„Lidi nečtou," řekl mi majitel známého rakouského golfresortu Adamstal pan Wittmann. „Raději to zkrátíme, dej tam víc fotek." Ale pak se rozpovídal... a bylo to zajímavé.

Historie golfu v Adamstalu, který oslavil 30 let, věrně odráží život tohoto vizionáře, reprezentačního sjezdaře, dvanáctinásobného mistra Rakouska v rallye a také třeba mnohonásobného vítěze naší Barum Rallye Franze Wittmanna: stále v maximálním nasazení a úsilí. Bez toho by toho tolik nevyhrál, bez toho by golf z hornatých lesů rodného Adamstalu nevykřesal.
Historka o tom, jak se na Novém Zélandu poprvé setkal s golfem, a hned mu propadl, je dostatečně známá. V Adamstalu měla jejich rodina rozsáhlé lesy a pilu, Franz celý terén dokonale znal, dokonce tam na lesních cestách často trénoval s rallyovými auty, jedna jamka je dnes pojmenovaná po prudké zatáčce cesty u ní.

Když začal přemýšlet o hřišti, napřed jen v úzkém bočním údolí Wallerbach, ťukali si místní na hlavu. Ale i díky jeho věhlasu se podařilo rychle poshánět všechna povolení a hřiště, tedy první devítku, v údolí postavit. Jak se blížilo otevření, chystala se velká sláva, klub už měl 300 členů – osoba slavného jezdce a jeho trochu kuriózní hřiště v kopcích přitahovala lidi k Adamstalu jako svíčka můry.
A velká sláva to tehdy 24. září 1995 skutečně byla, osobnosti z vedení okresu, kraje i celostátní, členové klubu, většina reprezentačních kolegů z dob sjezdaření, jezdci rallye, příbuzní a známí. „Blázinec, jaký jsem ani já nečekal," poznamenává Franz.

Odpalu zlatým míčkem, který provedl zemský hejtman Dr. Erwin Pröll, přihlížely stovky lidí. K překvapení diváků se pan hejtman do míčku trefil, i když držel hůl poprvé v životě...
A zanedlouho, za tři roky (1998), se otevírala další devítka, teď už v místech dnešní mistrovské osmnáctky. Hrálo se dnešních prvních devět jamek po domeček halfwaye, kde Franzova tchyně Herta dodnes nabízí legendární obložené chleby a pivo či bezinkovou limonádu, a po dlouhém sestupu z výšky se hrál Wallerbach coby druhá devítka. Opět ohromná sláva při otvírání, tentokrát i včetně spolkového kancléře Vranitzkého.

Pak trvalo dalších devět let, než byla zkompletována i poslední devítka, devět posledních jamek dnešní osmnáctky. Kdo tam jezdí a připadá mu, že tam to hřiště musí být odnepaměti, mýlí se, není to tak dlouho, jen 17 let.
Adamstal je svou podstatou, jamkami na prudkých svazích předhůří Alp natolik výjimečný, že přitahoval velké turnaje ještě před dokončením třetí devítky, po zkompletování mistrovské osmnáctky o to víc. V podstatě nepřetržitě se zde každý rok konaly turnaje Pro Golf a Alps Tour, několikrát Challenge a jednou European Tour.

Přestože mistrovské hřiště leží ve skutečně hornatém terénu, do kopce se hrají jen čtyři jamky, většina stoupání se odbývá při přechodech. Ty jsou někdy delší, proto se doporučuje, pokud se necítíte moc silní, vzít na hru buginu. Mají jich asi šedesát, na každého se dostane. Při některých turnajích je bugina povinná a je v ceně fíčka.

„Během let stavby nebylo dne, kdy bych nebyl s dělníky na stavbě," poznamenává majitel. Třeba když čtvrt roku odstřelovali a bagrovali veliký svah, aby rozšířili sedmnáctou jamku. Dnes není poznat, že to tam před pár lety vypadalo úplně jinak. „A ještě dnes jdu často sám na hřiště, leckde se zastavím, dívám se na svoje dílo, které vzniklo s tak velikým nasazením, a říkám si – nezbohatnu z toho, ale je to tak krásné..."

Text: Ivo Doušek
Foto: archiv hřiště
Více informací na www.adamstal.at/en/
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2025