Spa Hotel Ulrika

kasinaondrejUž párkrát jsem si dělal legraci z mentálních kouček a koučů, kteří naivním lidem prodávají recepty, jak si nadpřirozeně zvýšit sebevědomí a dosáhnout na vrcholy čehokoliv. Abych však nemohl být obviněn z podjatosti vůči módnímu mentálnímu koučování, uvedu vědecky podložený důvod, proč více než nedostatek sebevědomí škodí golfistům sebevědomí nepodložené schopnostmi či uměle nafouknuté. Důvodem je takzvaný Dunning-Krugerův efekt. Neboli skutečnost, že pyšný hlupák neví, že je hlupákem.


„Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností."
Betrand Russel

Již průkopník evoluční teorie Charles Darwin v tom měl v 19. století jasno, když tvrdil: „Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí." Podívejme se tedy prizmatem solidní psychologické vědy na to, kdy by si měl golfista podržet vysokou sebedůvěru a odolnost a kdy by naopak měl velmi kriticky hodnotit své reálné schopnosti a vyhnout se přeceňování sebe sama v rámci Dunning-Krugerova efektu.
Pokud by byl Jára Cimrman důslednější a tvůrci z Divadla Járy Cimrmana ambicióznější, mohl se vlastně tento syndrom neuvědomění si vlastní hlouposti ve světové vědě jmenovat „Cimrmanův efekt". Protože již v letech 80. minulého století zazněla na prknech tohoto divadla: „Chyba se stává chybou teprve, když si ji přiznáme." Ovšem vzhledem k faktu, že tento objev „Cimrmani" nepublikovali v žádném uznávaném vědeckém časopise, muselo oficiální uznání čekat až do roku 1999 na pány Dunninga a Krugera z USA.

Když nevědomost je síla
Nevědomost je síla. Tak praví jedno z ústředních hesel Angsocu v Orwellově románu 1984. V dnešní době často mladým lidem připomínám, že to George Orwell nepsal jako návod, nýbrž jako varování. Nicméně každý z golfistů si z vlastních zkušeností vybaví jiného golfistu či golfistku, kteří vynikají značně vysokým, byť neopodstatněným sebevědomím, nedostatkem sebekritičnosti a v kombinaci se sebestředností pak dokáží vyprodukovat výsledky přesahující jejich reálné technické schopnosti.
Málo kompetentní lidé své síly přeceňují právě kvůli své neznalosti. Jelikož nejsou s určitou problematikou dostatečně obeznámeni, neuvědomují si, jak velké limity mají. A v podvědomém nebo vědomém nerespektování reálných omezení bývá právě síla tohoto druhu osobností.

Na druhé straně podstatně technicky lepší golfisté, kteří jsou jak inteligentnější, tak herně vyspělejší, si často turnaje prohrávají vlastními pochybami. Vědí o všech svých nedostatcích a přiznávají si je, nebo je někdy dokonce přeceňují. A lepší znalost všech složitostí a nástrah hry jim do mozků nasazuje katastrofické scénáře, které poté často také naplní. Vědění, citlivost a sebekritičnost nebývají ve sportu tím nejlepším dopingem.
Je také bohužel skutečností, že pro část citlivých, inteligentních a sebekritických lidí bývá přehnané sebevědomí některých dravých jedinců obdařených kombinací ignorance/dominance zdrojem zneklidnění a nejistoty. Jako by určité druhy lidí s neúměrným sebevědomím dokázaly vysávat těm druhým energii a sebedůvěru. Doba politické korektnosti přeje takovým jedincům.

Statisticky vzato, někteří lidé se už s darem vítězit prostřednictvím kombinace ignorance a dominance rodí. Je pouze na těch ostatních, kteří jsou citlivější, a tedy mentálně křehčí, zda budou takovým osobnostem závidět, nebo je nenávidět. Předělat drzé jedince většinou nelze. Vzhledem k tomu, že se povětšině jedná o subklinické psychopaty, pak vřele doporučuji respektovat radu nestora naší neuropsychologie MUDr. Františka Koukolíka, že nemá žádný smysl snažit se takové osobnosti změnit. Lze se od nich pouze vzdálit.
Kromě těch, kteří už se s výše zmíněným darem narodili, se dnes setkáváme s další skupinou lidí, u které sebevědomí značně převyšuje erudici, avšak nedostali ten „dar" do kolébky. Jedná se o jedince, do kterých tyto vlastnosti nahustili mentální koučky a koučové. Například jedna z takových instrukcí říká, že sportovec opravdu mentálně silný „si představí, že se mezi ním a ostatními nachází skleněná stěna, nebo si přestaví sám sebe v bezpečné skleněné bublině..."
Asi jste už s nějakým takovým „týpkem", který vzal ty teorie vážně a hrál ve skleněné bublině, už byli na hřišti nebo – co hůře – v turnaji. Kdo to zažil, ten dosvědčí, že jedinec s takto vymytým mozkem bývá neštěstím pro celou skupinu. Dokáže se sice výborně soustředit ve svojí skleněné bublině, ale u toho zkazí náladu a následně hru všem ostatním svým egoismem.

Jak přežít na hřišti (a také v jiných oblastech života) kontakt s podobnými neopodstatněně sebevědomými lidmi, kteří nedostatek schopností vyvažují absencí sebereflexe a sebekritičnosti? Jak se nenechat rozhodit drzými hlupáky? Jak dokázat, aby jejich přehnané sebevědomí nepodlomilo vaši sebedůvěru?
Před několika lety jsem našel skvělý recept u britského sportovního psychologa Davida Fletchera. Musím přiznat, že mi jeho „moudro" již mnohokrát pomohlo při golfu, a ještě častěji v zaměstnání.
Radí, abychom přirovnali naši sebedůvěru k plně rozkvetlému květu růže. Ten si sice krásně kvete a voní, ale snadno ho může zničit mráz, hmyz nebo vandal. Avšak růže nemá jen květy. Má také celý keř, který vyrůstá z kořenů. Pokud jsou kořeny zdravé, objeví se záhy namísto zničeného květu nový a neméně hezký. Ty kořeny jsou naše sebeúcta. Sebedůvěru vám může narušit leckdo a ledacos. Ale zdravá sebeúcta je hodnota podstatně trvalejší.

Když na to myslívám, tak musím vždy vzpomenout, jak moc se Fletcherova teorie podobá tomu, co mi kdysi vyprávěl můj děda Antonín, který přežil tři roky v koncentračním táboře Buchenwaldu. Tehdy jsem to jako malý kluk moc nechápal, ale dnes už rozumím, že vlastně popisoval to samé. Že lidé, kteří si nenechali zlomit vnitřní sebeúctu, jsou přece jen o něco odolnější. I když to třeba nedávají najevo.
A tak, až budete shodou náhod vystaveni při golfu nebo jinde jedinci, který je od přírody obdařen silnou schopností vítězit kvůli nadměrnému a neopodstatněnému sebevědomí (nebo tak byl vychován mentálním koučováním), vzpomeňte si na příběh o květu a kořenech růže a nedejte si vzít sebeúctu. Pak budete moci zvítězit díky větší inteligenci a lepším schopnostem.

Jak byl popsán Dunning-Krugerův efekt
Inspirací pro první výzkum tohoto jevu se stal případ z roku 1995 bankovního lupiče McArthura Wheelera, který ozbrojen a bez masky vyloupil dvě pittsburské banky. Když jej dopadla policie, byl překvapen, neboť, jak tvrdil „polil se přece šťávou". Wheeler totiž trpěl utkvělou představou, že když se pomaže citronovou šťávou, stane se pro kamery neviditelným. Ostatně svůj názor nezměnil ani tehdy, když viděl záznamy z přepadení, které označil za podvrh. To vlastně bylo na celé situaci z hlediska psychologie nejzajímavější.
Když si tento absurdní případ přečetl v novinách profesor psychologie na Cornellově univerzitě David Dunning, rozhodl se to prozkoumat. Společně s Justinem Krugerem, který v té době absolvoval na téže univerzitě postgraduální studium psychologie, provedl výzkum, jehož výsledky byly publikovány v dnes velmi známém a často citovaném článku s příznačným titulem Unskilled and Unaware of It (Nekvalifikovaný a neschopný si to uvědomit). Ze začátku se tento fenomén popisoval jako Unskilled-And-Unaware Problem. Dnes je již všeobecně znám pod pojmem, který nese jména obou výzkumníků – Dunning-Krugerův efekt.

Dunning a Kruger zkoumali na studentech Cornellovy univerzity úroveň smyslu pro humor, anglické gramatiky a logického uvažování. Posléze zkoumali metakognici studentů, zeptali se jich tedy, jak si myslí, že v testu dopadli. Ptali se jich na představu o obecných znalostech i na úspěšnost, s jakou test udělali oproti ostatním.
Účastníci byli rozděleni podle výsledků do čtyř skupin. Ti, kteří dopadli v testu nejhůře, se v sebehodnocení nejvíce přeceňovali. Přestože jejich průměrná úspěšnost byla pouhých 12 %, sami se hodnotili mnohem výše – okolo 62 %. Naopak ti nejlepší se mírně podceňovali.
To ale není všechno. Když byli účastníci konfrontování s realitou a dostali možnost upravit své hodnocení, nejkompetentnější lidé své hodnocení zvedli a přiblížili se realitě, nejméně kompetentní lidé své hodnocení k realitě nepřiblížili. Jinak řečeno, hlupák odmítá akceptovat realitu, i když dostane důkazy, že je hlupákem.

Ostatně to se potvrdilo i v dalších výzkumech (Sheldon et al., 2014), ve kterých nejenže nekompetentní nedokázali přijmout negativní feedback, ale navíc začali bagatelizovat zkoumanou problematiku a zpochybňovat validitu testu. Nejlépe tuto nevědomost vystihl právě David Dunning (Morris, 2010): „Když jste nekompetentní, nevíte o tom." Právě v tom spočívá ono prokletí.
Nejméně kompetentní lidé své síly přeceňují právě kvůli své neznalosti. Jelikož nejsou s určitou problematikou dostatečně obeznámeni, neuvědomují si, jak velké limity mají. Chybou nekompetentních je tedy náhled na vlastní znalosti a osobu. Někteří autoři (např. Simons, 2013) se domnívají, že přeceňování sebe sama není způsobeno chybou v metakognici, nýbrž iracionálním optimismem v sebe. Naopak kompetentní lidé odhadují dobře své znalosti, neboť si jsou vědomi svých limitů.

Když nám tento „efekt" kazí skóre
Rozhlédnul jsem se po zahraniční literatuře a musím konstatovat, že jsem nenašel hlubší práce z oboru sportovní psychologie, která by prozkoumala negativní dopady Dunning-Krugerova efektu na výsledky golfistů. Nicméně jsem na webové stránce Good at Golf našel článek s titulkem Každý je ten nejlepší – neboli Dunning-Krugerův efekt v golfu. Uvádí se v něm, že naprostá většina golfistů v rozporu se statistikou věří, že jsou nadprůměrní, a část golfistů trpí syndromem hybris.
Syndrom hybris (anglicky hubris syndrome) byl poprvé užit britským politikem a psychiatrem Davidem Owenem, specialistou na vliv nemocí na rozhodování politiků ve vrcholných pozicích. Výsledek vlivu také popisuje jako „zpupnost z povolání", která je neoddělitelně spjata s držením a samotným výkonem moci. Filozofové nevylučují, že se s tímto stavem pojí víra v „odsouzení k prvenství".
O osobách zasažených syndromem pýchy se s nadsázkou dá říci, že jejich sebevědomí je tak velké, že je neměřitelné. Naprosto ignorují názory a rady druhých. Jejich vlastností je neuznání vlastních chyb, proto nemohou některé věci měnit – muselo by dojít nejdříve k uznání chyby, což je pro takto postižené jedince nemožné.

Asi už jste to zažili. Možná více než jednou. Skupina přichází na odpaliště tříparu, green je vzdálen 160 metrů přes jezírko. Prvnímu hráči se podaří neobvykle dobrá rána. Prostě náhodná shoda jeho schopností a statistické souhry fyzikálních faktorů. Následující hráči si stačili povšimnout, že onen hrdina okamžiku vrací do bagu železo číslo 7. A ten, který už měl v ruce připravený hybrid nebo železo číslo 5, se vrátí k bagu a vezme rovněž sedmičku. Co následuje, to už víte...
Doufám, že vás nebude nudit, když z hlediska vědy dodám, že v podobných případech se jedná o souběžné působení Dunning-Krugerova efektu a neschopnosti průměrných jedinců myslet statisticky, kterou popsali behaviorální psychologové D. Kahneman a A. Tversky. Dokázali, k nemalé nelibosti klasických ekonomů a mnoha dalších lidí, že dokonce ani profesionální statistici nejsou schopni myslet důsledně v rámci racionální statistiky opírající se o součet všech faktů. Takže se netrapte. Jestliže ani opravdoví statistici nedokáží myslet důsledně v rámci statistické pravděpodobnosti, pak není divu, že občas přeceníte délku a spolehlivost vašich ran.

Nicméně kdyby opravdu existoval golfista, který by si dokázal vytvořit statistiku všech svých ran a pak volil hole a druhy úderu podle přesného vyhodnocení svých výkonů, určitě by byl úspěšnější než my, co hrajeme živelně a iracionálně.
Že se rekreační golfisté většinou značně přeceňují, to opakovaně prohlásil klasik Jack Nicklaus. Jednak tvrdil, že téměř každý sváteční golfista si myslí, že hraje delší rány, než je tomu ve skutečnosti, a rovněž obohatil golfovou terminologii o výraz Frankie´s Sunday punch neboli Frantova nedělní pumelice. Narážel u toho na naivní představu svátečních golfistů, že bez tréninku a bez pořádného rozcvičení dokáží vyprodukovat monstrózně dlouhý drajv v neděli ráno při partičce s kamarády.
Je zajímavé, že syndrom přeceňování vlastních schopností je daleko vzácnější u profesionálních golfistů, jejichž finanční přežití bezprostředně závisí na kvalitě skóre. Buďto je hladovění opravdu výchovné, nebo se do kategorie těch nejlepších profesionálů prostě nedostávají jedinci významně postižení Dunning-Krugerovým syndromem.

Myslím, že pozitivní vliv na překonávání přehnané sebedůvěry rekreačních golfistů mají současné měřicí přístroje. Zdá se mi, že u těch, kteří pečlivě měří vzdálenosti, vídám v současnosti méně situace, kdy přecení své síly a utopí drajv ve vodě nebo nepřehrají bankry, které jsou mimo jejich statistické možnosti délky.
Mohli bychom zde vypočítávat mnohé příklady, jak v praxi Dunning-Krugerův syndrom kazí rekreačním golfistům skóre. Určitě jste už viděli nepoučitelné hráče, kteří znovu a znovu zkoušejí hrát trojku dřevo z hustého rafu. Nebo nepoučitelné maximalisty, kteří poblíž greenu namísto spolehlivé přihrávky nízkého typu opakovaně zkouší zahrát vysokánský efektní úder lob wedží, aniž by obětovali desítky hodin tréninku a drahé lekce ke zvládnutí tohoto úderu. A nejsou schopni si přiznat, že na tak náročný úder prostě nemají ještě dost schopností.

Stručně shrnuto, nemusíte mít strach, že jste postiženi Dunning-Krugerovým efektem, když zažijete na golfu den, kdy uděláte všechna rozhodnutí špatně. To se v golfu stává, zažijete i takové dny, kdy jedna chybná strategická volba vyvolá celý řetěz dalších chyb. To je vcelku normální.
Důvod k zamyšlení mají ti, kteří dělají systematicky chyby na základě přecenění vlastních schopností, a nejsou schopni si přiznat, že prostě tu hru dostatečně neovládají. V rizikové skupině se tak ocitají lidé, kteří místo, aby si přiznali, že něco zkazili vlastním neuměním, hledají zástupné příčiny. Špatně ležící míček, otevíraný zip bagu, kýchnutí spoluhráče, auto projíždějící na nedaleké silnici, letadlo, poryv větru, špatně ostřihaný green, nedokonalý design hřiště atd.
Pokud si někdo systematicky odmítá přiznat, že jeho hra má slabší místa, protože nemá dost tréninku, zkušeností a talentu, pak se může jednat o příznaky Dunning-Krugerova efektu.

Každému, kdo se chce takovému chování vyhnout, doporučuji jednoduchou metodu. Přiznat si svoji nedokonalost, vést si co nejpečlivěji statistiku vlastních chyb a potom v tréninku pracovat na jejich odstranění. Pokud mohu nabídnout sebe jako pokusného králíka, pak bych vše mohl redukovat na jednoduchý, avšak efektivní koncept, který nikomu nevnucuji, ale nic nestojí to vyzkoušet. Klíčem je nahradit v procesu strategického rozhodování sebevědomí či obavy něčím podstatně spolehlivějším – statistikou.
Stručně řečeno, při volbě herního řešení v golfu nevěřím sobě ale statistice vlastních charakteristik úderů, úspěchů a chyb. Samozřejmě občas hraju impulsivně a iracionálně, jinak by golf přestal být zábavný. Trocha furianství je kořením života... Ale povětšině dokážu využít statistiku.

Uvedu příklad. Z nějakého záhadného důvodu například patří drajvy k mým nejspolehlivějším úderům. Z podobně neznámých důvodů jsou moje údery fervejovým dřevem číslo 3 spíše nespolehlivé. Takže, proč bych kopíroval obvyklou taktiku nahrazování drajvru trojkou dřevem ve prospěch přesnosti, když moje osobní statistika je zcela odlišná? Kdybych to dělal, byl bych kandidátem na chování v rámci Dunning-Krugerova efektu.
Další příklad. Každý hráč má částečně vrozenou a částečně nabytou tendenci hrát tu či onu stranovou křivku ran. Fade nebo draw. Osud mi přidělil vlastnost, že zhruba 8 z 10 mých ran má různý stupeň zakřivení draw. Když jsem pak postaven před rozhodnutí, zda z nepříjemné polohy míčku za stromem hrát tu či onu stranovou křivku, logicky volím tu pravděpodobnější – draw. Mohu chybovat, ale statistika je na mé straně.
Je překvapivé, jak málo golfistek a golfistů si uvědomí, že stranová rotace není jen špatný pán, ale také může být dobrý sluha. Když někoho soustavně trápí, že hrává pravidelně fade, měl by použít chladné statistické myšlení a v situaci, která vyžaduje tuto křivku, využít své prokletí jakožto dar.

Možná se ani vy nedopracujete ke zcela přesnému vysvětlení svých silných a slabých stránek v golfu, ale doporučuji vám nahradit sebevědomí statistikou. Třebaže taková statistika nebude dokonalá, vždy bude pro vaše skóre efektivnější než nepodložené sebevědomí. Nechovat se podle hesla z Orwelova 1984 „nevědomost je síla", ale spíše podle výroku Honorého de Balzaca: „Když se člověk přizná ke své slabosti, stává se velkým."

Převzato z časopisu GOLF 5/2019
Text: Ondřej Kašina


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...