Spa Hotel Ulrika

Clarke sazky reu„Ukažte mi chlapíka s rychlým švihem a tlustou šrajtoflí a já si dojdu pro hole," říkával s oblibou Sam Snead. Legendární golfista vstoupil do historie nejen coby sedminásobný držitel majoru, ale také jako jeden z nejaktivnějších hráčů, pokud jde o sázky ve hře. Zdaleka není jediný, vždyť sázky jsou téměř tak staré jako golf samotný...

Naši milovanou hru provázejí odnepaměti. Jen jejich předmět a výše se za léta změnily. Nevěříte? Peníze, jídlo či nápoj – to všechno bylo ve hře odedávna. Na samém začátku šlo o kožky zvířat. Možná proto se někteří domnívají, že se pro původní sázky ve hře vžilo označení „skins" (z anglického slova skin = kůže), což je dnes jeden z používaných formátů hry (viz SKINS).
Sami golfisté na své vášni neshledávají nic zavrženíhodného, žádný riskantní podnik zavánějící „gamblerstvím", nýbrž víra ve své schopnosti, v to, že zdolám protějšek. Jednoduše řečeno, jde o šanci. Jak prosté. Copak při hře na 9, 18 či 36 jamek nepřeváží um hráče něco tak vrtkavého, jako je paní štěstěna?

Z golfového dávnověku
Začali to už členové Honourable Company of Edinburgh Golfers, založené roku 1744, kteří se scházeli během zimní části sezony, aby na pátečních večeřích kromě zápasů organizovali i sázky na následující den. Obvykle šlo o foursomy dvou dvoučlenných týmů, později se začaly hrát four-bally, jejichž výsledky se oficiálně zaznamenávaly v tzv. Bett Books.
V rámci těchto soubojů padaly vedlejší sázky a návrhy. A že šlo kolikrát o poměrně bizarní záležitosti! Tak třeba roku 1783 jistý pan Allen vsadil jednu guineu na to, že odpálí míček z pahorku, kde stojí edinburghský hrad. Míček hodlal poslal přes zídku tak, aby prošel branou v palisádě a přistál v místě, kde dříve stávaly vojenské hlídky. Světe, div se, Allen svou sázku vyhrál.

Hru o více či méně drobný obnos milovali i kavalíři jako britský popularizátor hry Harry Vardon, amatéři Francis Ouimet a Bobby Jones nebo první úspěšný americký profesionál Walter Hagen. O posledně jmenovaném se dokonce říká, že dolar na ferveji či v rafu pronásledoval se stejnou vervou, s níž štvou lovečtí psi králíky. Výjimkou nebyl ani Ben Hogan, preferující pětidolarové Nassau, požitkářsky si bitvy o peníze vychutnávali Raymond Floyd nebo Lanny Wadkins.
Pánové, plaťte rychle, na dluhy si tady nepotrpíme. Tak nějak znělo poselství dalšího „sázkaře" Toma Weiskopfa. „Čím dřív zaplatíš, tím dřív budeme kamarádi," tvrdíval vyhlášený ranař, který v 70. letech snad nezažil týden, kdy by s přáteli o něco nehrál...

Pozor na „čističe bot"
Říká vám něco jméno Alvin C. „Titanic" Thompson? Na svém kontě nemá žádný major, svou pověst si vydobyl právě na poli sázek. Třebaže jako samouk to dotáhl až mezi profesionály, proslul zejména coby svérázný gambler. Vsadil se třeba, že míč odpálí do 500 yardů, načež účastníky sázky přivedl k zamrzlému jezeru, kde svému slibu učinil zadost. „Nikdy jsem neřekl, že to udělám na golfovém hřišti," uzavřel triumfálně svůj pokus.

Svůj minipart umně sehrál i při jedné z nezapomenutelných bitev mezi Lee Trevinem a Rayem Floydem v polovině 60. let. Pozdější legendy v tu dobu zatím jen snily o úžasné profesionální kariéře. Floyd se tenkrát čerstvě probil na PGA Tour, zatímco Trevino asistoval profesionálnímu trenérovi v texaském Horizon Hills. Oba se sešli v Dallasu na hřišti Tenison Park, kde si dávali dostaveníčko sázkaři z celého Texasu. Skupinka sázkařů, ve které nechyběl ani „Titanic", zorganizovala jejich vzájemný duel, hraný minimálně na 36 jamek.
Floyd vůbec neskrýval údiv, když se dozvěděl, že má změřit síly s člověkem, jenž ztělesňoval dokonalou kombinaci sběrače rangových míčů, řidiče buginy a čističe bot... Ještě udivenější však byl, když viděl, jak protivník kroutí své míče.

Rayovi příznivci sázeli po tisíci dolarech proti tisícům, které do hry dali podpůrci jeho oponenta. Sám Floyd vsadil tisícovku, zatímco Trevino vlastní peníze do hry nedal. Jak už to bývá, detaily sázky se mění podle vypravěčů, co si však pamatuje každý, to je kolik kdo vyhrál.
„Byl jsem trochu namyšlený, když jsem viděl, proti komu mám hrát," přiznal později Floyd, který nastřílel 65 oproti 63 ranám soupeře. Není divu, že prahnul po odvetě. Jeho garda se k dalšímu pokusu stavěla odmítavě. „Ten chlápek na mně vyhrál dva tisíce dolarů a já je chci zpátky," vykřikoval. Nakonec se hrálo, přičemž se sázky zdvojnásobily. Tentokrát to byl Ray, kdo zapisoval 63, Lee nastřílel o ránu víc a byli si kvit. Každopádně od té doby už Floyd nikdy nehrál proti chlápkovi, jehož předtím nikdy neviděl...

Nevěřící Tim
Snead, Palmer, Crenshaw, Calcavecchia, Azinger, Mickelson, Woods... Ti všichni vás bez mrknutí oka s potěšením „oholí" během cvičné rundy. Kamarád, nekamarád. A dokonce se tak neděje jen v průběhu cvičných kol. Jméno vítěze Buick Championship 2005 odhalíte snadno, stačí se podívat do historie tohoto podniku. Znáte však historku o tom, kterak Brad Faxon k titulu došel?
V prvních dvou rundách nepředváděl nijak zázračný výkon, takže si nedělal velké naděje na projití cutem. A tak se vsadil s Johnny Andrewsem, funkcionářem PGA Tour, jenž v turnajový týden pracoval v zázemí. Ve hře bylo necelých 300 dolarů, které Faxon vyhrál v pro-am. Pokud by prošel do víkendových kol, putovaly by peníze k Andrewsovi. A tak se také stalo. Faxon zahrál ve finále rekordních 61 ran a v play-off posléze vybojoval titul!

A co takhle Retief Goosen jdoucí ve finálovém flightu US Open 2005 s Jasonem Gorem. Oba dva upíjeli z kalichu hořkosti vskutku plnými doušky. Názorně to dokumentuje jejich výsledné skóre – Goosenových 81 ran znamenalo pád na dělené 11. místo, Gore zahrál 84 úderů a propadl se na chvost páté desítky.
Oběma bylo v závěru rundy jasné, že je titul v nedohlednu, a tak si to rozdali o pět babek na posledních třech jamkách. Goreův „dabláč" na osmnáctce rozhodl ve prospěch jeho soupeře... Vše se propíralo v médiích, ale nikdo nic nenamítal. Vždyť to je přece golf...

Jinou sázku uzavřel Goosen s Michaelem Campbellem na Trophée Lancome. Milovníci vozů Ferrari šli spolu ve třetí rundě, kdy Jihoafričan nabídl Campbellovi, že mu za tisíc dolarů prodá plachtu na zakrytí vozu. „Pojďme si o ni zahrát," navrhl Novozélanďan. Retief odsouhlasil, že pokud vyhraje, zaplatí mu Campbell 1 000 dolarů, když vyhraje Michael, dostane plachtu. Té se však Goosen nechtěl za žádnou cenu vzdát. Nastřílel 64 a 67, zatímco jeho protějšek 65 a 67, což stačilo „jen" na dělené druhé místo.
Později se novozélandský golfista svěřil novinářům, že mu tato soutěž v soutěži pomohla odpoutat se od mnohem většího tlaku, který bývá spojený s vidinou zisku titulu. Zeptáte-li se však šéfa PGA Tour Tima Finchema, jak je to se sázkami na okruhu, jako byste zpovídali Alenku v říši divů. „Jsem šokován, šokován ze zjištění, že se tady sází."

Pohni zadkem!
Zápasy tohoto ražení nejsou pro všechny. Třeba Patrick Reed nemá v tréninkovém kole rád po svém boku nikoho, kdo by jej čímkoliv rozptyloval. Ani Jack Nicklaus zpravidla nehrával o peníze. Výjimku udělal v Carnoustie roku 1975. Během cvičné rundy se k němu a Weiskopfovi na druhé jamce přidali irský golfista John O'Leary a Jack Newton z Austrálie. Jejich nabídku zahrát si best ball Nicklaus odmítl, což Australan okomentoval po svém.
„Umíte si to představit?" utrousil Newton směrem k přihlížejícím divákům. „Ti dva mají dohromady tři tituly z Open a takové superstar z nás mají nahnáno?" Weiskopf, podobně jako Newton, se tomu usmíval, zato „Zlatý medvěd" neskrýval podráždění. Odtáhl Weiskopfa stranou a zasyčel: „Tak teď pohni zadkem."

Zápas začal na třetí jamce a na každé se hrálo o 20 liber. Nicklaus a Weiskopf zahájili pěti birdie v řadě, na osmičce, tříparu, pak Weiskopf odpálil v protivětru a zdálo se, že míč přistál na greenu za hlubokým bankerm. Míč ale nemohl najít, takže se zeptal přihlížejících, zda nepřejel green.
„Ne, kamaráde," opáčil jeden z nich naprosto klidně. „Je v jamce." Nicklaus to zopakoval s mnohem větším zaujetím, načež Weiskopf zmateně pohlédl na oba chlápky. „Říkáte, že je v jamce, a nic to s vámi nedělá, žádné emoce?" Druhý z diváků si jen vyndal z úst fajfku a zamumlal: „Á, vždyť dnes jde jen o cvičné kolo."
Cvičné nebo ne, v Nickalusovi a jeho spoluhráči bouchly saze a na šestnácti jamkách uhráli čtrnáct biridie, jeden eagle a jedno eso! Newton, který Jacka zprvu tak naštval, na druhé devítce nápadně umlkal...

mickelson-watney-reuLefty: Milovaný i nenáviděný
Co by to bylo za výčet, pokud by v něm nefiguroval Phil Mickelson. Svým riskováním v turnajích přivádí diváky do varu, ale také k šílenství... Nikoho tak nepřekvapí, že srdce hráče ukazuje i během cvičných kol, kde své protihráče dokáže pěkně dostat.
Zatímco Fowler nebo Bradley vzájemné bitvy vítají, takový Nick Watney (na snímku vlevo) nemůže Leftymu přijít na jméno a dodnes s hořkostí vzpomíná na cvičné kolo v St. Andrews z roku 2010. Phil ho tehdy pozval, aby se připojil k němu a Dustinu Johnsonovi s tím, že poražený zaplatí vítězi tohoto trojboje tisícovku.
Po skončení zápasu, v němž Mickelson vyhrál, mu Watney podal 1 000 dolarů, načež vítěz suše utrousil: „To je Británie. Já chci libry." Nick chvíli udiveně zíral v domnění, že musí jít o vtip, ale nakonec mu nezbylo než vysolit ještě 700 dolarů... Když ho Mickelson vyzval k odvetě, Watney se jen hořce pousmál a poslal jej, však víte kam...

Mickelson je vůbec mistrem v tom, jak se protihráči dostat pod kůži. Pár let zpátky před Players vyzval spolu s Fowlerem Bradleyho a Steelea. Soupeři vedli na dvanáctém greenu o dvě jamky. Bradley si pozorně četl třímetrový pat, kterým by soupeřům utekli už o tři. A stáhnout na šesti jamkách takové manko...
„Dovol, abych ti něco řekl," začal vemlouvavým hlasem za Bradleyem stojící Lefty svůj monolog. „O tomhle je celý náš zápas," pronášel klidně. Člověk neznalý věci by to možná považoval za čirou upřímnost, protřelý mazák však moc dobře věděl, co činí. Ačkoliv se Steele i Bradley snažili od jeho slov oprostit, pokračoval ve své psychologické válce.
„Když ten pat proměníš," mínil zcela seriózně, „budeme prohrávat o tři a do konce nám bude zbývat už jen pár jamek. Napětí poroste a vy se povezete na vlně." V té chvíli učinil dramatickou odmlku, aby krátce nato zdůraznil: „Ale, pokud ten pat nedáš, položí tě to tak, že nám dáte jednu z následujících jamek. Potom jeden z vás zahraje blízko vlajce, ale jamku zase vyhrajeme my. A pak už se budete strachovat z toho, jak vám výhra protéká mezi prsty, a my zvítězíme."

Co myslíte, jak to dopadlo? Bradley pat nedal, Steele selhal na třináctce, kde zapisoval dabláče, na patnáctce zavěsil Fowler birdie, čímž srovnal stav, a o dvě jamky později, na slavném ostrovním greenu, Mickelson se svým parťákem slavil výhru.

Sázky na golfu jsou zkrátka přirozené a ke hře patří podobně jako tráva. Ať už jste jejich příznivci či nikoliv, provázely, provázejí a zcela jistě nás budou provázet i nadále. Navíc jedno jim nelze upřít. Zocelí nás při hře pod tlakem, neboť jak praví Phil Mickelson, tentokrát bez postranních úmyslů, každý pat se počítá!

Převzato z časopisu GOLF 12/2015
Text: Petra Prouzová, Petr Sobol, foto: Globe Media/Reuters, Globe Media/Action Images


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...