Spa Hotel Ulrika

McIlroy_OosthuizenSlunečno, bezvětří a tu a tam nějakou přeháňku připravil Lytham golfové špičce na úvod 141. Open Championship. Nezáludné povětrnostní podmínky přinesly nízká skóre a vynesly Australana Adama Scotta na konci dne do čela výsledkové listiny. Turnaj se tak rozběhl do vzrušujícího začátku a otázka šancí na vítězství zůstává stále otevřená. A v médiích i nadále zuří debata o tom kdo, jak a kdy získá onen první nebo další major.

Jak již jsme se zmínila v předchozích příspěvcích, jednou z nejčastěji kladených otázek na tiskových konferencích s hráči byl dotaz na skutečnost, že posledních 15 majorů získala vždy nová tvář. Zdá se, jakoby se novináři z nějakého důvodu nemohli vzpamatovat ze skutečnosti, že dřívější dominance Tigera Woodse je pasé a že jej již nevídáme s tak železnou pravidelností zvedat trofeje na každém druhém turnaji.

Osobně si myslím, že je to pro golf jako sport dobrá věc, je tak divácky zajímavější a pestřejší. Na druhou stranu se ale majory staly doslova vášnivou obsesí a hodnotou, kterou se měří kvalita hráčů, což už dle mého názoru zase tak dobrá věc není.

Když se podívám na světovou golfovou špičku, dělí se mi hráči ve vztahu k majorům do třech skupin. První skupinu tvoří ti, kteří hrají skvěle a vyhrávají jiné turnaje, nicméně se jim dosud nepodařilo získat onen vytoužený major. Do této skupiny čekatelů patří „nešťastníci“, jako jsou světová jednička Luke Donald, trojka Lee Westwood a třiadvacítka Sergio García. Bavíme se tady většinou o golfistech, kteří hrají fantastický golf, konzistentně figurují na vrcholu oficiálních žebříčků nejlepších hráčů světa a k tomu navíc vítězí ve významných golfových turnajích. Leč nemají u svého jména major, a tak jakoby se jejich ostatní výsledky ani nepočítaly.

Aniž bych chtěla oslabovat význam majorů, domnívám se, že každé vítězství v golfovém turnaji, zejména v takovém, kde se objevují ti nejlepší, by se mělo počítat. Majory jsou o historii, o velkých jménech a o divácké popularitě, ale v konečném důsledku je to 72 jamek náročného golfu podobně jako v jiných turnajích. A tak jsou tito hráči neustále pod neuvěřitelným tlakem médií, která, kdyby to bylo jen trochu možné, by nejraději věděla, kdy nastane ten velký průlom a kdy získají jeden ze čtyř velkých titulů.

A tak se k tomuto tématu váže celá řada jejich otázek, a ať už jsou formulované jakkoliv, v zásadě říkají jediné, a totiž – proč ještě nemají nebo kdy budou mít major. Přiznám se, že s takovým tlakem by se mi golf nehrál dobře. Jako by se v kariéře profesionálního sportovce dalo něco takového předpovídat. Navíc špatná zpráva je, že muka se získáním majoru neskončí, protože pak se hráč předsune do mé druhé skupiny.

Druhou skupinu tvoří oněch 15 tolik tento týden diskutovaných golfistů, kteří mají jeden major. Jsou to třeba Rory McIlroy, Louis Oosthuizen (na společném snímku) nebo Graeme McDowell. Nad těmito hráči se vznáší pomyslný otazník ve smyslu pochybností o tom, zda tito hráči mají před sebou úspěšnou kariéru (rozumějte v oblasti majorů, protože ty se počítají), anebo jsou to jen jednorázové hvězdičky.

V jejich případě jsme bezprostředně po získání prvního majoru svědky neskrývaného nadšení nad jejich očekávaným průlomem, obvykle předpovědí zářivé sportovní kariéry a eskalace dalších očekávání. Toto zamilované období ale trvá velice krátce, a pokud se těmto hráčům v dalších dvou třech majorech nepodaří jejich kousek zopakovat nebo, nedej bože, třeba neprojdou cutem, jsou zatraceni, a oslavné články rychle vystřídají pochybnosti o tom, zda opravdu mají před sebou slibnou sportovní kariéru, nebo bylo jejich vítězství jen štěstím a jednorázovým zázrakem okamžiku.

A pak je tu má třetí skupina. Tu tvoří ti, kteří už mají majorů několik a i nadále hrají dobře a drží se na špičce. Sem patří třeba Phil Mickleson, Ernie Els a Padraig Harrington. Řeknete si, že to je patrně pozice, ve které chcete být. Ale ani tito golfisté nemají na růžích ustláno. Protože dosáhli jistého sportovního vrcholu a získali za něj uznání, neváže se k jejich osobám již takové očekávání a ani sledovanost. O tyto hráče se nikdo vlastně zase až tak moc nestará, protože mají takříkajíc splněno. Bylo by sice hezké, kdyby znovu zvítězili, ale zase tak nezbytné to není. Tedy s výjimkou Woodse, který tvoří skupinu sám o sobě.

A tak přemýšlím, že ve vrcholovém golfu (jako v každém sportu) nestačí jen být dobrý, ale je nezbytné mít železnou psychiku a vyrovnat se s tlaky okolí. Musím ale uznat, že s majorovou mánií to je celkem zápřah.

Text: Helena Woodcock, exkluzivně pro Golfinfo.cz a časopis Golf z dějiště Open 2012
Foto: Globe Media/Action Images


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...