Spa Hotel Ulrika

Gary-PlayerWGC-Dell Match Play Championship, který se uskutečnil v březnu v Austin Country Club v Texasu, byl přesvědčivým důkazem, že hra na jamky může být divácky velmi atraktivní a ukázat jiné stránky golfu. Zvláště dramatické utkání mezi dvěma mladými a nadanými golfisty, Jasonem Dayem a Rory McIlroyem, ukázalo nejen údery, o kterých se rekreačním hráčům bude asi jen zdát, ale rovněž strategické a psychologické přístupy vhodné k okopírování.

„Hra na rány je testem herní techniky, jamkovka je testem charakteru golfisty."
Billy Casper

Hra na jamky je podle historiků nejpůvodnějším formátem golfu. Světový šampionát v jamkovce se ve své moderní podobě zrodil v roce 1964, kdy se hrával na hřišti Wentworth u Londýna. Ty doby jsou spojeny s legendami jako Arnold Palmer, Jack Nicklaus, Gary Player (na úvodní ilustraci), Seve Ballesteros, Greg Norman nebo Nick Faldo.
Je však příznačné, že nejvíce vítězství si odnesl jihoafrický hráč malé postavy Gary Player. Tehdejší soupeři s povzdechem uznávají, že měl prostě charakterové vlastnosti, kvůli kterým byl předurčen vyhrávat ve formátu jamkové hry častěji než jeho nejlepší vrstevníci.

„Úspěch v jamkovce spočívá ve schopnosti zahrát mimořádné údery a pozvednout svou výkonnost v klíčových okamžicích. A já tu vlastnost měl," tvrdí o sobě Gary Player. Jeho dlouholetý soupeř Jack Nicklaus konstatoval: „Ve hře Garyho Playera nebylo nic mimořádného. Až na jednu výjimku – a tou byla nezdolná touha po vítězství. Myslím, že Gary nikdy zvlášť dobře nedrajvoval. Nehrál ani skvěle železy. A patoval jen dobře, nikoliv skvěle. Ale v jamkovce, když šlo o všechno, dokázal zahrát výjimečně dobře cokoliv, co bylo nutné. Byl to nejsoutěživější hráč, jakého jsem kdy poznal."

Arnold Palmer: „Swing you swing..."
V semifinále WGC-Dell Match Play Championship se pozdější vítěz Jason Day střetnul s hvězdným Rorym McIlroyem. Shodou okolností jsem toto semifinále viděl a vyvolalo ve mně přesvědčení, že si z něj i každý amatérský golfista může odnést poučení.
Rory začal velmi zostra – megadlouhé drajvy, magická železa kousek od jamky. A Jason vypadal, že není ve stadiu ideálního vyladění. Míjel ferveje i greeny. Toto semifinále mi připomnělo, že naprostá většina rekreačních golfistů by mentálně nevydržela takovou dominanci soupeře a začala by dělat laciné chyby.

Jenomže Day ukázal ocelové nervy, kompenzoval chyby v dlouhé hře velmi přesnými přihrávkami a zázračnými paty. Když takto několikrát dokázal „utéci hrobníkovi z lopaty", ptal jsem se v duchu, jak dlouho je možné takhle odolávat a unikat ve stylu kouzelníka Houdiniho.
Měl jsem obavu, že psychický tlak vycházející ze zjevné převahy soupeře záhy zlomí i mladého Australana. Ale nestalo se to. Ohňostroj McIlroyovy převahy vyzněl naprázdno a Jason postupně srovnal krok, aby nakonec vyhrál.

Po vítězství v hojně sledovaném duelu dvou kandidátů na korunu krále světového golfu Jason Day výhru komentoval slovy: „Věděl jsem, že Rory je ve velké formě, a šel jsem do zápasu s přesně stanovenou taktikou. Ať bude jeho hra lepší než ta moje, nesmím si toho všímat. Nesmím vůbec věnovat pozornost jeho ranám a jeho zdánlivé dominanci a musím se soustředit jen na svou vlastní hru."
Přesně to se také odehrálo. Zdánlivě zaostávající Day překonal počáteční krizi a vyhrál. Přesně podle formule Garyho Playera. Nemusíš mít zrovna svůj den, pouze musíš mít větší touhu po vítězství, víru ve svou hru, maximální odolnost a zahrát v rozhodující chvíli přesně ten čip nebo pat, který ta chvíle vyžaduje.

Arnold Palmer říkával, že každý golfista může uspět pouze tehdy, když bude autenticky hrát svůj vlastní švih, bude se držet taktiky, která je mu přirozená – swing your swing. Bohužel mnoho rekreačních golfistů na tuto strategickou moudrost zapomíná.
Opakovaně v turnajích vidíme, jak nezvykle dobrý drajv nebo mimořádně dlouhý pat soupeře uvede ostatní golfisty do stavu, kdy ztratí sebedůvěru, přestanou hrát svoji přirozenou hru a snaží se za každou cenu vyrovnat soupeři, který je množná vybaven zcela jinými komparativními výhodami.

Co nám jamkovka lépe ukáže
Současní rekreační golfisté tráví svůj sportovní život pod převládajícím vlivem formátu stableford. Jedná se o docela starý formát. Vymyslel jej Dr. Frank Barney Gorton Stableford (1870–1959) ve Velké Británii a poprvé byl použit v soutěži ve Walesu v roce 1898.
V soudobém golfu získal oblibu především ze dvou důvodů. Umožňuje rekreačním golfistům, kteří nejsou dostatečně vybavení herní technikou, aby hráli smysluplné kolo i po dvou nebo třech opravdu zkažených jamkách. Další důvod je ekonomický – při soudobém tlaku na rentabilitu provozu hřišť je tento formát preferován, protože zrychluje hru. „Motyčkáři" mohou míček legálně sebrat po třeba osmi úderech a méně zdržují, méně mučí své spoluhráče i personál hřiště.

Klady formátu stableford jsou nesporné. Nicméně generace současných golfistů, které vyrůstají pouze v tomto paradigmatu, mohou krnět v kvalitativním růstu. Moje generace (začínal jsem před cca 33 lety) například musela uhrát HCP ve formátu hry na rány. Už jsme sice také hrávali stableford, ale díky povinné hře na rány při úpravě HCP jsme měli jasné povědomí o této nemilosrdné dimenzi golfu. Také jsme často hrávali jamkovku.

Zdá se mi, že golfisté hrající převážně jen stableford nemusejí pochopit některé podstatné věci. Stableford (ať chceme nebo ne) má kromě ekonomických výhod rovněž svoji nežádoucí podprahovou psychologickou stránku. Vysílá do našeho podvědomí (nebo přesněji podle C. G. Junga do nevědomí) implicitní vzkaz, že po dvou zkažených ranách je možno se vzdát a „prostě to škrtnout".
Takovým způsobem se méně rozvíjí ona nejcennější stránka charakteru golfisty, kterou byl tak bohatě obdařen Gary Player (a později rovněž Seve Ballesteros), až tím šli na nervy soupeřům – nezlomná bojovnost a touha po vítězství i za zdánlivě nemožných podmínek. V případě Ballesterose dokonce soupeři nebyli nijak nadšení, když umístil první ránu do obtížné pozice. Taková výzva jej totiž dokázala pravidelně vyhecovat k následné geniální ráně.

Hra na jamky vám pomůže rozvíjet především dvě stránky hry – odolnost a kreativitu. Budete-li hrát častěji jamkovku (a nejlépe s lepšími soupeři), vypěstuje to ve vás povědomí, že lze půlit nebo vyhrát jamku i ze zdánlivě ztracených situací. Že lze vyhrát, i když jste tři nebo čtyři jamky „dole". Že nikdy není pozdě na krásnou ránu. Něco ve stylu největšího golfového bohéma Waltera Hagena, který tvrdíval, že dvě mizerné rány, jedna průměrná a jedna fantastická, pořád ještě dělají par.
Golf není krasobruslení. Neudělují se známky za estetickou hodnotu. A právě jamkovka vás rychleji naučí nepodléhat tlaku hezčích ran soupeřů. Co na tom, že soupeř zahrál výstavní drajv doprostřed ferveje, zatímco vy jenom „zajíce" o 20 metrů kratšího.
Stále ještě můžete tu jamku vyhrát, když nepropadnete bolestínské sebelítosti a pocitům méněcennosti za svůj méně ladný švih. Co na tom, že soupeř leží krásně na greenu, když vy jste v bankru. Míček z bankru se přece dá zahrát rovnou do jamky nebo těsně vedle ní.

Dcera Betty si ze mne dělá často legraci kvůli mému optimismu. Vysmívá se mi rovněž za pořekadlo „If you can dream it, you can do it!" – Když si to můžeš vysnít, můžeš to i udělat. Bohužel je mnoho kategorií lidské činnosti, kdy na vysněný výsledek nemůžeme dosáhnout.
V golfu je takovým jednoznačným limitem délka. Hrajete-li železo č. 4 soustavně do maximální délky 165 metrů, tak není nic platné, pokud si vysníte, že s ním přehrajete rybník na délku 210 metrů... Ale v krátké hře a patování skutečně platí, že téměř vše, co si dokážeme představit a vymodelovat před naším vnitřním zrakem, můžeme také zahrát.

Hra na jamky je nejvhodnějším formátem, kde si posílíme odolnost a víru v naši schopnost neházet flintu do žita a s pomocí soustředění a důvěry v sebe toho dokážeme překvapivě hodně zachránit přihrávkami a paty.
Další vlastností, kterou jamkovka dobře rozvíjí, je kreativita. Mistři nedávné minulosti si libovali ve vytváření různých křivek a kreativních ran, jimiž se uměli dostat z nejrůznějších trablů. Je pravda, že současné míčky a hole už tolik nepřejí divokým křivkám, spíše mají tendenci hrát rovně za každých okolností. Nicméně i se současným vybavením lze podstatně zvýšit kreativitu.

Když budete hrát jamkovku častěji, lépe se naučíte jak nezpanikařit v lese a vyhrát míček plochou křivkou zpátky na fervej. Naučíte se nově hodnotit herní situace při krátké hře. Když ze své mysli odstraníte poraženeckou zkratku, kterou je vzdání jamky, a vždy se pokusíte něco vymyslet, poznáte, že téměř každou přihrávku je možno hrát mnoha alternativními způsoby a holemi, které jste dosud nepoužívali. Ať už je to plochý čip třeba pětkou železem nebo odvážný lob přes bankr.

A v neposlední řadě častější hraní jamkovky změní váš pohled na filozofii patování. Podobně jako ve formátu texas scramble se v jamkovce velmi často vyskytují situace, kdy zahrání patu do jamky je jedinou smysluplnou alternativou – třeba z deseti metrů.
Když se podrobíte častěji testu jamkové hry, s překvapením zjistíte, že jste schopni ve více případech zahrát do jamky dlouhé paty, kdy veškerou mentální energii soustředíte na jediný cíl – musí tam jít. A nepovolíte si obvyklou poraženeckou myšlenku – hlavně nedat tři paty.

Převzato z časopisu GOLF 10/2016
Text: Ondřej Kašina, foto: Garry Player, Globe Media/Reuters


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...