Cestu za oceán, za golfem i studiem, už dnes volí řada českých talentovaných hráčů a hráček. Co všechno to obnáší, jak golfový život v zámoří probíhá nebo jak těžké je skloubit trénink a školu, o tom se rozpovídali v následujícím rozhovoru Václav Tichý (VT) a Jan Wdówka (JW).

Jaký byl hlavní důvod odchodu do zahraničí? Pomáhal vám někdo s procesem výběru vhodné školy?

JW: Chtěl jsem kombinovat studium a sport, co nejdéle to půjde, a zlepšit se v golfu. A takové podmínky bych v ČR pro další růst neměl. Zároveň jsem chtěl zažít něco nového, v jiném kulturním prostředí, a získat vzdělání v zahraničí. Inspirací mi byli hráči a hráčky, kteří v minulosti touto cestou šli. S celým procesem mi pomáhali USA Sport & Study, jak s vytipováním nejvhodnější školy v mém sportovním, akademickém a finančním kontextu, tak s jednotlivými požadavky pro dokončení přihlášky až po vízový proces.

VT: Do Ameriky jsem jel hlavně za golfem. Během střední školy jsem sledoval starší hráče, kteří do Ameriky také zamířili, a líbilo se mi, že tam mohou studovat a zároveň u toho hrát golf na vyšší úrovni než kdekoliv v Evropě. Asi dva roky před maturitou jsem se spojil s USA Sport & Study, kteří mě provedli výběrem školy, přípravou na testy, pomohli mi zorganizovat návštěvy a vybrat si tu správnou školu.

Jak hodnotíte první rok po golfové stránce? Kde vidíte největší rozdíly v přístupu, trenérském stylu? Jak si váš tým vedl a jak jste se posunuli vy?

JW: Je to pro mě úplně neskutečné a jsem strašně rád za takovou příležitost. V Americe je univerzitní golf nastaven hodně na týmové výsledky, u nás moc týmových soutěží nemáme. Snažíme se tak zlepšit jako tým, současně se hecujeme a podporujeme. Kontakt s trenérem je také intenzivnější, denně jsme na tréninku 3 až 6 hodin. Zná nás tak perfektně jak lidsky, tak sportovně, na čem je potřeba pracovat v daný den, nebo naopak je schopný říct, kdy ubrat, protože bere v potaz, že jsme po turnaji, že je náročný den ve škole nebo únava a podobně. Trenér Brad má ohromné množství zkušeností, pochází z Austrálie a sám byl univerzitním hráčem v NCAA D1 a potom hrál profi golf. Hrozně jsem pod ním zlepšil styl hry – hlavně patování a čipování. Má spoustu rad a vychytávek. Naučil jsem se také si věřit, jinak vnímat hru a strategii, nebát se riskovat, přemýšlet, jak by zahrál lepší hráč než já. Individuálně první turnaj jsem skončil druhý s výsledkem -5, na konci sezony se mi povedlo vyhrát konferenční turnaj s výsledkem -4. Jako tým jsme se kvalifikovali na National v Kentucky (PGA hřiště), ale neprošli jsme cutem, což nás mrzelo.

VT: První dva semestry byly golfově hodně odlišné. V tom prvním jsem se trochu trápil a necítil se na hřišti úplně sám sebou. Na zimu a jaro jsme si stanovili několik cílů se školním sportovním psychologem, a hlavně mi spolupráce s ním vrátila do golfu pocit zábavy a dodala mi nový impuls. V trenérském stylu je asi největší rozdíl role trenéra jako takového. Trenéři v Americe mají na starost pouze náš tým a všechno, co se okolo něj děje. Jsou tím zároveň i takoví manažeři. Během tréninku se nám věnují jednotlivě v menší míře, ale kdykoliv s nimi chci něco probrat, jsou k dispozici. Mimo tréninky máme pravidelné týmové meetingy po každém turnaji. Většinou se to týká například toho, jak přizpůsobit trénink hřišti, na kterém se bude hrát následující turnaj, nebo co trenéři vypozorovali jako pravidelně opakovanou chybu během turnaje. Během prvního semestru jsem se pohyboval okolo 3. až 5. místa v týmu, takže jsem měl celkem dost práce s kvalifikacemi. V tom druhém už jsem se držel mezi 1. a 2. místem, a to i díky tomu, že nejlepší dva hráči z prvního semestru se trochu trápili. Jako tým máme rozhodně na víc, čtyři nejlepší hráči jsou dva v prvním ročníku a dva ve druhém, takže je ještě hodně času na zlepšování. Zatím se držíme okolo 130. místa v první divizi.

Jak hodnotíte výkonnost v NCAA D1, respektive v NCAA D3?

JW: Hlavní rozdíl je u NCAA D3 v tom, že primární fokus je kladen na studium. Přestože vnímám momentálně golf jako prioritu, i tak bych tu bez dobrých výsledků ve škole nemohl hrát. Taková jsou pravidla. Od výsledků ve škole se odvíjí i stipendia. NCAA D3 nenabízí sportovní stipendia, o to víc člověk musí máknout, aby si sáhl na akademické nebo jiné stipendium. Přístupy hráčů jsou také rozdílné, někdo bere golf spíše jako doplněk, někdo na sobě maká a dělá extra kroky, aby byl dobrý.

VT: Výkonnost v NCAA D1 je celkově vyšší než v Evropě. Letos jsme nehráli ty největší turnaje, protože trenér chtěl, abychom se jako mladý tým trochu rozehráli, ale je vidět, že na každém turnaji je většina hráčů schopna hrát pravidelně pod par, takže jakmile hrajete jen průměrný golf, je velmi těžké se umístit.

Z hlediska zázemí, vybavení, přístupu ke kompenzaci a regeneraci, je to srovnatelné s podmínkami v ČR?

JW: Na této úrovni je to na univerzitě srovnatelné s profesionálními podmínkami. Máme strašně moc vybavení od školy – oblečení na léto, zimu, do deště, spousta rukavic, bagy, míčky. Po turnaji třeba jdeme všichni na společnou večeři i s rodiči dalších hráčů, a to je moc příjemné. Potom máme k dispozici Health Center, kde pomůžou, kdykoliv je problém. Nejčastěji se jenom válcuji na rolleru, ale máme vířivky, ice bath, fyzioterapeuty.

VT: Co se týče zázemí, je vidět, kolik peněz do sportu v USA jde. A to naše škola zatím ani nepatří mezi ty největší. Vybavení v podobě oblečení, míčů, rukavic a čehokoliv, co je potřeba na golf, je vždycky dost. Každý týden, někdy každý den mezi turnaji chodím za naší fyzioterapeutkou, se kterou dělám různé cviky, občas mi dá na záda masážní baňky nebo jehly, a to jsou věci, které mi v ČR hodně chybí.

Jak jste skloubili náročný program tréninků a turnajů, cestování se studiem? Jak hodnotíte systém výuky ve srovnání s ČR?

JW: Sice jsem nezažil vysokou školu v ČR, tak nemůžu úplně porovnávat, ale systém tady mi vyhovuje. Není tak odlišný od střední školy. Každý den máte nějaké povinnosti. Úkoly, eseje, projekty, diskuze. Dopoledne jsem ve škole, odpoledne na tréninku a večer nebo jeden den o víkendu mám prostor na úkoly. Hodnocena je i aktivita v hodině, snažím se přispívat, kdykoliv můžu. Finální zkoušky nejsou jako v ČR, že když ji neudělám, tak nejdu dál. Naopak sbírám známky za projekty a úkoly postupně a finální test nemá takovou procentuální váhu. Ze začátku to bylo hodně těžké, jiný jazyk a odlišný styl výuky, diskuze, kdy jsem třeba o tématu nevěděl tolik. Ale nakonec jsem skončil prvák s průměrem skoro 3,7. Obor jsem si zvolil business administration. Říká se, že prvák je nejlehčí, tak jsem zvědavý, co bude dál.

VT: Mimo sezonu se škola dá zvládnout poměrně jednoduše, aspoň v prvním roce. V sezoně už si asi od příštích let budu muset vyhranit i nějaký čas během turnajů na plnění úkolů nebo učení na testy. I tak ale asi na nic jiného čas v sezoně nezbude. Známky jsem si držel okolo A- až B+, takže nic zázračného, ale s tím, kolik jsem odehrál turnajů, jsem spokojený. Zvolil jsem si kvantitativní finance a matematiku, což mi doporučil starší spoluhráč, kterého taky matika baví. Systém je to různorodý, musel jsem si vzít například náboženství jako obecný předmět, kde nás ve třídě bylo šest, každý týden jsme se koukali jednou na nějaký film a části hodin byly vždy zaměřené na diskuzi o tom, co jsme právě probrali. Na ekonomii nás naopak bylo padesát, všechny hodiny byly formou přednášky a za celý semestr jsem vlastně během hodiny nepromluvil nahlas ani jednou. Největší rozdíl byl v matice, kde jsme měli každé úterý skupinové práce, po všech stěnách jsme měli tabule a ve skupinkách po třech až pěti jsme řešili úlohy, což mě hodně bavilo.

Měli jste prostor i na osobní vyžití a studentský život? Jaký je váš nejhezčí mimosportovní zážitek?

JW: Během sezony jsem si užíval cestování na turnaje, člověk toho během cesty hodně vidí a zažije. Nemám úplně rád davy lidí, takže mi nejvíc vyhovuje cestovat za konkrétním účelem a v mezičase vidět kousek Ameriky. Trenér mě vzal k sobě do rodiny na svátky Díkůvzdání, což pro mě bylo také moc příjemné, zažít zvyky s tím spojené a být v rodině, kde má trenér s manželkou dvě malé děti. A dobré jídlo k tomu. Během týdne je čas nejvíc vyplněný tréninky a školou, ale občas se s kamarády sejdeme na pivo nebo se jdeme podívat a zafandit dalším sportovcům z univerzity, teřba na baseballový zápas. Byl jsem ale i v národním parku a zábavním parku Six Flags. Z těch méně příjemných zážitků pro mě bylo spuštění sirény a varování před tornádem v Alabamě a také střelba v jednom sousedství. Američané to vnímají jako běžnou součást života, já jsem z toho byl hodně překvapený a dostal jsem se i do diskuzí, které se točí kolem legalizace zbraní a podobně. Spousta Američanů ale nikdy nevycestovala mimo svou zemi a mají šílené názory, těšil jsem se tak už na léto do ČR.

VT: Na studentský život jsem se snažil si udělat co nejvíce času, bohužel v sezoně se mi to moc nedařilo. Skamarádil jsem se s několika lidmi z koleje, s ostatními sportovci jsme se občas setkávali ve studentské vesničce nebo v centru. Vycestovat se mi podařilo jen na Díkůvzdání, kdy jsem strávil celé prázdniny u kamaráda v New Yorku. To byl asi i zároveň nejlepší mimoškolní zážitek za celý první rok.

Děkujeme za rozhovor a držíme palce do dalšího roku a sezony!
Více informací na www.usasportandstudy.com
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2023