Golfklub Salzkammergut v oblasti velkých rakouských jezer založili už v roce 1933 a jde o jedno z nejbarvitějších hřišť, jaká jste hráli. Rakouská oblast kousek východně od Salcburku, kterou my golfisté známe pod pojmem Golf a jezera, se prezentuje desítkou krásných hřišť, podobným počtem velikánských jezer a o mnoho větším množstvím hor, kterými je krajina poseta: golfová hřiště a jezera se mezi ně tak tak vejdou.

Hřiště a s nimi spřátelené hotely se prezentují společně pod hlavičkou Golf & Seen, mají šikovné sjednocené „balíčky". Většina inzerce cílí na tři největší taháky, Gut Altentann, Mondsee a Attersee, ale oblast ukrývá i další poklady. Vypravili jsme se na téměř stoleté hřiště golfového klubu Salzkammergut, páté nejstarší hřiště Rakouska. Říkali mi – pobavíš se a nebudeš se stačit divit, co si na tebe to hřiště vymyslí!

Nazývají se „hřiště s rozhledem". Pravda, cestou ke hřišti se nestačíte ohlížet, hory všude kolem, převyšují hřiště o dobrých dvanáct set metrů a některé jsou hodně špičaté. Dokonce tak, že se tady v podstatě nelyžuje. A mezi těmi kopci ohromná jezera s průzračnou „koupací" vodou, račte se napít.
Při příjezdu vás trkne do očí velká budova trojúhelníkového tvaru, připomínající novoměstský Skihotel. Paní Monique van den Berg, Belgičanka, která se na začátku sezony stala manažerkou klubu, naznačí, že to byl dřív hotel, nedávno ho majitel rozprodal na byty a apartmány a s klubem to nemá moc společného. Škoda...

Samo hřiště překvapuje hned od začátku. Na to, že je schované kdesi za vesničkou na úbočí horských velikánů, je první pocit parádní: do očí zasvítí intenzivní zeleň kraťounce střiženého trávníku všude kolem, dvojitý putting je vyzdobený květinami, úprava celého travního porostu i mezi jamkami na výšku prvního cutu...
První dvě jamky jdou proti sobě do kopce a zpátky ke klubovně po velikém, lehce nakloněném svahu, tráva poctivě vystříhaná i v oddělujícím stromořadí. Třetí jamka, nejtěžší, vede úzkým údolím, stromy z obou stran ji zužují, před těmi skoro sto lety jistě neměly tak košaté koruny, v dáli svítí green, jeho pravá půlka je za jezírkem. Tady ale teprve začíná zábava.

Na odpaliště čtyřky musíte vyšplhat do značné výšky, architekt musel mít ve zdejším složitém terénu s výškovými rozdíly velikou fantazii, hrajete dolů přes biotop na nevelký green vedle jiného rybníčku, 154 metrů ze žlutých. A je to druhá nejlehčí jamka první devítky. Ta vůbec nejlehčí? Osmička, další třípar, 130 metrů, podobná situace, odpal z výšky mezi stromy, dole potok, něco rafu, cesta a teprve pak zase green, samozřejmě provázený rybníčkem. Tříparů si tady zjevně neváží...
Přeskočil jsem pětku. Napůl šílená, napůl velmi zábavná, vyberte si: krátký čtyřpar, posledních tak 60 metrů před greenem se z roviny zdvihá velice prudký svah, nahoře mezi stromy vlajka. Dá vám práci z odpaliště pochopit, že vás nematou smysly, ale dá se to zahrát docela dobře. Takovou jamku jinde neznám.

Po už popsané osmičce následuje několik standardnějších jamek na tom velkém svahu, kudy stoupala jednička, jednotlivé jamky jsou odděleny řídkými stromořadími. Pak přejdete kolem klubovny kus dál, posledních pět jamek se odehrává v úplně odlišném terénu.
Dvě jdou po rovině, opět s dokonalým trávníkem i daleko od fervejí, a když se podíváte doleva a máte štěstí, uvidíte na kopci nemožně vysoko nad vámi hráče. Tam vás dovede šestnáctka a stoupající cestička nad jejím greenem. Sedmnáctka je třípar, konečně skórekartou hodnocený jako obtížný: vede na hraně svahu, sice je tam záchranný bankr, ale když green minete zleva, poběžíte pro míček hodně daleko dolů.
Osmnáctka je třešnička na dortu. Stojíte vysoko nad údolím a nic vám nebrání pokochat se špičatými kopci kolem, o kterých zřejmě hovořilo motto hřiště – „hřiště s rozhledem". Sama jamka je impozantní: sečou ji na široko, snad sto metrů, raf tvoří nizounká horská tráva, úplně jiná než rafy na předchozích jamkách, celá plocha kvete maličkými květinkami, které asi uhnuly při sekání, nebo to tady časté sekání nepotřebuje, pak to přejde v dokonalou fervej, dojdete na zlom svahu a posledních snad 150 metrů scházíte prudce dolů (na bugině jsem to raději objel) k velikému greenu. Důstojný závěr.

Paní Monique mě překvapila informací, že jsou tady čeští hráči častými hosty. Asi to není tak schované hřiště, jak jsem se domníval...

Text: Ivo Doušek, foto: GC Salzkammergut
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2025

Kontaktní údaje:
Golfclub Samzkammergut
www.salzkammergut-golf.at
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
+43 6132 26340