recepci zaplatit vše, green fee, jídlo, driving a zapůjčení golfového vybavení. Protože jsem během mého čtrnáctidenního pobytu v Zemi vycházejícího slunce hrál golf jen jednou, nedokážu s určitostí tvrdit, že na ostatních hřištích probíhá vše stejně, ale mám pocit, že víceméně ano.
Fascinuje mě však skutečnost, že když si muži kdekoliv na světě hrají, používají stejné vtípky jako u nás. Když se například dlouhý pat vzdaloval příliš daleko od jamky, říkali „sayonara" (na shledanou), rychle rozjetý míček na skloněnému greenu vyprovázeli slovem šinkanzen. V každém případně ve mně hra v Sayama Golf Clubu zanechala nezapomenutelný zážitek. Arigato gozaimas, Mr. Makoto!

Převzato z časopisu GOLF 11/2016
Text a foto: Jaromír Klanica

UŽITEČNÉ INFORMACE
SAYAMA GOLF CLUB
Adresa: Sayama Golf Club, 492 Shimogayanuki, Iruma-shi Saitama 358-0041, Japan
Tel.: 04 2936 1321
Web: www.sayama-golf.co.jp
Počet jamek: 27 (3devítky) | Par: 36 (každá devítka)
Délka (yardy) – Východ: 3 553 (černá) | 3 421 (bílá) | 3 187 (žlutá) | 3 420 (modrá) | 3 287 (červená) | 3 052 (oranžová)
Délka (yardy) – Jih: 3 507 (černá) | 3 450 (bílá) | 3 234 (žlutá) | 3 379 (modrá) | 3 322 (červená) | 3 105 (oranžová)
Délka (yardy) – Západ: 3 581 (černá) | 3 266 (bílá) | 3 187 (žlutá) | 3 482 (modrá) | 3 355 (červená) | 3 166 (oranžová)

Související články:

Mistrovství světa družstev: Zach, Novák a Pospíšil dvaadvacátí Na MS družstev mužů (29. Eisenhover Trophy), které se hrálo 10. – 13. září 2014 v japonské Karuizawě, r...