Krásné dny nejvyššího léta mají své nesporné výhody, ale i drobné nevýhody. Vidět je dlouho do večera, pak PGA Tour v televizi, ráno od čtyř řvou za oknem ptáci ... moc prostoru na spaní není. O to víc času na golf.

Čtyři dny golf od rána do noci, to byly předběžné kulisy té velké výpravy. Tentokrát za krásami hřišť Heart of Golf. S nálepkou HoG jsou všechny za půlku... Plán byl velkorysý, ale směl podlehnout změnám. A nakonec jim i podlehl – klasika výprav za golfem, jak by měly být.
Sestava: podnikatel, rentiér, fotograf, autor. Když jedou čtyři v jednom autě a vést zápis o akci má jeden, má se co ohánět – v autě, na hřišti, v restauračních zařízeních i jinde vzniká nespočet situací, poznámek a hlášek, z nichž je potřeba 99 procent vymazat z paměti (všech je škoda) a zachovat to jedno procento, nejzajímavější, nejpodstatnější, případně nejzábavnější. Hard džob.
Heart of Golf sdružuje 11 golfových hřišť a skoro dvacet ke golfistovi přívětivých hotelů a penzionů. Nás zajímala hlavně hřiště, cílem bylo vmáčknout jich do čtyřdenní anabáze co nejvíc, navštívit i ty méně známé, která nepůsobí ve sdružení HoG dlouho.

Den nula: Kaskáda
Při představě té štrapáce někteří den předem odpočívali, podnikatel s fotografem si dali předehru na domovské Kaskádě: devítku, tu nejlehčí, Železnou, moderato, s prodlouženým závěrem na místní terase u (řekněme) birelu a talíře domácích koláčů. Ty jsou nekřesťansky dobré, takové „v samce" nemají, zakoupili je i na cestu. Mimochodem, i Kaskáda patří do Heart of Golf, ta návštěva nebyla náhodná.

Den jedna: Poysdorf, Marco Polo a Breitenfurt
Brzké ráno zastihlo výpravu v Poysdorfu. Bezproblémový start, po hřišti se v tu dobu pohybovalo jen několik místních seniorů, co už ráno nedokážou spát – ale ty, i když jsou vesměs věku již značného, plný flight nemá šanci dohnat. Oni Rakušani nějak zvládají „anglický" průnik hřištěm, nevypadá že by spěchali, ale najednou máte jamku díru. A s věkem nezpomalují...
Vinice, kam se podíváš, pokud máš čas se rozhlížet, což je na golfu málokdy. Poysdorf je hlavní město Weinviertelu... Některé vinice zasahují hluboko do směrů, kudy byste nejraději hráli, nebo kudy chce hrát váš míček. Přirozeně je každá vinice aut. O to zajímavější zážitky.

Po rozcvičení u kávy, postačujícím pro tři (rentiér mumlal cosi o vynechaném drajvinku a hrál podle toho) první krásné rány, první auty, první trojpaty, sem tam hůl hozená za míčkem nebo zlomená o koleno – prostě golf jak se patří, známe to. Občas vylepší pocit srnka nebo zajíc, přírodička. Nálada povznesená, začíná velký výlet.
Vyvrcholení ve větru na osmnáctce – odpal z ohromné výšky, vpravo aut vinice, vlevo aut pole, několik míčků navíc, jak je tady zvykem. Bez toho by snad ani nechutnal místní pravý do tenka vyklepaný vídeňský řízek s rakousky nakyslým bramborovým salátem. Nevynechat! Restaurace a celý hotel patří místnímu vinařství, bohužel se nedalo ťuknout skleničkou, v Rakousku je údajně jakási tolerance, ale čert tomu věř. Pár lahví s sebou to spravilo.

Autor už dávno vypozoroval, že posezení na terase s vidličkou a sklenicí v ruce je stěžejním pilířem přibližně 97 % veškerých golfových výletů, proto jsou devatenácté jamky častým doplňkem tohoto líčení.

Další dvě hřiště jsme proletěli za odpoledne, trošku rychle na to, že jsme sem jeli na průzkum. Marco Polo Vienna je stylové sportovní centrum, jen čtvrthodinku od centra Vídně. U vjezdu cedule Tennis, Wellness, Golf, v tomto pořadí. Ale co se rozlohy týče, golf s převahou vyhrává. Velký drajvink, překvapivě kvalitní povrchy devítky, i když má převahu tříparových jamek. Prošli jsme jej, dali si kafe na terase a odjeli na třetí štaci dne – devítku Golfplatz Breitenfurt.
Hřiště Breitenfurt leží uprostřed Wienerwaldu, Vídeňského lesa. A skutečně, lesy, lesy a ještě jednou lesy. Devítka slušné délky, par 35, 2 600 metrů, s 550 metrů dlouhým pětiparem, dvěma třípary a šesti čtyřpary, slabší jedinci dokonce nepohrdli buginou. Rentiér si postěžoval, že vynechali drajvink... Lesní jamky, čisté jezero, pár míčků v biotopu... žádná dávačka zadarmo, jak jsme se cestou domnívali. Pěkný golf.

Den dva: Lengenfeld double
Lengenfeld. Pár let tady nebyli, ale uvítali je staří známí, příjemný manažer se skoro českým jménem Erich Hubaczek, v recepci Petra, dcera majitele pana Gschwandtnera, a hlavně head pro Petr Michálek. Ten je příkladem, jak přitažlivé je místní pohostinné prostředí. Před skoro dvaceti lety sem přijel na týden pomoct rozjet provoz, ale ten týden se pod vlivem působení pana Gschwantnera a jeho sklípku protáhl – zůstal tu dodnes.

Lengenfeld má mnohá specifika. K první jamce se jde kolem vinného sklípku – mají zde „golf vinarium", vše se točí kolem vína. Vinice jsou i na hřišti, ještě další sklípek, jamky mají jména podle jednotlivých sort vína.
Napřed jsme se pustili do osmnáctky Donauland (rentiér drajvink nepožadoval): ta vznikla jako druhá, obklopuje původní osmnáctku Kamptal a jak to bývá s druhým hřištěm, není tak idylická, je sportovnější: dost natažené třípary a pětipary daly zabrat, zase byl ve hře vítr, tentokrát kupodivu prodlužoval většinu ran. Někteří zdatnější jedinci šli pěšky! Nebudu jmenovat.

19. jamka: oběd na terase před klubovnou. Místní gasthouse, jak si říká kuchyňský tým, je vyhlášený. Ještě pořád se nikomu neomrzely řízky. Údajně jde o nejoblíbenější jídlo, tak jsme si dali na porovnání. Byly jiné než v Poysdorfu, zřejmě stojí za to pokračovat v průzkumu.

Po obědě kratší, ale techničtější hřiště Kamptal: řeka Kamp protéká nedaleko a její mikroklima udržuje lengenfeldská hřiště běžně hratelná i přes zimu. Uprostřed hry sada tří jamek, kterým říkají Amen Corner, daly zabrat.
Celá hra v Lengenfeldu je ve stálém blízkém kontaktu s přírodou, se stromy a lesíky, s rozhledy na blízké kopce plné vinohradů. Občas vystrčí hlavu z díry sysel, někde přeběhne přes fervej. Jsou tady, co pamatuju, a už se nějak záhadně dokázali infiltrovat i do Poysdorfu.
Pozdní sluníčko zastihlo čtveřici na terase 19. jamky, jen snack a odjezd do penzionu Gschwandtner. Večer byl skvělý. Ve sklípku pana Gschwantnera jsme zavzpomínali na čtyřpaty, které jsme kdysi dávno sázeli druhý den po návštěvě téhož sklípku. Jo, nepadlo tady, že druhou osmnáctku už jeli na buginách všichni.

Den tři: Ottenstein a Weitra (na snímku)
Ráno následky večerního potěšení až na jednu výjimku žádné, výjimka se dospala cestou na hřiště Ottensteinlo. Diamond Club Ottenstein (neplést s „pravým" Diamondem, toto je sesterský klub) se přes zimu oblékl do slavnostního kabátu, splnil asi 46 podmínek a vstoupil do klubu 16 rakouských Leading Golf Clubů. Na ceně se to projevilo jen minimálně a hřiště bylo vymazlené jako vždycky.
Manažer Michael nás pustil přednostně, rentiér sice mluvil cosi o drajvinku, ale hned za námi šel turnaj.
Tady je ovšem škoda nějak spěchat, krásné hřiště, každá jamka jiná, příležitost k tomu dává terén plný převýšení. A když už se hraje po rovině, skoro všude narazíte na nějakou vodu. Je potřeba být pořád ve střehu. Velmi zábavná runda, hluboké zážitky, každý si našel jamku, která mu dala co proto. Jednoznačná volba způsobu pohybu po hřišti: buginy jsou buginy...

Přemýšlel jsem, která jamka se mi v Ottensteinu líbila nejvíc, ale nešlo mi to, tak jsem u oběda vyhlásil anketu. Každý vybral jinou! To znamená, že je tady dobře...
A dobře je i v restauraci. Místní devatenáctka je vyhlášená, na place panuje paní Monika, její manžel je trvale neviditelný, ale při každé návštěvě je ho slyšet, jak v kuchyni klepe všudypřítomné řízky. Výběr jídel skvělý, i zákusky hmmm... jen jsme se museli trošku krotit, čekala Weitra.

Weitra leží nedaleko, stačí půlhodinka jízdy. Opět staří známí, recepční Malgorřata, původem Polka, co žije ve Weitře tak dlouho, že už si nechá říkat Margareta, a docela pěkně se s ní dá domluvit česky, její šéf Ali Kern, duše celého dění v klubu. I tady už byly buginy samozřejmostí, přestože do večera bylo daleko. Třetí den bývá krize, to ví každý, a té bylo potřeba se vyhnout.
Hřiště je krásné. Má dvě poloviny, každou jinou. Ta první je „mírně kopcovitá" – start jako do sjezdovky, na druhé jamce taky, ke konci rány z velké výšky. Kolem les. Silueta mocného čtyřhranného zámku dokresluje krajinu.
Druhou půlku poskládali na velikou šikmou louku plnou skupin stromů a ovocných alejí, tady už je převýšení menší, dokola les. Idylku barevně doplňují jezírka, ale nevstupují do hry nijak výrazně. Zajímavá hra, hřiště je asi 600 metrů vysoko, ideální i pro horké letní dny.

19. jamka: přestože toho čtveřice za ten den měla po krk, večeře se protáhla. Jestli se v Ottensteinu vaří skvěle, tady to nezůstává pozadu. Český jídelní lístek, obří burger, kdosi ho změřil, 13 centimetrů na výšku, kapr, panna cota... Na řízky nedošlo. Krátká letní noc v místním hotelu. Ten se předloni rozrostl, splynul s budovou klubovny, je překvapivě luxusně zařízený, a protože je v malém městě, dá se cenově snést. Ani v restauraci nezchudnete.

Den čtyři: St. Oswald-Freistadt
Nějak se nemohli vyklubat. Zátěž věku, tří dnů golfu a večerního koštování se nutně musela podepsat, esemeskováním z postele jsme posouvali sraz na snídani... V té chvíli se uplatnila větička z úvodu článku, program dne směl podlehnout a taky podlehl modifikaci. Jen jedno hřiště.
Ani tak se nenudili. GC Mühlviertel St. Oswald-Freistadt, zkráceně St. Oswald, je od Weitry nedaleko, zase tu klasickou půlhodinu. Cesta samý les, nejvyšší bod v tisíci metrech, už lehce horská krajina. Samo hřiště je trochu zvláštní, není to takové to veliké přehledné pole plné jamek, které se z patřičného místa všechny dají přehlédnout. Tady si jamky vybírají svoje místa, vždycky je jich několik pohromadě a pak se zase přesunete do jiných míst, kde čekají jamky s jiným charakterem. Zvláštní, zajímavé.
Ve společné paměti nám utkvěl nejvíc nekonečný pětipar s délkou 619 metrů z bílých, krásné louky z dolní části hřiště a zrádný stočtyřicetimetrový třípar přes velké jezero s greenem hned za vodou, hodnocený jako druhá nejlehčí jamka...

19. jamka: oběd měl několik pozoruhodností. Jednak se odehrával v jedné z nejzvláštnějších kluboven (nejen) Rakouska, velmi moderní, s prosklenou fasádou nad jezírkem, jednak jsme si neuměli vybrat jídlo, protože pokrmy, které nosily číšnice ke stolům, se nedaly podle jídelního lístku identifikovat. Vypadaly náramně, všechny byly lákavé. Decentně jsme se uchýlili k dávno už nepoužité metodě „chtěl bych to, co má pán u stolu u okna". Najedli jsme se fantasticky a byla to tečka za tím velkým výletem. No, vlastně nebyla, ještě se museli nějak dostat domů, což zabralo zbytek toho čtvrtého dne.

Haugschlagská hřiště a Monachus zbyly na příští výpravu, ale z přehledu hřišť HoG je nelze vynechat.

Haugschlag
Dvě skvělé osmnáctky, centrum Heart of Golf. Starší osmnáctka Waldviertel je klasická, příjemná, dobře hratelná. Les, les, les. Je všude okolo, je krásný, jen je potřeba dát si na něj pozor: přidává rány. Na mnoha jamkách zdobí okolí fervejí obří žulové kameny, které kdysi dávno přinesl do zdejší krajiny ledovec, údajně až ze Švédska. Nechybí klasický ostrovní green, jako na potvoru vyšlo na tuto jamku číslo třináct!
Jamky nejsou nijak přehnaně dlouhé, snad s výjimkou pětiparové sedmičky a čtyřparu 17. Krásné třípary, zvlášť osmička a zmíněná ostrovní jamka. Hřiště je velice férové, nikde nenajdete záludnost. Hřiště v létě nevysychá tolik jako nížinná hřiště, proto je zde plno i v letních měsících.

Druhá osmnáctka Haugschlag je sportovnější, delší, hrávají se na ní i turnaje evropských túr. Ale i pro běžného hráče jde o příjemnou, přehlednou hru s mnoha krásnými zákoutími. Lesa není tolik, nahrazují ho lesíky a remízky. Jamky jsou barvité a dost daleko od sebe, takže vás ostatní hráči neruší. Finále probíhá před obecenstvem, sedícím na terase klubovny: osmnáctka je třípar s ostrovním greenem a vysoko položeným odpalištěm. Vzrušující závěr.
Místní hotel a klubovna prošly výraznými úpravami, skvělé bydlení, tradičně dobrá kuchyně, v objednávkách vede nezbytný řízek. Ideální je třídenní golfový balíček, kdy si zahrajete obě místní hřiště a případně Monachus.

Monachus, Mnich
Hřiště není tak staré, aby bylo možno hovořit o klasice a tradici, ale zdatně si tuto pozici vydobývá. Je podobně jako Haugschlag skoro celé v lese, některé jamky lemuje les skutečně natěsno. Proti nížinným hřištím je tady úplně jiná příroda, každý metr je krásný.
Mix jamek je tak pestrý, jak jen může být. Nejsou tady žádné dvě stejné, ale ani podobné jamky. Každá představuje speciální problém, který je třeba vyřešit. Dost bankrů na to, aby prakticky každý potrénoval nějakou tu ránu ze žlutého. Ani vody není málo. Několik jamek, které by se daly označit za signature hole: dvojka, čtyřka, sedmička, devítka, patnáctka... jednu vybrat nejde.
Hned vedle leží starší devítka, kdysi velice populární. Když otevřeli Mnich, pozbyla na důležitosti, dnes je ale velice dobře udržovaná a ideální pro začínající hráče.
Devatenáctka: i na Mnichu se dá velice dobře najíst: široká nabídka zahrnuje i netypická jídla, ovocné knedlíky, halušky, horké maliny a parádní poháry.

Text a foto: Ivo Doušek
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2022