Spa Hotel Ulrika

kasinaondrejJe už dostatečně známo, že mám tak trochu zálibu v citátech. Ovšem citáty jsou také ošidný materiál, s jehož pomocí se dají dokázat protichůdné „pravdy", i když citujeme stále stejného autora. Z mého působení v Latinské Americe mne napadá Simon Bolívar, jehož vykrádáním úhlavní nepřátelé zdůvodňují vše, co se jim zrovna hodí. Ale podobně je tomu u nás například s T. G. Masarykem nebo s Havlíčkem Borovským. Klasickým příkladem často citovaného „guru", s jehož pomocí se dá zdůvodnit ledacos v golfu, je Ben Hogan.

„Cílem života je rozvíjení naší vlastní osobnosti, realizace naší přirozenosti: právě proto existujeme."
Oscar Wilde

Osobně považuji mnoho výroků a pouček z Bena Hogana za jeden z významných pramenů, které tvoří studnici moudrosti golfového odkazu. Například si stále připomínám jeho poučení: „Některé jamky nejsou míněny tak, aby se na nich hrálo birdie." (Přeloženo do schopností rekreačních golfistů – na těžkých jamkách hrajte na bogey a vyhnete se velkým číslům.) Nicméně i Ben Hogan je autorem některých citátů, s nimiž zásadně nesouhlasím. Nejvíce s tímto: „Obraťte naruby každý přirozený instinkt a dělejte přesný opak toho, co je pro vás přirozené – a dostanete se velmi blízko k perfektnímu golfovému švihu."

Když se ohlédneme do minulosti a pak se podíváme okolo sebe, musí být každému jasné, že lidstvo neprožívá kontinuální kvalitativní vzestup. Ovšem jestliže je něco dobrého na naší době, pak je to větší svoboda pro jedince, více prostoru k tomu, abychom byli autenticky sami sebou. Myslím, že je na čase to málo objektivně dobrého z vývoje naší civilizace přenést do golfu a pohřbít dogma, podle kterého vede cesta k sociálně a sportovně přijatelnému golfovému švihu přes popření naší přirozenosti.
Jedním z prostředků k osvobození naší individuality v golfu může být premisa, že neexistuje žádný modelový švih, kterému by se všichni museli přizpůsobovat. Srozumitelně to vyjádřil zkušený profesionál Peter Jacobsen: „Golfová Hall of Fame je plná hráčů, jejichž švih vypadá nezvykle. A ty nejladnější golfové švihy najdete nejspíše u golfistů, kteří trénují někde na okresní cvičné louce a nedokáží s tím pak přehrát dámské odpaliště."

V této části musím věnovat vzpomínku mým golfovým přátelům z Venezuely, kteří nyní prožívají těžké chvíle v důsledku represí nedemokratického režimu. V letech 2000–2004, kdy jsem s nimi hrával, byla ještě docela legrace. Můj skvělý kamarád Daniel z hřiště Los Canales se mnou jednou popíjel pivo po odehraném kole a dívali jsme se na mladou dámu, která brala na nedalekém cvičném odpališti lekce od místního profíka Aleja.
Měla neuvěřitelně krásný, modelový švih. Akorát že míček z něho vždycky odhopkal jen pár metrů po zemi. A Daniel se usmál a řekl: „Takový švih je jako páv." Z mého výrazu viděl nepochopení toho podobenství a dodal: „Je na pohled krásný, ale nezpívá."

Historie golfu je plná smutných a poučných příběhů, v nichž skvělí hráči upadli do stagnace a někdy i opustili soutěžní golf kvůli tomu, že se příliš soustředili na technické aspekty švihu a ztratili přirozenost. A jejich švihy přestaly „zpívat". Z těchto poučných sportovních „propadů" lze označit za emblematický případ Tigera Woodse, i když je to tak trochu tabu. Nebo spíše bylo donedávna.
Toto tabu narušil golfový komentátor, bývalý profesionál a vítěz British Open Ian Baker-Finch. Když byl dotázán, jaký recept by předepsal Tigeru Woodsovi k tomu, aby se vrátil do absolutní špičky, řekl: „Především by musel přestat neustále předělávat svůj švih a nehonit se za chimérou dokonalého švihu někde na cvičném odpališti. Potřebuje si prostě den za dnem zahrát golf na hřišti, nemyslet na techniku švihu, užít si to a snažit se o co nejlepší skóre. Myslím, že to takhle dělal, když byl mladý."

Cesta k dlouhé a úspěšné kariéře v golfu začíná tím, že rezignujeme na dokonalost. Není nic jako dokonalý švih nebo dokonalé kolo golfu. Ti, kteří se naučili přijmout svou nedokonalost a žít s ní, se stali velikány golfu. Příkladem může být Tom Watson, který jakoby skoro nestárnul. Kapitán USA týmu pro Ryder Cup 2014 se narodil v roce 1949 a ještě v roce 2009 skoro vyhrál British Open (skončil druhý). Chcete znát, co si tento dlouhověký mistr golfu myslí o svém švihu?
Poslouchejte dobře a poučte se: „S mým golfovým švihem je to stejné, jako když žehlím košili. Když jednu stranu dohladka vyžehlím a košili obrátím, tak vidím, že na druhé straně se udělal záhyb. Tak košili vyžehlím na té straně záhybu a obrátím. A vidím, že se záhyb udělal zase na té původně vyžehlené straně." Zamyslete se nad tím a nepropadněte nebezpečné iluzi, že zrovna váš golfový švih lze vyžehlit do modelové hladkosti.

Jeden z nejuznávanějších trenérů všech dob David Leadbetter o tom říká: „Neexistuje nic jako technicky dokonalý golfový švih. A pokud někde existuje, opravdu bych to rád viděl." Jestliže máte obsesi každý týden před cestou na golf prostudovat nový návod na ideální golfový švih, pak pouze děláte službu vašim soupeřům. Jestliže nevěříte mně, pak byste měli věřit Dr. F. Pirozollovi, neuropsychologovi z USA, který pracoval s mnoha slavnými sportovci a mezi jehož žáky patří nyní například Jason Day (mj. vítěz největšího světového turnaje v jamkovce Accenture World Golf Championship v závěru února 2014).
Fran Pirozollo zastává názor: „Fyzik může popsat dokonalý golfový švih prostřednictvím vědeckých termínů. Ale rozumný golfista takový popis nikdy nebude číst. Raději ten návod poskytne svému soupeři."

V posledních 20 letech byli v historii světového golfu dvě nepřehlédnutelné individuality, jejichž švihy lze označit za zcela originální. Byli to John Daly a v současné době Bubba Watson. Revoluci začal Daly, když vnesl do golfu styl, pro který se vžil termín „grip-it-and-rip-it" – neboli „chytni hůl a majzni do toho, co to dá".
Netvrdím, že tento přístup je ideální pro všechny mentální a fyzické typy golfistů, nicméně pro významnou část světové golfové populace to bylo osvěžující a osvobozující. Byl to příspěvek na cestě, kterou otevřel Arnold Palmer. Jeho úhlavní soupeř a rovněž přítel Jack Nicklaus o tom říká: „Golf nikdy nemůže být dost vděčný Arniemu. Když začal hrát, byl to sport pro hrstku vyvolených. Díky Arnoldovi golf začal být vnímán jako hra, která je pro všechny." I Daly pak přispěl svým dílem k tomu, že golf je nyní zábavnější a méně sešněrovaný.

Nedávno v zahraničním golfovém tisku vyšel článek, v němž právě Daly označil Bubbu Watsona za svého pokračovatele ve stylu „grip-it-and-rip-it". Konstatoval, že je vzrušující vidět, jak Bubba se zjevně „doma vypěstovaným" švihem může pokořovat limity délky a švihové rychlosti a u toho vítězit.
Upozornil na skutečnost, že ze všech známých golfových švihů vykazuje ten Watsonův nejvíce akcí paží, rukou a zápěstí. To mu umožňuje nejen brutální akceleraci švihu, ale také kreativní styl, při kterém dokáže rukama tvarovat rány a vytvářet neuvěřitelné křivky na obě strany. Zdůraznil, že tento styl golfu musí vycházet přímo a přirozeně z osobnosti golfisty a nelze jej vzhledem k nezvykle aktivní práci zápěstí vyučovat.
Při té příležitosti dal Watsonovi také radu založenou na mnohaleté zkušenosti z profesionálního golfu a mnoha tisících odehraných drajvů. Upozornil na to, že s postupem věku je akce rukou a hlavně zápěstí v golfovém švihu nejvíce postižena. A zároveň vyjádřil naději, že to snad Bubbovi dlouho vydrží.

Možná nejzajímavější z postřehů průkopníka stylu „grip-it-and-rip-it" byl ten, který vysvětluje, proč na pohled neučesané, divoké či bizarní golfové švihy mohou přinášet stabilní a přesné výsledky. Ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, co se s golfovou holí děje po většinu švihu. Rozhoduje pouze krátký úsek před zásahem míčku a krátký úsek po tom. John Daly to popsal jako interval mezi tím, kdy hlava hole mine pravou nohu a pak mine levou nohu (u praváka). To je skutečně dost krátká dráha v poměru k délce celého švihu. Jestliže někdo předtím a potom vypadá jako klaun, je to jedno. Důležité je, co dělá hlava hole v tom krátkém středním úseku.

Po tom všem, co zde bylo řečeno, je logické, že máte chuť položit otázku: Jak se tedy mohu propracovat k mému přirozenému, individuálnímu švihu, který možná nebude na pohled modelový, ale bude v synergii s mou osobností a bude dávat dobré praktické výsledky?
V rozměru tohoto článku není snadné nabídnout vyčerpávající odpověď. Snad alespoň to nejdůležitější. Po více než 30 letech strávených na golfových hřištích jsem došel k přesvědčení, že takovýto přirozený individuální švih nelze vytřískat na driving range. Cvičná odpaliště patří ke golfu a je dobré občas si tam zatrénovat – když už kvůli ničemu jinému, tak přinejmenším kvůli posilování svalů účastnících se golfového švihu. Ale nečekejte, že z vás driving range udělá skutečné mistry golfu.

Ještě jednou doložím moji tezi slovy respektovaného sportovního psychologa Dr. F. Pirozolla: „Jste na cvičném odpališti a odehráváte jeden míček za druhým. Jde to stále lépe a najednou se vám zdá, že golf je pro vás snadný. Říkáte si, tak jsem se to definitivně naučil!
Ve skutečnosti jste ale pouze podlehli nebezpečné iluzi. Mlácení míčků na driving range nemá mnoho společného s hraním golfu. Když jste podlehli dojmu, že z vás driving udělal navždy mistra golfu, nenacházíte se v zóně. Pouze jste podlehli stavu odborně zvanému iluze soutěžení. Jen velmi málo z toho, co se zdálo snadné a zvládnuté na cvičném odpališti, si golfista dokáže odnést na hřiště a prakticky to využít při skutečném soutěžení."

Mám velmi ilustrativní zážitek z doby svého života v Brazílii. V golfovém klubu v hlavním městě Brasília byla dobrá parta, kde se všichni víceméně znali. Přišel mezi nás jeden Brazilec korejského původu, který denně odehrával stovky míčků na drivingu. Po roce jsme ho zvali, ať už se na to vykašle a jde s námi hrát. Odpověděl, že dosud nenastal ten pravý čas, že musí napřed golf zcela ovládnout.
Po třech letech skutečně opustil driving a šel s naší mezinárodní partou na hřiště. Už na dvojce se drajvem dostal pod husté větve stromů. Vzal si PW a odehrál vzorový švih vzhůru jako na cvičném odpališti. Pochopitelně mu větve míček srazily ještě hlouběji do lesa. Tam pak těch wedží odehrál ještě nejméně deset. Vše se stejným výsledkem. Nakonec jsme mu museli poradit, ať si vezme patr nebo drajvr a pošle ten míček po zemi ven na fervej.

Zdá se mi, že moje golfová generace, která vyrostla pouze hraním na hřišti, je o něco kreativnější nežli někteří současní mladí adepti golfu, kteří se obsesivně pachtí za technickou dokonalostí švihu na cvičných odpalištích, jejichž počet se značně zvýšil. Vzpomínám, jak jsme se kdysi učili golf se současným golfovým architektem Jiřím Veldenem. Hráli jsme pořád jamkovku, muž proti muži, bez myšlenek na techniku švihu, pouze s jasným úkolem – dopravit míček na každé jamce o jednu ránu méně nežli soupeř.
Jeden z mistrů minulosti Jarry Pate o tom říká: „Mít technicky dobrý golfový švih může pomáhat, když jsme pod tlakem, ale není to zdaleka všechno. V golfu je přece nejdůležitější skóre. S ladností golfového švihu je to jako s cenou štětce. Je jedno, jestli si malíř koupí ten za 20 centů ve WallMartu, nebo za 20 dolarů v potřebách pro umělce. Na tom přece vůbec nezáleží! Jediné, co rozhoduje, je to, co s tím štětcem namaluje."

Vrátím se krátce k výše zmíněnému světovému šampionátu v jamkovce Accenture v rámci World Golf Championship z konce února 2014. Kdo měl to štěstí a mohl se dívat na finále mezi Jasonem Dayem z Austrálie a Francouzem Victorem Dubuissonem, ten přesně chápe, o čem v tomhle článku píšu. Day hrál finále dobře a Dubuisson se opakovaně dostal pod tlak, i když naznačil, že je to všestranný hráč. Několikrát se zdálo, že Francouz za žádných okolností nemůže zachránit situaci, když jeho míč ležel v kaktusech a mezi kameny.
V těch kritických okamžicích ovšem uplatnil intuici a kreativitu, které nejdou vyučovat, lze je získat jen mnoha hodinami hraní. Nestudoval dlouho ty složité situace, protože ránu z kaktusů a kamenů nelze fyzikálně spočítat. Jen se podíval, jak míček leží a bez otálení rychle seknul wedží. A Day jen nevěřícně kroutil hlavou a bezmocně se smál, když se evidentně nehratelný míč opakovaně kutálel těsně k jamce.
Rány z kaktusů, vřesu, jehličí, blatouchů a „zaječího zelí" vás nikdo nikdy nenaučí na žádném drivingu světa. Ty se naučíte jen tak, že budete hrát, uvolníte svůj tvůrčí potenciál, představíte si je a pak je začnete cítit uvnitř.

Když se někdo bude pokoušet kritizovat váš golfový švih jako neortodoxní nebo si dovolí říci, že u toho vypadáte, jako někdo kdo „se snaží zabít hada v telefonní budce" (narážka na švih Jima Furyka), můžete mu připomenout, co řekla Kathy Whitworth.
Tato americká dáma narozená v roce 1939 za svou kariéru vyhrála 88 turnajů LPGA Tour – nejvíce, co kdy kdo dokázal. Přesto je přesvědčena, že „v golfu není nic absolutního. Golf je hra natolik individuální, že dva lidé nemohou mít stejné švihy".

Nemohu vám dát návod, jak se zaručeně a rychle dostanete ke svému přirozenému individuálnímu švihu. Tu cestu musíte najít sami a někdy si ji třeba i vytrucovat v zápolení s nánosy instrukcí, které pro vás nefungují. Na rozloučenou vám snad mohu dát trochu naděje, že golf může být zábavnější – i když nikdy nebudete dokonalí.
Na závěr pozvu jako rádce muže, který byl přímo ztělesněním originality. Walter Hagen se narodil 1892 v USA a jako profesionál vyhrál mj. US Open: 1914, 1919; British Open: 1922, 1924, 1928, 1929; PGA Championship: 1921, 1924, 1925, 1926, 1927.
Byl to skutečný „bonviván", milovník života, krásných žen, dobrého pití a hezkého oblečení. Nebyl to člověk, který by hledal iluzi dokonalého švihu nekonečným tréninkem na driving range. Spoléhal na svůj talent a miloval show. Často během hry vzpomínám na jeho vtipné rčení: „Dvě mizerné rány, jedna průměrná a jedna geniální pořád ještě dělají par."

Pokud ještě nejste odhodláni opustit frustrující honbu za technicky dokonalým golfovým švihem, snad vás přesvědčí názor Waltera Hagena, který toho tolik vyhrál a v dějinách této hry se stal modelem profesionalismu: „Dnes nemáte švih, který jste měli minulý rok nebo v uplynulém týdnu. To jediné co máte, je váš dnešní švih. Může být daleko od dokonalosti, ale je to jediné, co máte k dispozici. Zatněte zuby a zkuste zahrát to nejlepší možné s tím švihem, který zrovna teď máte."
Jestliže se tolik zkušených a úspěšných golfistů a golfistek shodlo na tom, že na hřiště chodíme pokaždé s jiným švihem – proč se tedy obsesivně pachtit za vidinou dokonalé techniky? Proč si prostě neužít golf takový, jaký přirozeně vychází z dispozicí našeho těla a naší mysli?

Převzato z časopisu GOL 5/2014
Text: Ondřej Kašina


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...