Spa Hotel Ulrika

Colsaerts1V Riu za necelé čtyři roky pravděpodobně naváže na rodinnou tradici a jméno Colsaerts se opět objeví ve výsledkové listině. Dost možná by se prosadil i v jiné sportovní disciplíně, ale nakonec se rozhodl pro golf. A udělal dobře. Přitom nescházelo mnoho a mohl upadnout v zapomnění. Příběh Nicolase Colsaertse je mimo jiné také dokonalou ukázkou toho, jak dvousečnou zbraní může talent být.

Když se řekne Belgie, někomu vytanou na mysli pralinky, sportovní fanoušci nejspíš čile vyjmenují plejádu slavných cyklistů, kteří tuto zemi proslavili i v těch nejnáročnějších etapách „grand tours". Ale spojení golf a Belgie? Vsadím se, že po tomto synaptickém mostu se vydal jen málokdo z vás.
Co jste kdy slyšeli o zdejších hřištích? A dokázali byste ještě donedávna vyjmenovat alespoň jednoho hráče či hráčku ze země Valonů a Vlámů? Já si matně vzpomínám, že se jedna z Belgičanek mihla na LET, ale i kdybyste mě na skřipec natáhli, na jméno si nevzpomenu.
A do toho v zemi s nějakými padesáti hřišti a pětačtyřiceti tisíci registrovanými hráči vtrhl, zmizel a zase se vynořil Nicolas Colsaerts. Dalekonosnými drajvy si klestil cestu na výsluní, až do rydercupového výběru Evropy.

Sportovec tělem i duší
Když se rozdával sportovní talent, možná si Nicolas stoupl do řady hned několikrát. Nebo za to mohou geny? Už jeho dědeček reprezentoval v roce 1920 Belgii na olympiádě, a to rovnou ve dvou sportovních odvětvích, ale ani kdyby golf v Antverpách tehdy nescházel, s golfovou holí bychom Colsaertsova dědu hledali marně. Svou zemi reprezentoval v basketbale a vodním pólu.
Sport tak byl odjakživa Nicolasovou vášní číslo jedna. Přičichl k němu záhy a ještě do šestnácti let se pravidelně věnoval pěti různým sportům, ze kterých postupně vypadly tenis a squash, o dva roky později pak skončil i s pozemním hokejem. Loučení to nebylo snadné, ale bylo potřeba stanovit si jasné priority.
„Týmové sporty mi hodně chyběly. Řekl bych, že pro ně mám určité vlohy, takže je mi líto, že na profesionální úrovni v golfu není mnoho příležitostí bojovat jako člen týmu," stýská si Belgičan, který dodnes podrobně sleduje sportovní dění a drží palce svým oblíbencům, mezi které počítá tenisty Federera, Ivaniševiče či motocyklového závodníka Rossiho, dříve fandil také McEnroovi, Jordanovi nebo fotbalistům Cantonovi se Zidanem. Z golfistů odjakživa obdivoval Ballesterose a Couplese.

Druhou Colsaertsovou velkou láskou je hudba, takže bez svého iPodu nedá, obrazně řečeno, ani ránu, zvlášť během četných přeletů z turnaje na turnaj, na body ovšem zvítězil golf. „Na profesionální úrovni je to ale hodně těžký džob," varuje všechny, kteří uvažují o dráze profesionálního golfisty.
Sám vzal do ruky hůl poprvé v šesti letech v domovském klubu v Bruselu a už o rok později se zúčastnil prvního turnaje. V roce 1991, kdy mu bylo teprve osm let a jeho hendikep se pohyboval kolem 25, absolvoval svou první lekci u Michela Vanmeerbeeka, se kterým, jakkoli to zní neuvěřitelně, pracuje dodnes. V deseti soupeřil na národní úrovni s osmnáctiletými, rok nato už skončil čtvrtý na domácím juniorském šampionátu.
V dětském pokoji pomalu začínalo být těsno, jak jej zaplňoval trofejemi, na skreč hendikep dosáhl mezi třináctým a čtrnáctým rokem, kdy už začínal spřádat plány o budoucí sportovní kariéře. Zelenou dostal golf a k osmnáctým narozeninám si sám nadělil dárek v podobě vstupu mezi profesionály, kam zamířil s hendikepem +5.
Ještě předtím si v červnu 2000 zahrál Luxembourg Open, a hned skončil druhý. Nadmíru dobře zvládl i první stupeň kvalifikace n EPGA, kde dělil 3. místo, v další fázi, kam už se vydal jako profesionál, skončil třináctý a dveře mezi elitu se mu otevřely dokořán.

Souboj s démony
Jenže pak se, a určitě ne znenadání, slibně se rozvíjející kariéra zadrhla. Hráč, který jako druhý nejmladší v historii nejvyšší evropské série tak hravě vyvázl z osidel kvalifikační školy, po více než deset let bojoval hlavně se svými vlastními démony. A na tom, že během této doby osciloval mezi chvostem EPGA a nižší Challenge Tour a potupně škemral o pozvánku na druhořadé turnaje, rozhodně měl svůj podíl viny.
Na vlastní kůži se mnohokrát přesvědčil, jak těžké to mezi hráči první evropské ligy může být. Zazářil jako kometa, která se stejnou rychlostí, s níž vystoupala, také rapidně pohasínala.
„Všichni ode mě očekávali velké věci, jenže místo toho jsem ztrácel kartu. Dostal jsem se mezi elitu příliš brzy, byl jsem mladý a nevěděl, co si počít," obrací se Nicolas do minulosti a dál si sype popel na hlavu. „Dělal si ty nejhorší možné věci, co si jen dovedete představit," přiznává, že se zdaleka ne vždycky choval jako řádný profesionál.

Radikální řez
Jeho příklad může posloužit jako memento všem, kdo hřeší na svůj talent. Jen s jeho pomocí vystoupal Colsaerts až do nejvyšších pater evropského golfu, ale tam už jen s talentem nevystačíte. Logicky následoval pád.
Na samé dno se zřítil před čtyřmi lety. Na Challenge Tour se „plácal" a pravděpodobnost, že projde cutem, byla stejná, jako když si hodíte korunou – panna, nebo orel. V konečném účtování se nevešel ani mezi 150 nejlepších, v kvalifikační škole to nebylo o moc lepší...
Jednoho dne se tak probudil a rozhodl se udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru. Sbalil se a na čtyři měsíce zmizel v Austrálii. Právě tady se narodil „nový" Nicolas Colsaerts.

„Od svých osmnácti let, co jsem se dostal na túru, jsem kráčel peklem. Cesta zpátky rozhodně nebyla lehká. Neměl jsem vůbec ponětí, na jakou úroveň se člověk herně musí dostat, aby mohl působit na evropské túře, nikdy jsem ale neztrácel víru v to, že se znovu dokážu vyškrábat tam, kde už jsem jednou byl. Nakonec jsem rád, že jsem si zvolil právě tuto cestu," ohlížel se za temnou minulostí, s níž dokázal skoncovat.
V Austrálii si vyčistil hlavu, uvědomil si, co chce i co je třeba tomu obětovat, v mnoha směrech dospěl a za svou víru začal sklízet odměnu v další sezoně na Challenge Tour.
Na úvod v Maroku sice neprošel cutem, ale v následujících třech vystoupeních se pohyboval kolem 10. místa, v polovině června skončil druhý v Irsku, aby se za necelé dva měsíce dočkal dosud nejcennějšího titulu ve své profesionální kariéře. A nezůstalo u jediného úspěchu, vítězství si zopakoval o měsíc později na Dutch Futures, v závěru přidal ještě tři umístění v top 10, čímž zpečetil svůj návrat na EPGA Tour. A konečně tady zdomácněl, dá-li se tak nazvat 67. příčka finančního žebříčku za rok 2010, ve kterém vyválčil jedno 3. místo a k tomu skončil jednou šestý a hned třikrát osmý.

Nepoučitelný?
V sezoně 2011 zakoušel takřka od začátku nepoznané ovoce – skoro pravidelně inkasoval odměny za vítězství, takže mohl zaplašit myšlenky na tuhý boj o holou existenci mezi evropskou elitou. Předzvěstí velkého triumfu bylo 5. místo z březnového Sicilian Open, aby se za pět týdnů zapsal jako druhý Belgičan v historii do listiny vítězů na EPGA Tour. Dějištěm dokonaného přerodu Nicolase Colsaertse byl čínský Luxehills International Country Club, kde si vyrovnanými výsledky a s náskokem čtyř ran došel pro prvenství.
„Na tuhle chvíli jsem čekal strašně dlouho a užil jsem si na hřišti každou vteřinu," radoval se Belgičan, jenž výhrou navázal na svého krajana Phillipa Touissanta, vítěze Benson & Hedges Festival z roku 1974.
Dvě třetí místa proložená účastí, byť neúspěšnou, na US Open, signalizovala solidní formu před největším evropským kláním roku – britským Open. Šanci zahrát si podruhé v životě Open získal po sedmi letech, žel zůstalo jen u ní. O účast se připravil vlastní neopatrností, když si při pondělní nehodě na skútru v dějišti šampionátu poranil loket.
Nebyla to žádná reminiscence na doby, kdy na všemožných party řádil jako zvíře, ale nerozvážnost, za niž krutě pykal. „Přepadl jsem přes obrubník a zranil se. Nebyl v tom alkohol ani nic jiného," uváděl věci na pravou míru a snažil se dát se s pomocí fyzioterapeuta do pořádku. Marně. „Trochu mě to zlomilo, protože se mi v poslední době dařilo," truchlil.
Po návratu na túru bylo jeho maximem 9. místo z Albert Dunhill Links Championship, ovšem v konečném účtování sezony uzavíral druhou desítku pořadí, takže nemohl být nespokojený.

Colsaerts2Splněný sen
Jenom si potvrdil, že jde po správné cestě, a nechtěl se spokojit s málem. V přípravě na letošní rok proto oslovil známého psychologa Boba Rottelu, který na nabídku kývl, stejně jako Vanmeerbeekův syn Richard, pod jehož dohledem piloval fyzickou kondici.
„Mít tolik talentu, co máš ty, je úžasné, a děsivé zároveň, protože to svádí k pomyšlení, že na sobě už nemusíš tolik pracovat," varoval Rottela svého svěřence, kdykoliv měl pocit, že Nicolas ve svém úsilí polevuje. Byla by škoda, kdyby tento golfista s úsměvem na rtech bombardující hranici bezmála 320 yardů nevyužil svůj potenciál naplno.
Dokonce se ozývají hlasy, že by se mohl stát prvním belgickým držitelem majoru. Naznačil to 27. místem na US Open a hlavně 7. pozicí na Open. „Narodil se pro velká jeviště, je komunikativní, snadno s každým vyjde a má velké předpoklady, aby uspěl. Myslím, že jeho čas brzy přijde," potvrzuje Rotella, že Nicolas má vlastnosti šampiona.

Že už se velkých bitev nebojí, názorně demonstroval na Volvo World Match Play Championship, kde si v jamkovce došel až pro titul. V rozhodující bitvě přehrál rydercupového hrdinu Evropy z roku 2010 Graema McDowella. K tomu přidal několik další umístění v desítce nejlepších, takže byl stále jednou nohou v týmu pro letošní Ryder Cup.
Nakonec mu ale přímá kvalifikace těsně unikla. Úsilí, s jakým se o tým rval, nicméně Olazábala oslovilo natolik, že Belgičanovi udělil divokou kartu. A ten se mu odvděčil parádně, když při svém debutu po boku Westwooda exceloval a pomohl pro svůj tým v duelu proti Woodsovi se Strickerem získat bod. Jak se později ukázalo, každý bod se počítal. A třebaže v následném průběhu týmové bitvy Nicolas něco slevil ze svého úvodního galapředstavení, v dramatické přetahované se nakonec mohli usmívat Evropané. Už samotnou účastí si přitom splnil dětský sen a mohl oprášit svou lásku ke kolektivním sportům.

Pozoruhodný příběh kluka, který málem promrhal svůj talent a žadonil o divoké karty, tak nyní nabízí zábavnější kapitoly Nicolasovy golfové knihy a je docela možné, že ty další napíše už na zámořské PGA, kam neochvějně míří. Evropané už Belgii na golfové mapě zaregistrovali, zapamatují si jeho jméno i na druhé straně Atlantiku?

Převzato z časopisu GOLF 11/2012
Text: Petra Prouzová, foto: Globe Media/Action Images, Globe Media/Reuters

STRUČNÁ VIZITKA
NICOLAS COLSAERTS
Narozen: 14. listopadu 1982
Místo narození: Schaerbeek, Belgie
Bydliště: Brusel, Belgie
PRO od: 2000
Působnost na túrách: EPGA
Vstup na EPGA: 2001
Race to Dubai: 10 (k 16. 10. 2012)
Světový žebříček: 35 (k 16. 10. 2012)
Turnajová vítězství: 9 (EPGA – 2, Challenge Tour – 2, ostatní – 5)

TÝMOVÉ SOUTĚŽE
Seve Trophy 2011
World Cup 2011


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...